Sovětští vojáci se v roce 1990 hněvali. Nechápali, proč mají odejít, popsal historik

30 let od zahájení jednání o stahování vojsk SSSR (zdroj: ČT24)

Před 30 lety začala oficiální jednání o odchodu sovětských vojáků z Československa. První kolo schůzek k dohodě nevedlo. Úspěšná byla až únorová vyjednávání v Moskvě. Přesto bylo Československo po Maďarsku druhou zemí východního bloku, ze které sovětští vojáci odešli.

První jednání o stažení okupačních sovětských vojsk zahájila už krátkodobá Adamcova vláda na začátku prosince 1989, kdy Adamec chtěl udělat jednoznačné gesto, kterým by se odstřihl od minulé normalizační vlády.

„Už začátkem prosince prohlásil vstup vojsk za vměšování a porušování mezinárodního práva a vyjádřil nezbytnost o tom začít jednat se sovětskou stranou,“ připomněla v ČT24 historička Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR Marie Černá.

A tak se také stalo, Adamcova vláda jednání zahájila. „Tehdy to ovšem bylo ještě v rámci velkého procesu odzbrojování v Evropě. Nová garnitura, která přišla s Čalfovou vládou, tento přístup odmítla a prosadila si, že se o tom bude jednat v rámci bilaterální dohody přímo se Sovětským svazem,“ popsala zvrat na mocenské šachovnici.

Studio 6: Jednání o odsunu sovětských vojsk (zdroj: ČT24)

I to dostalo Sověty pod ještě větší tlak. „Sovětský svaz se nacházel v chaosu, situace tam vůbec nebyla jednoduchá,“ uvedla Černá. „Gorbačov na začátku prosince 1989 rovněž označil příchod sovětských vojsk v roce 1968 za neopodstatněný a za chybný, čímž sám přistoupil na to, že se o této otázce může jednat,“ dodala historička. 

„Gorbačov začal hrát kartu mezinárodní spolupráce, prezentovat se navenek jako země, která je ochotná jednat, v Sovětském svazu Gorbačovovi myslím bylo jasné, že k ochodu dojde, víceméně se potom licitovalo o tom jak, jak dlouho ten odchod bude trvat,“ dodala.

Odsun sovětských vojsk
Zdroj: ČT24

„Sovětská strana vůbec nechtěla nechávat vojska v Evropě. Že chtěli pobyt prodlužovat, nebylo z toho důvodu, že by měli ještě záchvěvy nějakých mocenských snah se tady udržet. Základní problém byl ten, že z celé Evropy mělo odejít zhruba 500 tisíc sovětských vojáků plus samozřejmě rodiny, civilisté, civilní zaměstnanci, ti všichni se najednou během několika let měli vrátit na území Sovětského svazu, kde pro to nebyly vůbec podmínky,“ uvedl historik Vojenského historického ústavu v Praze Prokop Tomek. 

„I za normálních okolností by to byl obrovský problém, ale ta země byla ve veliké krizi. Koneckonců Sovětský svaz se zanedlouho rozpadl, byl to sociální a humanitární problém, proto tlačili na to, aby se to prodloužilo,“ dodal.

Sověti chtěli lhůtu pět let, pak couvli

V polovině ledna 1990 se v Praze setkali českoslovenští vyjednavači se zástupci sovětského ministerstva zahraničí. Sovětská delegace se vrátila do Moskvy, protože sice souhlasila s odchodem, ale v průběhu až pěti let. „Byla to věc dohody. Myslím, že těch pět let byla mezní hranice, která nebyla brána vážně. Reakce byly naprosto jednoznačné pro okamžitý, co nejrychlejší odsun, to podporovalo pozici našich vyjednavačů,“ dodal Tomek.

Celkem bylo odsunuto
Zdroj: ČT24

Řada důstojníků říkala: Je v pořádku, že odcházíme

„Reakce (sovětských vojáků u nás, pozn. redakce) byly opravdu velice hněvivé, v podstatě nechápali, co se vlastně tady někomu na tom nelíbí, že to takhle bylo v pořádku, ale současně řada důstojníků říkala: Přišli jsme sem násilně, je v pořádku, že odcházíme,“ připomněl historik Tomek s tím, že přesto se podařilo navodit přátelštější atmosféru. „Bylo to taky dáno tím, že Sovětský svaz byl za Gorbačova jiný, než kdyby se to odehrávalo třeba v době Brežněvově. To napětí tam nebylo,“ dodal.

