S mylnou nadějí brzké porážky nacistického Německa, s dárky s vlasteneckou tematikou, cenzurou a bez Stromů republiky. Před osmdesáti lety prožili Češi první Vánoce pod okupací nacistického Německa. První válečné svátky byly přitom pro mnohé ještě relativně klidné.
„Tichá noc, svatá noc, všude je klid, všude je jas. Jen kancléř k boji odhodlán, nad Německem dnem i nocí bdí sám, stále jen myslí na nás, stále jen myslí na nás,“ tak zní nacistická verze jedné z nejznámějších vánočních písní.
Zástupci třetí říše si ji přivlastnili stejným způsobem, jako se pokusili přivlastnit si celé Vánoce. Klasické pojetí svátků se totiž režimu, pro který křesťanství představovalo přirozeného nepřítele, příčilo. Proto se nacisté snažili v Německu i v okupovaných zemích o návrat ke starogermánským tradicím.
Češi si však svátky svými okupanty vzít nenechali a nacistické pojetí Vánoc se v protektorátu neujalo. První válečné Vánoce ale prožili v houstnoucí atmosféře.
„Měli za sebou například potlačení demonstrací k výročí vzniku republiky 28. října a následné uzavření českých vysokých škol nacisty 17. listopadu,“ popsal historik Vladimír Černý z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.
Mnoho příslušníků domácího odboje už navíc bylo po různých zatýkacích akcích v rukou gestapa.
Hlavní útlak a krveprolití ale na obyvatele Čech a Moravy čekal až v následujících letech.„Masové zatýkání ani hromadné popravy se však v protektorátu zatím nekonaly a obyvatelstvo doufalo, že mocnosti protinacistické koalice snad brzy Hitlera porazí,“ vylíčil Černý.
Tažení proti Stromům republiky
Jedním z tradičních symbolů Vánoc v Československu byly Stromy republiky. Ty se každoročně tyčily téměř ve všech československých městech a byly spojené s veřejnými sbírkami na vánoční nadílku pro chudé děti.
„Tyto stromy však již svým názvem odkazovaly na první republiku a československou samostatnost, takže se okupačnímu režimu nehodily. Neuspěl přitom ani návrh změnit jejich názvy na Stromy českých dětí,“ popsal Černý.
Ještě koncem listopadu se přitom tradiční vánoční sbírka připravovala. „Jen v Praze se chystalo vztyčení třiadvaceti Stromů českých dětí a denní tisk v této souvislosti psal o krásné tradici založené spisovatelem Rudolfem Těsnohlídkem, aby bylo jasné, že se jedná o kontinuitu s někdejšími Stromy republiky,“ píší ve své knize Sto let českých Vánoc Petr a Pavlína Kourovi.
Nakonec ale úřad říšského protektora tyto stromy zakázal. „Jejich absence na veřejných prostranstvích protektorátních měst a vesnic byla jasným důkazem toho, že se poměry mění k horšímu,“ poznamenal Černý.
V Praze se tak ve veřejném prostoru nakonec objevil pouhý jeden vánoční strom. Byl umístěn ve velkém sále paláce Žofín na Slovanském ostrově. Tisk o něm ale neinformoval a do povědomí veřejnosti se příliš nedostal.
- „Stromy tyto svou mravní podstatou příliš připomínaly republiku, a kromě toho se muselo Čechům dát najevo, že ani ve své domovině nesmí pod širým nebem docela nic veřejného pořádat. V četných městech bylo vše pro vztyčení těchto stromů připraveno, avšak všude byl vydán stejný zákaz,“ psal ilegální časopis V boj.
Konzumu naproti
Před Vánoci 1938 přišly následkem mnichovské dohody do českých měst ze zabraného pohraničí tisíce uprchlíků. O ty bylo potřeba se postarat a poskytnout jim jídlo i přístřeší. První válečný advent byl v tomto ohledu klidnější.
„Tento problém už o Vánocích 1939 neexistoval, a také zisky obchodníků byly v období prvních protektorátních Vánoc vyšší, přestože již došlo k zavedení přídělového lístkového systému na základní potraviny, textil i obuv,“ uvedl Černý s tím, že výši tržeb to ale tehdy zjevně neovlivnilo.
Nadvláda nacistů tak nezastavila například trhovce. Tradiční vánoční trhy s mnoha stánky se konaly v řadě českých a moravských měst. K sehnání bylo různé občerstvení, vánoční ozdoby nebo třeba figurky do betlémů. Jenom v Praze mělo licenci přibližně 500 vánočních stánkařů.
Trhy se přitom svou podobou příliš nelišily od těch dnešních. Jenom nemohly být kvůli zatemnění otevřené příliš dlouho.
