Smíšená česko-německá manželství nebyla v Brně před válkou nic výjimečného. Po válce ale nastal problém. A tak přišel na řadu odsun, v té době ale ještě bez pravidel. Jihomoravskou metropoli před 70. lety, 30. května 1945 večer, opustilo téměř 20 tisíc německých obyvatel. Brněnský pochod smrti sice neměl za cíl Němce likvidovat, nepřipravená a živelná akce ale stála na 1700 životů. Marie Schrimpelová jej jako dítě přežila. Viděla, jak mladý Čech praštil pažbou po hlavě starou Němku prosící o chvilku odpočinku či jak jiný kopl do kýble s vodou, aby se Němci nemohli napít. Hrníček vody pak mohli dostat za kus zlata, pokud ještě nějaký měli…
Před sedmdesáti lety ještě někteří z brněnských Němců netušili, co je čeká. Rodina tehdy sedmileté Marie Schrimpelové ale věděla, že to nebude nic dobrého. „Přišla k nám teta, její manžel byl český advokát. Říkala, že zítra se s Němci bude něco zlého dít. Slíbila, že kdyby se s rodiči něco stalo, tak se o nás postará. Díky tomu jsme věděli, že se musíme nachystat a že zítra někam půjdeme. Druzí to nevěděli,“ vzpomíná na předvečer odsunu Marie Schrimpelová.
Její rodiče pocházeli ze smíšených manželství, ale hlásili se k německé národnosti. „Dědeček byl Němec z Olomouce, babička z české rodiny na jižní Moravě. Seznámili se ve Vídni ještě za Rakouska-Uherska. Tehdy nebyl problém, kdo je Čech a kdo Němec,“ vypráví dnes sedmasedmdesátiletá žena.
V roce 1930 žilo v Brně podle sčítání vedle asi 200 tisíc Čechů přes 52 tisíc Němců. Na sklonku války, v březnu 1945, už bylo Němců jen 30 tisíc. Převážně šlo o přestárlé muže, ženy a děti.
Co před válkou problém nebyl, po válce už ano. V Brně, kde ve 30. letech tvořili Němci pětinu obyvatel, byl o to palčivější. Zemský národní výbor rozhodl o odsunu německých obyvatel z města 29. května 1945 s tím, že za žádných okolností „nesmí být používáno neblaze proslulých německých fašistických metod týrání a hubení lidí“. Přesto se vysídlení na řadě míst změnilo prakticky ve vyhnání.
„Přišel rozkaz, že večer musíme opustit byt. Kdo je Němec a kdo ne, poznali podle potravinových lístků. Hnali nás směrem ke Schodové, kde jsme čekali, co bude dál,“ popisuje Schrimpelová. V noci slyšela pláč a výstřely, nad ránem je zvedli a vydali se na Mendlovo náměstí. „Tam se scházely zástupy lidí z různých míst. Museli jsme ukázat zavazadla a odevzdávat zlato, kdo měl třeba fotoaparát, spořitelní knížky.“
Čelo pochodu vyšlo z Brna 30. května kolem 22. hodiny večer, poslední kolona opouštěla město v šest hodin ráno následujícího dne. Prakticky během jedné noci muselo Brno opustit na 19 500 Němců. Prošacovaní pokračovali z Mendlova náměstí po ulici Vídeňská směrem na Rajhrad a Pohořelice. Část pochodu, v níž šla Marie Schrimpelová, se v Rajhradu zastavila. Museli počkat, až přejde český průvod k církevnímu Svátku Božího těla. Podle zvyku šly tehdy v procesí bíle oblečené dívky s košíčky květů, které sypaly na cestu. „Čekali jsme, až průvod prošel. Potom šel náš pochod přes ty rozházené kytičky po silnici,“ vzpomíná Schrimpelová.
Voda nad zlato
Na odsun dohlížely ozbrojené revoluční gardy a armádní jednotky. Během pochodu se naplno projevila živelnost celé akce. Pro vyhnance, převážně staré lidi a matky s dětmi, nebylo připraveno žádné přístřeší pro odpočinek, jídlo ani voda.
„Nesměli jsme zastavit ani si odpočinout. Jedna stará paní byla už unavená, spadla doprostřed silnice. Se sepnutýma rukama prosila doprovod, aby ji nechali chvíli odpočinout. A ten mladý kluk vzal pušku a pažbou ji praštil po hlavě. Dál nevím, protože maminka mě honem táhla pryč. Nechtěla, abych to viděla,“ popisuje Schrimpelová.
