Tisíce Němců s ozbrojeným doprovodem se před 75 lety vydaly na pochod z Brna směrem k rakouským hranicím. Živelně tak vytryskla během války hromaděná frustrace Brňanů zesílená bytovou tísní a nedostatkem potravin. Pochod pořádaný na popud ulice nepřežily stovky lidí, kteří se při něm nakazili úplavicí. Událost se stala ještě před řízeným odsunem za prezidenta Edvarda Beneše, při kterém Československo opustily tři miliony Němců. Pohledy na brněnský pochod se dodnes rozcházejí.
Mezi Čechoslováky a Němci panovalo v Brně po konci války velké napětí. Křivdy a pomstychtivost způsobené válkou přiživovala osobní nevraživost a špatné zásobování, ale i svědectví přeživších, kteří se vrátili z koncentračních táborů. Z radničního balkonu navíc navrátivší se prezident Edvard Beneš pronesl projev, ve kterém vyzval k „vylikvidaci německého problému“, protože „německý národ se provinil tak, že už nejde s ním žít“.
Situace byla vyhrocená. V brněnském vězení zůstalo po válce asi jeden a půl tisíce vězňů, z většiny právě Němců. Obyvatelé se tam srocovali a žádali jejich okamžité souzení a potrestání. Národní výbor musel před budovu umístit kulomety. „Situace je povážlivá, neboť hrozí nebezpečí, že zajištěné osoby budou buď lynčovány, nebo že národní výbor k jejich záchraně bude muset střílet do českého lidu,“ napsal ministr Rudolf Stránský vládě po návštěvě Brna.
Výrazným problémem poválečného Brna byl také nedostatek bytů. Přes město se totiž prohnala frontová linie a řadu domů zničily i letecké pumy při bombardování. Pro mnoho lidí se jako řešení nabízelo vyhnání Němců, jejichž byty by mohli zabrat Čechoslováci. V Brně se k německé národnosti hlásilo 52 tisíc lidí, což bylo více než v jiných československých městech včetně těch sudetských.
Radnici tak navštívila delegace ze Zbrojovky, která velmi radikálně přednesla požadavek na vysídlení menšiny. Národní výbor pak vydal 30. května 1945 vyhlášku o vyvedení Němců z Brna. „Neví se, jestli národní výbor jednal na základě vyšších instrukcí, které mohl dostat třeba z ministerstva vnitra nebo od armády, anebo jestli naopak jednal na nátlak ulice,“ uvedl historik Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd David Kovařík.
Domovní knihy jako národnostní klíč
Radovanu Podělovi bylo 17 let, když se po totálním nasazení na konci války přidal k Národní bezpečnostní stráži, která spolu s ozbrojenými dělníky ze Zbrojovky organizovala pochod Němců z Brna. „Pro nás styční pracovníci byli domovníci, protože domovníci byli všichni Češi. Ti nám řekli, které rodiny jsou německé,“ popsal. V domovních knihách totiž byla uvedená národnost obyvatel domu.
Záznamy tak ukázaly asi na 18 tisíc lidí, kterým ozbrojené hlídky oznámily, že si musí sbalit nejnutnější věci (s výjimkou vkladních knížek a cenností) a jídlo na tři dny. Na několika shromaždištích z nich byli vyřazeni práceschopní muži, kteří byli odvedeni do tábora v Maloměřicích, aby pracovali na odklízení trosek. Na pochod z Brna se tak vydaly hlavně ženy, děti a staří lidé, kteří 30. května opustili Brno Vídeňskou ulicí směrem k hranicím s Rakouskem.
Podle některých spořádaný pochod, podle jiných trýznivý odsun
Výklady události se ale velmi odlišují. Podle některých šlo o klidnou a spořádanou akci bez násilností. „Šli jsme pořád stejně organizovaně jako poslední. Žádné mrtvé jsem nepřekračoval, neviděl jsem jediného mrtvého Němce,“ řekl Poděl. Podle účastníků pochodu a také většiny historiků ale šlo o nehumánní pochod bez jídla, vody, lékařské pomoci doprovázený bitím a střelbou.
