Letos vstoupila v platnost novela občanského zákoníku. Manželé se díky ní mohou rychleji rozvést, snadnější má být i úprava péče o děti. Kromě toho se ale Česko připojilo, jako jedna z posledních zemí Evropě, k tomu, že zakazuje tělesné tresty dětí. Podle odborníků má krok za cíl změnit přístup k výchově a nastavit nový standard ochrany dětské důstojnosti. Za tělesné tresty nicméně rodiče nebudou čekat nové postihy.
Novela podle psycholožky Kateřiny Koros Bartošové jednoznačně říká, že fyzické tresty u dětí jsou nepřípustné. „Což je něco, co nám do této chvíle chybělo. Nebylo to vlastně nijak ošetřeno,“ zdůraznila.
„Je dobře, že se o tom mluví, ale je potřeba mluvit o dvou stranách. Pořád násilí ve společnosti je a pojďme to detabuizovat a na druhé straně je tady spousta krásných bezpečných vztahů rodičů, kteří vychovávají tak, jak to dětem prospívá pro jejich zdravý vývoj,“ dodává psycholožka Tereza Tetourová. To, že se nepřijatelnost fyzických trestů dostala na legislativní úroveň, je podle ní dobrý signál. „Věřím tomu, že se způsob výchovy u nás bude přeměňovat, všechno to chce čas. Je to důležitý milník pro pozitivní společenskou změnu,“ říká Tetourová.
Koros Bartošová upozorňuje, že v české společnosti byly fyzické tresty velmi zažité. „Takové to ‚škoda facky, která padne vedle‘. Různé diskuse, které jsem vedla, jak pro rodiče, tak pro učitele, o tom, jestli je, nebo není vhodné fyzicky trestat děti, a vždycky se našel někdo, kdo říkal, že to vhodné je. Že je to úplně v pořádku, že jeho rodiče ho přece také fyzicky trestali, takže není důvod to nějak měnit a je to účinné a efektivní. Argumentů, které tam padaly, bylo hodně,“ popisuje ze své praxe expertka.
Každý trest má důsledky
Každé chování má podle Koros Bartošové nějaké důsledky. A to krátkodobé, dlouhodobé, pozitivní a negativní. „Krátkodobé pozitivní důsledky fyzického trestání opravdu mohou být to, že dítě velmi rychle udělá, co chceme, takže z krátkodobého hlediska to pozitivní vliv mít může. Otázkou vždycky je, jaké jsou dlouhodobé důsledky. Když se podíváme na fyzické trestání – co tím dítě učíme, je to, že je v pořádku, když se mi něco nelíbí, toho druhého uhodit, nějakým způsobem si vynutit svoji vůli. Neučíme ho jinému chování – adaptivnějšímu chování, což je něco, co bychom asi jako dospělí chtěli dělat v ideálním případě,“ nastínila psycholožka.
Je důležité podle ní rozlišit, co je trest, fyzický trest a ochrana dítěte. „Když mi dítě poběží do silnice anebo bude sahat na horkou plotýnku, tak je za mě úplně v pořádku vzít mu ruku a odtáhnout ho nebo trochu s ním třeba i škubnout, aby do silnice neběželo, protože mi jde o jeho zdraví a o to, aby bylo v bezpečí. Pokud s ním ale škubnu a pak mu ještě přidám na zadek, aby si zapamatovalo, že se to dělat nemá, tak už je to fyzický trest a ten v našem mozku spouští reakci, která nás nebo respektive dítě přivede do stresu a zabraňuje tomu, aby se mohlo učit,“ uvádí Koros Bartošová.
Psycholožka připomněla, že dospělí jsou také lidé, a ne stroje, mají vlastní emoce. „Někdy se stane, že jsme prostě rozrušení a uděláme chybu a může se stát, že dítě plácneme, uhodíme. Jde o to, jak to správně ošetřit. To znamená nevzít to jako samozřejmost,“ podotkla. Člověk by to tedy podle ní neměl zdůvodňovat jako ‚prostě jsem tě bouchnul, protože ty to děláš a neměls to dělat‘, ale říct ‚podívej, byla jsem fakt vyděšená, omlouvám se, že jsem tě plácla, mrzí mě to a pojďme to vyřešit jinak, v klidu‘.
Děti jsou podle Koros Bartošové velmi chytré, i když jsou malé, a dá se s nimi i v takových situacích pracovat. „Je pravda, že třeba tříletí mají často různé projevy chování. Jsou agresivní, když se snaží prosadit svoji vůli. Třeba křičí, kopou, bouchají nás, kousají, takže i pro nás je velmi těžké v tuhle chvíli zvládnout emoci, která s tím přichází. To řešení situace může být někdy náročné pro rodiče, ale i tříletému se dá vysvětlit: pojď, budeme to dělat jinak, ruce nejsou na bouchání, jsou na hlazení a obejmeme se, pomazlíme se,“ vysvětluje Koros Bartošová.
