Před 75 lety se do Československa začali vracet vojáci československé zahraniční armády. Byly mezi nimi tisíce bojovníků z Podkarpatské Rusi, kteří na začátku války uprchli do Sovětského svazu. Skončili nejprve v gulazích a až potom se dobrovolně hlásili na frontu. Dnes jsou jejich příběhy skoro zapomenuty. S jedním z posledních žijících veteránů natáčeli Šárka Kuchtová a Tomáš Vlach pro pořad Reportéři ČT.
Mezi vojáky, kteří defilovali před 75 lety, 18. května 1945 v pražských ulicích, byl i Vasil Timkovič. Ještě před vstupem do armády strávil tři roky v sovětském gulagu. Narodil se ve vesnici Skotarski na tehdejší Podkarpatské Rusi. Ještě když studoval gymnázium, anektovalo 15. března 1939 toto československé území s Německem spřátelené Maďarsko. A v září téhož roku začala druhá světová válka. Mladý Vasil se rozhodl utéct do Sovětského svazu, který po napadení Polska rozšířil své území až k Podkarpatské Rusi.
Díky historiku z Ústavu pro studium totalitních režimů Adamu Hradilkovi, jemuž se povedlo získat spisy z ukrajinských archivů, měli reportéři České televize jedinečnou možnost nahlédnout i do spisu, který na něj vedla sovětská tajná policie NKVD. Stálo v něm, že nelegální přechod státní hranice Timkovič objasnil tím, že v Maďarsku bylo těžké žít a chodit do školy. O Sovětském svazu slyšel, že tam bylo možné najít práci a učit se, proto se rozhodl odejít. Podle agenturních materiálů byl podezřelý ze špionáže.
Měl štěstí v neštěstí
Timkovič dostal jen tři roky gulagu za nelegální přechod hranice. Historik Hradilek uvedl, že po odsouzení v Charkově byl Vasil Timkovič odeslán do jednoho z táborů Pečorlagu v republice Komi, což byla velice typická destinace pro zatčené československé občany. V té době totiž probíhalo budování trasy z Kotlasu do Vorkuty, kde se nacházely obrovské zásoby uhlí, podél této trasy tak byly desítky táborů.
Podmínky v gulagu dokládá například jediné fungující autentické muzeum Perm 36 na Urale. Přežít ve 40. letech v takovém pracovním táboře nebylo lehké. „Byl tam velikánský stan, bylo nás tam třeba 120. Ráno jste dostal polívku a smradlavou tresku. Měl jste plné zuby napíchané kostmi. Přišel jednou nějakej Babič a povídá mně: Usekni mi pět prstů. A já jsem povídal: Já ti to neudělám. Já to nedokážu. Tak šel k jinému a ten mu je usekl. Pak soudili jeho i druhého. Nechtěl do práce, ta tam byla strašně těžká,“ popisoval život v gulagu Timkovič.
19. prosince 1942 byl Timkovič amnestován a propuštěn, paradoxně ale až jedenáct dnů poté, co mu vypršel trest. Zamířil do Buzuluku, kde se tvořila československá vojenská jednotka pod velením Ludvíka Svobody. „No, nepřejete si, co z těch kluků a děvčat z těch gulagů přijelo, to byla tragédie. Mně bylo 15 let, když jsem přišla do Buzuluku, a když jsme věděli, že přijede transport, tak jsme utíkali na nádraží. Ale to nebyli lidé, to se tahaly kostry,“ popisovala veteránka 2. světové války Božena Ivanová.
Na armádu nemá lepší vzpomínky než na gulag
Fronta nebyla jen samé hrdinství. Poprvé bojoval Timkovič v bitvě u Kyjeva. „Byl jsem vystrašený jako králík. To bylo někde u Kyjeva, tam jsem si vykopal hlubokou jámu, do toho jsem skočil. A oni povídali: Ven! Jste spojař, musíte natahovat linku, abychom mohli taky telefonovat,“ vzpomínal.
Nejhorší ale podle něj byly boje na Dukle na podzim 1944. Vasil Timkovič všechno přežil, jenže když se po válce vrátil domů, už nebyl v zemi, za kterou bojoval a seděl v gulagu, ale v Sovětském svazu. Československá vláda po nátlaku odstoupila Podkarpatskou Rus Moskvě. Připojení území, kterému se od té chvíle muselo říkat Zakarpatská Ukrajina, odůvodňovali Sověti vůlí lidu.
Zakarpatská Ukrajina začala žít podle komunistických pořádků. Represe, kolektivizace, zatýkání. NKVD (Lidový komisariát vnitřních záležitostí) si přišla i pro tatínka pana Vasila, lesníka Georgije Timkoviče. „Držel vnuka v náručí a oni přišli. Já nevím, kdo ho udal. Řekli: ‚Vy jste arestovaný.‘ Pustil kluka na zem a pak ho odvedli. Víckrát jsem ho neviděl,“ popsal Timkovič.
Veterán nakonec zůstal v Československu. Dnes bydlí v České Třebové a prožil si život plný paradoxů. Neměl rád komunisty, ale až do důchodu v roce 1980 sloužil v komunistické armádě. Byl válečným hrdinou, ale raději o zážitcích ze Sovětského svazu nemluvil. Přesto rád jezdil do Moskvy na nákupy. Domů ho však nepustili.
Většina se domů nevrátila
Československá armáda na východě měla až čtyři tisíce Ukrajinců a Rusínů z Podkarpatské Rusi, kteří prošli stejným příběhem jako pan Timkovič. Většina z těch, co válku přežili, zůstala v Československu a o svou vlast přišla. Jejich osudy šly různým směrem.
Třeba prokurátor Karel Vaš navrhoval tresty pro odpůrce komunistického režimu. Někdejší výsadkář a partyzánský velitel Vasil Kiš po vykonstruovaném procesu naopak seděl ve vězení. A jen málokdo v Česku zná Stěpana Vajdu, podkarpatského hrdinu, kterému Moskva dala své nejvyšší vyznamenání. On sám ale bojoval za Československo. Dnes ho připomíná malé zapomenuté muzeum v rodném Dulovu v dnešní Zakarpatské oblasti Ukrajiny.
„Kapitán Stěpán Vajda, si myslím, že je jednou z nejvíce zapomenutých osobností československých vojenských dějin z východu, kterou máme. On sám se konce války nedožil. Padl měsíc před osvobozením na území dnešního Polska při ostravské operaci,“ vysvětluje historik Jiří Klůc.
V zakarpatské metropoli Užhorodě se ještě donedávna scházela skupina bývalých bojovníků Svobodovy armády, kteří se po válce vrátili domů. Ani jim v Česku nikdo nevěnoval velkou pozornost.
„Vím, jakou obrovskou roli sehrály boje za osvobození Československa za 2. světové války, ale mám pocit, že asi česká veřejnost to dodnes nedocenila, že to neví. Zároveň neví, jakým způsobem bylo naloženo s lidmi na Podkarpatské Rusi poté, co připadla Sovětskému svazu, po skončení 2. světové války, kdy v průběhu sovětizace byly tisíce lidí zavlečeny do sovětských pracovních táborů,“ uvedl historik Hradilek.
Dnes se ví už jen o třech žijících veteránech původem z Podkarpatské Rusi. Dva jsou v Česku, jeden v Izraeli. Sedmadevadesátiletý Vasil Timkovič je jedním z nich. Dodnes v duchu zůstal frontovým vojákem, který však nemá ani státní vyznamenání.