„Zdá se, jako by zákaz charitativních aktivit v roce 1939 s sebou nesl větší příklon ke konzumnímu pojetí vánočních svátků,“ všímají si Kourovi.
„Známý pražský obchodní dům Bílá labuť dokonce nechal v novinách na Štědrý den uveřejnit inzerát, v němž kromě tradičního přání šťastných Vánoc děkoval zákazníkům za nákupy,“ dodal historik Černý s tím, že v porovnání s vánočními svátky v pozdějších letech okupace se ty z roku 1939 jeví ještě jako období relativního dostatku.
Přesto bylo potravin méně a hospodyně tehdy musely přemýšlet, jak z tenčících se přídělů napéct cukroví a vánočky. „Většina si neuměla představit, že na první válečné Vánoce budou v pozdějších letech vpomínat jako na dobu relativního blahobytu, neboť mnoho zboží bude později k sehnání pouze na černém trhu (a s rizikem trestu), některé nebude vůbec a ceny všeho astronomicky vzrostou,“ podotýkají Kourovi.
Dárky jako projev vlastenectví
Jako vhodné dárky se tehdy doporučovaly například gramofony, fotoaparáty, rádia či horská sluníčka. Dále také různé studijní pomůcky, klenoty, likéry, cigarety, doutníky nebo také předplatné časopisů.
Drahé dárky ovšem v atmosféře začátku další velké války příliš na odbyt nešly a velké oblibě se těšila například literatura.
„Na protektorátní realitu reagovali lidé zvýšeným zájmem o dárky s vlasteneckou tematikou a kupovali zejména knihy. Hodně šly na odbyt třeba Dějiny národa českého od Františka Palackého nebo díla Aloise Jiráska, Jindřicha Šimona Baara či Boženy Němcové,“ uvedl Černý.
„Ze soudobých autorů zaznamenala největší úspěch kniha Největší z pierotů od Františka Kožíka zpracovávající životní osudy slavného mima Jana Kašpara Deburaua,“ dodal Černý.
Řada lidí mohla v roce 1939 pod stromečkem najít také gramofonové desky se skladbami českých autorů, a to především Bedřicha Smetany.
„Poměrně zajímavý je pohled do vánoční nabídky knížek pro děti, zveřejněné v oficiálních tiskovinách,“ všímají si Kourovi. Kromě titulů od již tehdy zesnulého Karla Čapka, na něhož mělo gestapo políčeno, noviny nabízely například také Povídání o pejskovi a kočičce od jeho bratra Josefa.
Paradoxní přitom je, že antifašista Josef Čapek v té době byl již několik měsíců vězněn v koncentračním táboře Buchenwald. Čapkovy kresby byly přítomné i v další tehdy propagované knize – Edudant a Francimor. Její autor Karel Poláček později pro své židovské kořeny zemřel v jednom z nacistických táborů.
V hlavní roli propaganda
Kolem Vánoc 1939 již ovšem na území protektorátu fungovala cenzura. Ta nedovolovala informovat o odvrácených stránkách tehdejšího režimu. Obraz svátků tak v oficiálním tisku vypadá podle Kourových téměř idylicky.
„Zdůrazňována tak byla zejména péče, které se dostává chudým a potřebným,“ podotkl Černý. Například Lidové noviny podle něj o Vánocích 1939 uveřejnily článek, ve kterém stálo:
„V roli štědrého Ježíška vystupuje už od čtvrtka, a toto vystoupení potrvá do neděle, Ústřední sociální úřad města Prahy. Je to štědrý Ježíšek, který jistě připraví pro všechny ty, kdož to potřebují, hodně radosti. Na tomto poli lidské štědrosti spolupracuje Národní souručenství a Národní pomoc, jež poskytly hodně peněz na obdarování potřebných.“
Po celou dobu existence protektorátu se jeho občané také mohli z oficiálních médií dozvědět, jak prožil Vánoce Adolf Hitler. Výjimkou nebyl ani rok 1939.
„Reportáž pracovníka Německé zpravodajské kanceláře, přetištěná v Lidových novinách v prosinci 1939 tak kupříkladu barvitě líčila, jak Vůdce navštívil v tyto dny německé vojáky na frontě,“ píší Kourovi.
Hácha a předvánoční „večer s Honzou“
To státní prezident Emil Hácha strávil svátky odlišně. Podle Kourových lze z některých jeho kroků během Vánoc vyčíst i určitou dvojsmyslnost.
V roce 1939 na Štědrý den navštívil Hácha Olšanské hřbitovy, kde položil věnec takzvanému Hrobu v dáli, který měl symbolizovat krajany pohřbené v cizině a především vlastence padlé za Československo.