„Necítili z naší strany nenávist, ale naopak jsme si všichni dělali naděje, že uděláme tlustou čáru za našimi vztahy a že nadále se už budou vyvíjet jako mezi dvěma demokratickými zeměmi. To se bohužel nestalo,“ navázal v Událostech, komentářích ČT24 Michael Kocáb.

Odchod vojsk v roce 1991
Zdroj: ČT24

Problémem však vedle politické vůle byla i samotná logistika. „Sověti argumentovali malou prostupností Černé nad Tisou, že nestačí odbavit takový obrovský kontingent vojsk, argumentovali tím, že nejsou schopni ubytovat všechny ty vojáky, protože z celého východního bloku se nakonec stahovalo 850 tisíc osob, od nás 115 tisíc, a také tím, že pro ně je naprosto nepřijatelné, aby při všech těch smlouvách bylo byť zmíněno, že se jedná o okupační vojska. Čili těch problémů bylo hodně a jednání byla komplikovaná,“ řekl Kocáb. 

Dohodu nakonec obě strany podepsaly o více než měsíc později a po 21 letech začalo stahování. Poslední vojáci zemi opustili v polovině roku 1991.

A šlo skutečně o složitý logistický proces. Odsun čekal 67 posádek v českých zemích a 16 posádek na Slovensku. „Harmonogram se dodržoval i ze sovětské strany. Poslední voják odešel podle harmonogramu,“ dodala Černá.

Kdo uklidí nepořádek? To se neřešilo, hlavně ať jsou pryč

Nejdříve, v polovině června, odešla sovětská armáda z Maďarska. Polsko opustila sovětská armáda až v roce 1993, NDR dokonce až v roce 1994. „Důvod, proč politická dohoda šla tak hladce, byl mimo jiné ten, že se jednání o majetkoprávním vyrovnávání odsunulo na neurčito. Tím si vyjednavači na obou stranách uvolnili ruce,“ zmínila Černá.

Vyjednávání od počátku inicioval tehdejší předseda parlamentní komise pro dohled na odsun sovětských vojsk Michael Kocáb. „Necítil jsem vojenskou subordinaci, to vám pomůže. Kdybych byl žena, taky bych to měl snazší, kdybych nebyl vojačka, generál nebo poručík nebo důstojník, to mi moc neříkalo, pro mě to byli prostě normální lidé. A druhá věc, že jsem s nimi měl vlastně v průběhu svého mládí a gymnaziálních let každodenní zkušenosti,“ vzpomněl Kocáb.

A ještě něco mu pomohlo ve vyjednávání. „Necítil jsem takovou tu politickou zodpovědnost a řekl jsem si: Musí vypadnout za každou cenu. Škody ekologické a škody majetkoprávní, tak ty, ty jsou až na druhém místě,“ dodal.

„Ekologové často namítali: To je necháte odejít z takového bordelu? Oni to tady po sobě nechají? My jsme říkali: První je, abychom byli svobodnou zemí, a tomu jsem tedy podřizoval úplně všechno. Podobný názor měl Václav Havel,“ uvedl Kocáb.

V tom, jakým způsobem a zda se budou nahrazovat škody, jak počítat majetek, který tady sovětská armáda zanechává, a jakým způsobem se bude převádět na československý stát, bylo spousta nejasností. Smlouva se podepsala až v roce 1992.

„Zakotvila, že majetek, který tady sovětská armáda zanechala, si ponechává Československý stát a za prodej těchto objektů bude sanovat škody. Nicméně je velká otázka, jaký majetek v té době tady sovětská armáda ještě měla a jaké byly zisky státu z tohoto prodeje. Škody byly veliké a k jejich kompenzaci nikdy nedošlo,“ dodala historička. 

V poslední červnový den roku 1991 se po celém Československu rozezněly zvony a sirény, což bylo znamení toho, že na území Československa už se nenachází žádný sovětský voják.