Jednou z nezapomenutelných tváří, nebo také hlasů sametové revoluce, je Marta Kubišová. Té vadí, že se v současnosti objevují tendence snižovat zásluhy demonstrací na pádu režimu a nechápe lidi, kterým se po starých časech stýská. „Řekla bych jim, že asi tehdy žili šťastný život, tak ať ho žijí dál, vždyť je nikdo za nohy a za ruce netahá,“ řekla v Interview ČT24 signatářka a mluvčí Charty 77.
Před třiceti lety touto dobou už bylo zřejmé, že odpor proti totalitním režimům ve východním bloku nepoleví. Marta Kubišová přitom ještě v listopadu roku 1989 nevěřila, že demonstrace s československým režimem pohnou.
„Před třiceti lety jsem si byla téměř jistá, že se nemůže nic stát, že to je Mezinárodní den studenstva. No a ono se stalo, což nikdo nepředpokládal. Od té doby jsem si říkala, že režim opravdu spáchal sebevraždu, protože nemohl unést, že nechal seřezat studentstvo,“ uvedla Kubišová.
Sama se podle svých slov mezi studenty v revolučních dnech vydávala cestou z práce. „Byla jsem na několika studentských shromážděních a povídala jsem si s nimi, vždycky k večeru, když jsem skončila v kanceláři,“ vzpomněla s tím, že jí velmi vadí současné tendence snižovat roli studentů v revolučních dnech.
„Když se Občanské fórum mělo ustavit a mělo v Činoherním klubu něco říct o svém vzniku, říkala jsem si, je to demokratické – než se každý vypovídal a než to vůbec vzalo nějaký směr. A ráno jsem přišla do kanceláře a najednou kolegyně přinesla memorandum Občanského fóra sepsané na stroji. To by nikdo jiný než studenti takhle rychle nedokázal,“ řekla.
Sama ale přiznává, že do chvíle, než byl zvolen prezidentem Václav Havel, měla z dalšího vývoje obavy. „Řekla jsem, že dokud nebudu vědět, že Václav Havel je prezidentem, tak nikam nejdu nic slavit.“
Kubišová se zapsala jako jeden ze symbolů sametové revoluce především vystoupením na Václavském náměstí, kde z budovy Melantrichu zazpívala svou ikonickou píseň Modlitba pro Martu, která se stala hudebním nápěvem československého odporu proti zlovůli moci už během srpnové invaze Varšavské smlouvy o dvě dekády dříve. Její listopadový zpěv přitom nebyl plánovaný.
„Nemohla jsem se připravit, protože Jirka Černý mě prostě vzal, vystrčil na balkon a řekl: ‚Marti, chtělo by to malou modlitbičku‘. Nestačila jsem se bránit, kdybych měla čas, řekla bych: ‚V žádném případě, acapella to nedám‘,“ zavzpomínala na památný okamžik, kdy zaplněné Václavské náměstí za tónů její písně utichlo. „Zabroukala jsem v podstatě jen začátek té Modlitby,“ dodala skromně.
Komunisté? Měli zmizet evolucí, ne revolucí
V čem se ale podle svých slov spletla, je odhad, že komunisté po revoluci zmizí z politické scény. „Vždycky jsem si myslela, že to bude jako ve Francii. Že budou mít svůj koutek a tam své shromáždění, ale nebudou se už politického života účastnit,“ řekla s tím, že měla za to, že ke konci komunistické strany dojde evolučně, ne revolučním zákazem.
Podle ní i třicet let po pádu režimu pořád Česko hledá cestu. „Pořád se učíme, pořád bádáme, pořád zjišťujeme, co jo a co ne. Ale myslím si, že to je tím, že globálně je celý svět tak přeinformovaný a padá na vás tolik různých podezření a pochybností,“ zamyslela se s tím, že je pro ni těžké se v současnosti zorientovat.
„Ty tam jsou doby, kdy jsme přišli domů z manifestací a demonstrací a šli jsme hned vládnout, každý měl u kuchyňského stolu spoustu nápadů, ty doby jsou pryč. Rozdělilo se to na lidi, kteří demokracii jakžtakž hlídají, ale pak jsou lidi, kteří si řekli: ‚Mám rodinu, starám se o peníze a o kšefty‘.“
Do politiky by sama nikdy nešla
Marta Kubišová přitom nerozumí lidem, kteří na dobu před rokem 1989 pohlíží se sentimentem. „Mně by si to tedy nikdo do očí říct nedovolil, ale kdyby ano, řekla bych mu, tak to jste asi žil šťastný život, tak si ho žijte dál, copak vás někdo tahá za ruce, za nohy…?“
Vinu na ztrátě porevolučních ideí nesou podle Kubišové i politici. „Víte, co mi nejvíc vadí? Že na nás mluví různými slovy, neřeknou nic jednoznačně a na rovinu. Pravda je někde jinde, než řeknou. A to je od Ameriky počínaje až po Dálný východ,“ nelíbí se jí.
Přesto ale sama nikdy do politiky nechtěla. „Kritizuje se hezky, ale v pekle a varném hrnci (každodenní politiky) bych za žádné peníze dělat nechtěla,“ dodala. „Abych někdy aspirovala na prezidentku, to nikdy.“
I třicet let po revoluci vyslovila malou „modlitbu“. „Přála bych, abychom se už konečně dočkali normální demokracie, nikoliv té naší, české, na našem písečku,“ dodala Marta Kubišová.