„Návštěva tohoto místa mohla být vykládána různě – vedle odkazu na legionářskou tradici mohla být vnímána i jako vzpomínka na spoluobčany, kteří po zřízení protektorátu opustili svoji vlast, aby bojovali za její svobodu v zahraničních vojenských jednotkách. Nelze též vyloučit, že Emil Hácha byl již informován o tom, že zahraniční odboj má své první padlé a že jim tímto chtěl vzdát úctu,“ uvádí Kourovi.
Dokud to Háchovi zdravotní stav dovoloval, navštívil během Vánoc vždy nějaké charitativní zařízení. Na Štědrý den v roce 1939 to byl dobročinný ústav Vincentinum v pražském Břevnově. Cestou do Lán pak státní prezident navštívil chudou vdovu s osmi dětmi, kterou obdaroval hodnotnými dary.
Ve svém tradičním štědrovečerním rozhlasovém projevu pak státní prezident vyzval k solidaritě s lidmi v tíživé životní situaci. V roce 1939 jej poslouchali nejenom lidé v protektorátu, ale třeba i někteří čeští vojáci ve Francii.
Hácha tehdy zdůraznil křesťanské hodnoty a skrytě vyjádřil solidaritu lidem, kteří kvůli válce a německé okupaci nemohli prožít svátky v obklopení svých blízkých. „Podle prastaré křesťanské tradice jsou svátky vánoční svátky radosti. Ale dnes jsme uprostřed těžké války. Každý, kdo může i v dnešní době prožívat tento večer u domácího krbu v plném kruhu svých nejbližších, musí si vážiti více než kdy jindy tohoto vzácného štěstí,“ řekl Hácha.
Snad ještě větší zájem protektorátních posluchačů vzbudilo o dva dny dříve vánoční poselství Jana Masaryka. To odvysílal londýnský rozhlas. Masaryk tehdy svým krajanům sdělil, že Británie uznala Československý národní výbor za legitimního zástupce československého lidu. V závěru též promluvil o Vánocích.
„Přál jsem si promluvit k vám na Štědrý večer, ale činím tak dnes. Všechny svobodné země sledují s obdivem a účastí váš boj, vaše důstojné odhodlání a disciplínu. Prosím vás, abyste zůstali pevní a ignorovali provokace. Hitlerovi a Neurathovi pacholci použijí každé příležitosti k represáliím a krveprolití. Den odplaty přijde a nalezne vás na vašich místech. Neodvažuji se přáti vám šťastné a veselé Vánoce, ale troufám si přáti vám lepší rok 1940, nežli byl 1939,“ řekl mimo jiné Masaryk.
Jeho rozhlasové projevy se přitom brzy v protektorátu staly podle Kourových fenoménem a důvěrně se jim přezdívalo „Večery s Honzou“.
„Seznam vhodných vánočních dárků“
Navzdory vlastenecké atmosféře tehdy k projevům odporu vůči okupační moci kolem Vánoc 1939 nedošlo.
„Objevily se různé tiskoviny připravené odbojovými organizacemi, které Vánoce zmiňovaly. Řada lidí například nalezla ve svých poštovních schránkách brožuru s názvem Seznam vhodných vánočních dárků,“ uvedl Černý. „Když ji však otevřeli, zjistili, že místo nákupních rad obsahuje soubor protinacistických textů,“ dodal.
Na situaci také podle Černého reagovalo 32. číslo ilegálního časopisu V boj, který připravovala skupina v čele s malířem Vojtěchem Preissigem. Ve svých čtenářích tehdy autoři chtěli vyvolat naději, že příští vánoční svátky už národ prožije zase svobodně.
„Nikdo z nás žijících nezažil takových Vánoc, jako jsou letošní, a přece smíme se všichni těšit nadějí, že druhých takových už nebude.“
O Vánocích 1939 se v ilegálním tisku také poprvé objevuje obraz vánočního stromku, na němž jsou pověšeni nacisté a kolaboranti.
- Už je i stromky na ulicích straší/ Vidí se asi viset na větvích/ ti naši páni mecenáši/ rekové věcí kradených/ A místo míru jasné hvězdy/ vojácký rozkaz dali vylepit/ Však bratry, které postavili ke zdi/ my slyšíme a nechcem žít/ bez pomsty strašně zúročené/ A přejeme si k roku novému/ v kalendáři datum označené/ kdy pěst dopadne na helmu
Smutné Vánoce politických vězňů
„Nejsmutnějším způsobem pak vánoční období prožívali političtí vězni umístění ve věznicích či koncentračních táborech,“ podotkl Černý. „Tito lidé byli odtrženi od svých nejbližších, což samozřejmě těžce nesli právě v době vánoční,“ dodal.
Vězni navíc mnohdy trpěli hladem, protože nacisté jim ve svých žalářích nedovolovali příjímat balíčky s potravinami. Pouze výjimečně tak uvěznění lidé dostali na Štědrý den lepší jídlo, jako byl třeba kvalitnější kus masa, koláč nebo alespoň jablko.