„Stará paní, sotva lezla a už nemohla, spadla na kolena. A se sepnutýma rukama prosila toho mladíka s puškou, co nás doprovázel, ať ji nechá chvíli odpočinout. A on vzal tu flintu a obrácenou pažbou ji praštil plnou silou do hlavy, že jí musel tu hlavu rozmlátit, protože ona spadla a hotovo. Maminka mě táhla honem pryč,“ vzpomínala Mária Pekařová, která kvůli částečně německému původu musela jako dítě také pochodovat z Brna. Oba její rodiče pocházeli ze smíšených rodin, vyhnána byla ale i její česká babička, protože měla německé potravinové lístky.
Podle historiků je nejasné, kolik lidí zemřelo během samotného pochodu. „Jestli byly vraždy nebo násilnosti ze strany českého doprovodu, to v českých pramenech není. Mluví o tom němečtí pamětníci. Je to veliká otázka,“ uvedl Kovařík. Velká většina obětí odsunu nezemřela násilnou smrtí, ale kvůli epidemii úplavice, která vypukla v táboře v Pohořelicích. Ten původně nacisté postavili pro válečné zajatce a totálně nasazené zahraniční dělníky, pochod s žíznivými Němci se v něm ale původně na jednu noc zastavil.
„Všichni měli žízeň, tak oni že nám dají něco na pití, nějakou vodu. Vzali lejtu, kterou se vyváží močůvka, do toho napustili vodu a to nám donesli. Já jsem tam chytla úplavici,“ popsala Mária Pekařová. Kvůli nemocem způsobeným kontaminovanou vodou zemřely v táboře stovky lidí, zejména dětí.
Nikdo nevěděl, kam má průvod směřovat, míní historik
„Druhý den, to znamená 1. června, jsme měli pochodovat dál, ale to už se Němci nezvedli,“ řekl Radovan Poděl. „Já to chápu, byli unavení. Čili se u nás střílelo do vzduchu, nikdo s nimi nehnul, všichni kladli odpor, že dál nepůjdou.“ Podle jeho vzpomínek tak část lidí v táboře zůstala, část odvezli sovětští vojáci nákladními auty až do Rakouska. Rakušané pak ale podle Kovaříka hranici zavřeli.
Někteří odsunutí Němci se vrátili zpět do Brna. To byl i případ paní Pekařové, jejíž babičce se podařilo v Pohořelicích prokázat, že je Češka, a mohla se i s dětmi vydat zpět. Matka se ale musela svých dětí zříct. „Všechno svědčí o velkém chaosu a špatné organizaci, kdy ani sami organizátoři neměli jasno v tom, kam průvod má směřovat,“ řekl Kovařík.
„Osudy, které následovaly, byly různorodé,“ řekla etnoložka Etnologického ústavu Akademie věd Jana Nosková. „Řada brněnských Němců také měla příbuzenstvo na jižní Moravě. Odešli ke svým příbuzným, čekali tam až do organizovaného odsunu v roce 1946 anebo neorganizovaně přecházeli do Rakouska sami.
Podle posledních výzkumů historici uvádí, že obětí, které mají přímou souvislost s pochodem, bylo asi 1700, zhruba osm set je možné doložit i úmrtními listy. Majetek, který Němci v Brně nechali, měl být zapečetěn a stát se majetkem státu, řada bytů byla ale vyrabována.
Po odsunu se uvolnilo asi 10 tisíc bytů. Mnoho z nich bylo v Zábrdovicích, ze stejné čtvrti během války zmizelo i židovské obyvatelstvo. Do oblasti se po skončení konfliktu nastěhovali českoslovenští dělníci, kteří se ale později přesunuli do nově vystavěných sídlišť, do okolí ulice Cejl se pak přistěhovala romská menšina. Během doby asi patnácti let tak čtvrť prošla velkými turbulencemi. Dnes je stále často označována jako vyloučená lokalita, ve které je stále patrné vykořenění a absence vztahu k místu.
