Jako sedmileté děvčátko prošla Maria Pekařová při odsunu Němců takzvaným pochodem smrti z Brna do Pohořelic. Oba její rodiče pocházeli ze smíšených manželství, a tak po válce vyhnali z Brna i její rodinu. Popisuje, jak měli lidé při pochodu žízeň, hlad a byli vyčerpaní. Byla svědkem také hrubého zacházení se starými lidmi a ženami.
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o.p.s.
Maria Pekařová se narodila v Brně do německé rodiny Františka a Marie Pekařových. Oba rodiče pocházeli ze smíšených manželství, a u Pekařových se proto mluvilo německy i česky. Otec pracoval v městské dopravě jako průvodčí tramvaje, maminka se vyučila švadlenou, ale byla v domácnosti.
„U nás jsme vždycky doma zpívali české i německé písničky. Do první třídy jsem šla do německé školy, ale chodila jsem tam něco přes půl roku a pak byl konec války. Maminka mluvila s lidmi podle toho, jakou řečí mluvili. Mně říkala ,nic neříkej‘, abych náhodou, když to byli Češi, neřekla něco německy. To byla taková nenávist mezi těmi lidmi,“ vzpomíná Maria Pekařová.
Všechno cenné museli odevzdat
Pak přišel konec května a Němci museli z Brna odejít. Včetně rodiny Pekařových. Maria, její starší bratr Karel, matka, její sestra i babička. Večer 30. května museli odevzdat klíče od bytu a společně s dalšími šli nejdřív do Schodové ulice a tam nocovali. „No a pak jsme šli dál na to Staré Brno do toho kláštera, kde se muselo odevzdat všecko, co bylo cenné. Spořitelní knížky, cokoliv ze zlata,“ popisuje pamětnice.
Pak se stovky lidí vydaly z Brna směrem na Pohořelice. „Na pravé straně u toho mostu stála paní s malým dítětem v náručí a něco tomu člověku říkala. Ten k ní přišel a začal po ní řvát, ona mu něco říkala. A on jí vytrhl to děcko z té ruky a hodil ho do té řeky,“ popsala jeden z výjevů, kterého byla svědkem.
Hlad zaháněla babiččinými kůrkami chleba
Staří lidé byli vyčerpaní, už nemohli nést zavazadla, tak je odkládali u cesty. Všechny trápila žízeň a hlad. „Moje babička neměla zuby, tak si ty kůrky okrajovala, měla je v pytlíku a vzala je s sebou. Když jsem naříkala, že mám hlad, tak vytáhla jednu kůrku a já ji mohla žmoulat. A pít nebylo co, to bylo hrozné bez pití,“ vzpomíná žena.
Hladový a žíznivý průvod se nejdřív zastavil v Rajhradě. Ve chvíli, kdy tam věřící slavili Boží tělo. „My jsme šli za tím průvodem po těch kytičkách, co před námi sypali na tom božím těle. My jsme přes ty kytičky šli ten pochod smrti,“ vybavuje si Maria Pekařová.
„Jedna paní vystrčila hlavu z baráku a my jsme volali, že bysme potřebovali vodu. Ona donesla kýbl s vodou a postavila ho na silnici a šla pryč. Měla strach se k nám moc hlásit. Přišel ten mladej s flintou, kopl do toho kýblu, že to není pro nás,“ říká. „Pak pršelo, byli jsme mokří. Já jsem měla takovou žízeň, tak jsem olizovala kapky, co mi spadly na ruku,“ popisuje.
Epidemie úplavice ze špatné vody
Maria byla svědkem i dalších situací, které ukazovaly krutost jejich průvodců. „Nějaká paní stará, sotva lezla a už nemohla, spadla na kolena a se sepnutýma rukama prosila mladíka s tou puškou, co nás doprovázel, ať ji nechá chvíli odpočnout. A on vzal tu flintu a pažbou ji praštil plnou silou do hlavy, že jí musel tu hlavu rozmlátit, protože spadla a hotovo. Maminka mě táhla honem pryč, nechtěla, abych to viděla,“ vzpomíná pamětnice.
Při odsunu Němců z Brna do Pohořelic a dál do Rakouska zahynuly stovky lidí. Nejčastější příčinou bylo vyčerpání, únava a nemoci. Svou daň si vyžádala dlouhá cesta i otřesné podmínky v lágru v Pohořelicích, kde se šířila epidemie úplavice.
„Dali nám nějakou vodu. Vzali tu nádobu, kterou se vyváží močůvka, do toho napustili vodu a to nám donesli. I já jsem tam chytla úplavici. A není divu. Jak nám takový hnůj mohli dát pít, lidem s dětmi,“ podivuje se paní Pekařová.
Zachránila je teta Mimi
Babičce Marie Pekařové se nakonec v Pohořelicích podařilo osud části rodiny zvrátit. Dokázala, že je Češka. Spolu s ní se do Brna mohly vrátit i děti. Matka se jich ale musela vzdát. Důležitou roli sehrála teta Mimi, česká vlastenka, která přišla o snoubence v první světové válce. Později se provdala za významného advokáta Evžena Popelku. Vlastní děti neměla. „Ona nás potom adoptovala pod svým jménem za svobodna, protože Popelka měl strach, aby nebyly problémy, že schovává německé děti,“ vysvětluje pamětnice.
Matka Marie pokračovala s ostatními z Pohořelic do Rakouska. Odtud do Německa. Až po několika letech se opět zásluhou tety Mimi a jejího manžela podařilo dostat ji zpět do Brna. Studovat Mária Pekařová nemohla kvůli svému původu. Vyučila se krejčovou. Provdala se, pracovala v zemědělském družstvu a nakonec jako jeřábnice. Bydlí ve stejném domě v Brně, kde vyrůstala, bratr žije v Praze. „Člověk nesmí soudit podle národnosti, ale rozlišovat, jestli je člověk dobrý, nebo zlý,“ uzavírá vyprávění.