V případě povolení od vedení věznice, mohli se společně sejít v nějaké větší místnosti a prožít tento sváteční večer společně. V takových případech se zpívaly různé koledy či se třeba hrála improvizovaná herecká představení.
„Přitom se vzájemně obdarovávali improvizovanými dárky, třeba v podobě kusu mýdla nebo zubní pasty. Tedy věcí, které lidé na svobodě brali za samozřejmost, ale pro vězně měly často cenu zlata,“ popsal Černý.
- „Štědrý den. K obědu jsme měli brambory na kyselo a kousek šlachovitého hovězího masa. Hned po obědě přinesli večeři – kousek salámu. A tak ani nevíme, že jsou Vánoce. Na stole mám své jesličky, vzpomínám na domov, na děti, jakého asi mají ježíška, na maminku a Malenku (pozn. manželku), jaké jsou to pro nás všechny, pro celou po světě rozprášenou rodinu, smutné Vánoce. (…) Co asi doma dělají? Jistě na mne myslí stejně jako já na ně. A moje děti! Tolik jsem se těšil na to, jakého ježíška a jaký stromeček jim uchystáme. (…) Konečně se setmělo, jdu do postele. Večer z chodby je slyšet sbor mužských hlasů. Stráž zpívá O Tannenbaum a jiné vánoční písně. V osm hodin (…) zvoní zvonek na ukončení dne. Kriminál usíná. I já usínám v myšlenkách na domov a s lítostí, že vzdor každodenním urgencím jsem nemohl dosud domů napsati ani řádek, ba ani přání všeho dobra a štěstí v této vánoční době.“
„Vánoce bez domova nejsou ovšem Vánoce“
Daleko od svých blízkých a v osamění často slavili vánoční svátky také lidé, kteří za druhé světové války odešli bojovat za svobodu své domoviny do zahraničí.
„Vánoce bez domova nejsou ovšem Vánoce,“ uvedl po válce národněsocialistický politik Jaroslav Stránský, který strávil mimo vlast jako ministr exilové vlády všechny tyto válečné svátky.
„K nepříliš šťastnému prožívání vánočních svátků přispívala i skutečnost, že v řadě zemí, které poskytly uprchlíkům z protektorátu útočiště, se narození Ježíše Krista připomínalo poněkud odlišně od tradičních českých ladovských Vánoc,“ podotýkají ve své knize Kourovi.
Nejtěžší podle nich byly pro tyto lidi první Vánoce prožité v zahraničí. A to nejenom proto, že řada exulantů do té doby nikdy svátky mimo rodinný kruh netrávila. Na náladě jim nepřidala také skutečnost, že si někteří z nich právě při vánočním bilancování uvědomili, že válka nebude trvat krátce, jak se ještě o pár měsíců dříve domnívali.
Depresivním náladám přitom podle Kourových podléhali nejen civilisté, ale i vojáci. Těm, kteří první válečné Vánoce prožili ve Francii, zpříjemnily tyto chvíle dvě skutečnosti.
„Jednak to byl zvláštní finanční příspěvek od československé ambasády v Paříži, díky kterému se nemuseli před svými francouzskými spolubojovníky cítit trapně, a jednak aktivity takzvaných marraines,“ uvedli Kourovi.
- „Vánoce jsme absolvovali různě. Někteří byli na návštěvě u krajanů, jiní si utvořili sami kroužek přátel a někteří zůstali raději o samotě. Tito poslední jsou asi nenapravitelní ctitelé sentimentu. Nelíbí se mi to. Vždyť každý nechal doma někoho, koho má rád, ale jsme přece chlapi, kteří se nesmějí poddat ještě horším okolnostem, než jsou jen Vánoce. Takto si myslím pro sebe a trávím Štědrý večer a Boží hod s partou veselých Francouzů. Je to tak lepší již z toho mrzkého hmotného ohledu, že oni mají za co Vánoce oslavit, kdežto našinec má příliš hluboko do kapsy.“
Šlo o mecenášky, z nichž každá se již za první světové války starala vždy o jednoho vojáka. Během druhé světové války byla tradice obnovena a marraines se staraly i o české vojáky, kteří od nich dostávali vánoční nadílku. Velmi skromně se ovšem obdarovávali i čeští vojáci mezi sebou.
V neposlední řadě první protektorátní Vánoce prožilo mimo své domovy také zhruba 90 tisíc českých dělníků, kteří byli v nacistickém Německu nasazeni na práci. „Ti se sice mohli relativně volně pohybovat, ale přesto pro ně nebyly svátky v cizím prostředí rozhodně příliš veselé,“ uzavřel Černý.