Během pochodu neměli odsunutí k dispozici ani vodu. Když jim jedna žena v Rajhradě přinesla kbelík vody, jak vzpomíná Schrimpelová, dozorci ji vylili. „Přišel kluk, kopl do kýble a říkal, že to není pro Němce.“ Část vyhnanců pokračovala 31. května k rakouským hranicím, několik tisíc lidí bylo umístěno v provizorním táboře v Pohořelicích. „Na začátku Pohořelic seděla ženská a měla kýbl vody. Za kus zlata si směli nabrat hrníček. Kdo měl třeba ještě schovaný nějaký prstýnek, tak jí ho dal, taková byla žízeň,“ říká Schrimpelová.
Mladá autorka vyhnala Gertu Schnirch
Tématu odsunu brněnských Němců se věnuje i kniha oceňované mladé autorky Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch. Hlavní hrdinka Gerta, matka několikaměsíční dcerky, je jen s osobními věcmi odsunuta společně s ostatními brněnskými Němci směrem na Vídeň. Vyčerpávající pochod skončí v Pohořelicích. Gerta a některé další německé ženy se zachrání při nucených pracích na jižní Moravě, kde setrvají i po ukončení transportů. Po znovuzískání československého občanství se Gerta vrací do Brna, v němž prožívá další bouřlivé události druhé poloviny dvacátého století. Knihu loni na podzim zdramatizovalo brněnské HaDivadlo.
Podmínky v pohořelické internaci byly katastrofální. Kvůli špatné hygieně vypukla v táboře epidemie úplavice. Další lidé pak umírali v táborech v okolí Mikulova a poté i na rakouské straně hranice. Celkem si odsun podle českých badatelů vyžádal na 1700 lidských životů. Většina lidí nebyla přímo zavražděna, ale zemřela únavou nebo na následky nemocí.
Děti se musely „počeštit“
Marie Schrimpelová nezůstala v pohořelickém táboře dlouho. Její babička sice byla vdaná za Němce, sama ale byla Češka, úřady jí proto dovolily návrat do Brna. Matka Marie Schrimpelové s ní zpět do města poslala i své dvě děti - Marii a jejího bratra. „Teta slíbila, že se o nás postará, tak maminka musela napsat, že se nás zříká a povoluje nás vychovávat u tety v českém jazyce,“ vzpomněla Schrimpelová, která pak svou matku neviděla několik let.
Masová deportace Němců z Československa probíhala v letech 1945 a 1946, podle odhadů byly odsunuty až tři miliony lidí. Z nich dvě třetiny do americké okupační zóny, třetina do sovětské. V takřka vylidněném pohraničí poté zaniklo na 3000 obcí.
Odsun stále budí emoce
Odsun brněnských Němců si v sobotu připomenou i účastníci pietního pochodu mezi Pohořelicemi a Brnem. Letos povede trasa poprvé v opačném směru, tedy od Pohořelic na Brno. „Je to hlavně ze symbolických důvodů. Podíváme se na tu problematickou historii tak, že se smíříme s jejími temnými stránkami, kdy čeští obyvatelé vyhnali své německé spoluobčany. Konec války nebylo jen osvobození,“ říká organizátor pochodu Jaroslav Ostrčilík.
I sedmdesát let od konce války ale budí snahy o smíření emoce. Brněnské zastupitelstvo schválilo letos v květnu Deklaraci smíření a společné budoucnosti, ve které Brno lituje odsunu německy mluvícího obyvatelstva po druhé světové válce. „Vyjadřujeme přání, aby všechny minulé křivdy mohly být odpouštěny a nezatěžovali jsme se minulostí,“ uvedl primátor Brna Petr Vokřál (ANO).
Ve schválené deklaraci se uvádí, že město upřímně lituje událostí z 30. května 1945 a dní následujících, kdy byly přinuceny k odchodu tisíce lidí na základě uplatnění principu kolektivní viny či užívaného jazyka. Někteří z politiků ale s deklarací nesouhlasí. Například podle brněnského zastupitele a náměstka jihomoravského kraje Stanislava Juránka (KDU-ČSL) by se za všechna příkoří měli omluvit Němci a Brno až pak v návaznosti za odsun. Jeho názor podpořil i hejtman Michal Hašek (ČSSD).
Není to přitom poprvé, co se Brno omlouvá. Rada města vyjádřila lítost nad odsunem už před čtrnácti lety. Jejich prohlášení tehdy bylo prvním, které vydali vrcholní představitelé některého z velkých tuzemských měst. Nyní podobný výrok posvětilo celé zastupitelstvo.