Podpoř spolužáka. Naslouchej mu a dej mu najevo, že ti na něm záleží. Můžeš třeba říct: „Děkuji, žes mi to řekl. To musí být těžké. Jsem tu pro tebe.“
Ujisti ho, že není sám. Připomeň mu, že to, co se děje, není jeho vina a má právo na pomoc.
Povzbuď ho, ať si řekne o pomoc. Dej mu kontakt na místa, kde jsou lidé připraveni mu pomoct. Pokud má strach, může tam zavolat nebo napsat i anonymně.
Pokud váhá, můžeš jednat i ty. Pokud to pořád nebude chtít nikomu říct, můžeš zavolat na anonymní Linku bezpečí nebo napsat na její chat i ty. Jsou tam lidé, kteří těmto věcem rozumí a poradí ti. Nemusíš jim říkat všechno, řekneš jim jen to, co chceš.
Nebuď na to sám. Tahle situace je hodně náročná, a proto je důležité nenechávat si to jen pro sebe. Můžeš se svěřit rodičům nebo vyučujícím, kterým věříš.
Zdroj: ČT edu
Dětská důstojnost vs. rodičovská odpovědnost
Rodič je podle ní zodpovědný za způsob komunikace a dítě má právo být vedeno způsobem, který je respektující. „To znamená, že dospělý je zodpovědný za nastavování hranic, pravidel, zajištění bezpečí dítěte a dítě má právo na to, aby výchova probíhala tak, že do toho nebudou zasahovat prvky, které by třeba u dospělých byly považované za napadení. To znamená nějaké facky, bouchání, kopání a podobné věci,“ přiblížila Koros Bartošová.
Podobně to vidí i Tetourová. Výchova bez tělesných trestů podle ní neznamená výchovu bez hranic a pravidel. „Právě pravidla dávají dětem bezpečí, podmínku důvěrného vztahu s rodičem, aby mohl nastavovat hranice, učit, co je správné, a dítě se v nich orientovalo. Lidé, kteří říkají, že nelze dítě vychovat bez facek, tak lze, protože hranice a pravidla lze děti učit jiným způsobem, který pro ně bude bezpečnější, a potom se jim snad bude i lépe žít,“ domnívá se.
Jak nastavovat dětem hranice správně? „Velmi trpělivě a pokud možno laskavě a důsledně. Laskavá důslednost je asi klíč. Oproti tělesným trestům samozřejmě tento styl výchovy nebude fungovat tak rychle,“ uznává Koros Bartošová.
Rodiče někdy chtějí zlomit vzorce, se kterými sami vyrůstali
Domnívá se, že z dlouhodobého hlediska se určitě mění autoritářský přístup k dětem směrem k více adaptivnímu způsobu práce s jejich emocemi a k tomu, že se rodiče snaží dítě brát více jako rovné. I to odpovídá novele zákona. „Někdy je možné, že rad, které se objevují, je příliš mnoho a zvrhne se to trochu do úplně volné výchovy, kde nejsou žádná pravidla. To pro děti také není dobře. Je dobré hledat nějaký balanc a nebýt ani na jedné straně extrému,“ je přesvědčená Koros Bartošová.
Tím, že se o výchově bez fyzických trestů mluví ve společnosti častěji, tak se podle Tetourové ozývá čím dál více rodičů, kteří chtějí své děti vychovávat bez nich, bez křiku nebo vyhrožování. „Vlastně jim to dává smysl už na základě toho, co zažívali sami. Je to také proces změny výchovných vzorců. Musím se přeučovat, musím jít trénovat, rozvíjet dovednosti, dělat to jinak,“ nastínila psycholožka a doplnila, že je to velmi vyčerpávající a chce to velkou důvěru v to, že je možné vychovávat jinak.
Podle Tetourové nejde jen o stereotyp. „Jde o to, co jsem zažívala ve vztahu, když jsem byla malá – tam jsem se učila, jak se chová rodič, a to si přenáším do dospělosti. Je to vztahová dovednost, schopnost, kterou se v dospělosti musím přeučovat. Je to jako chodit na terapii. Často rada nestačí, je to na úrovni chování,“ popisuje ze své praxe.
Důležitou roli má i historický kontext
Česká republika se tak díky novele připojila k dalším zemím v Evropě, které neuznávají tělesné tresty. Tím je například Norsko. Klinická psycholožka Barbora Jakobsen, která vystudovala na katedře psychologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a od roku 2008 působí profesně v Norsku, tak nabízí srovnání – norská společnost má totiž jiný kulturně-historický kontext a měla také svůj proces, který vedl k tomu, že dnes už je v zemi několik generací, které vyrostly bez trestání.
„Legislativa je první krok. A díky tomu, že přichází v platnost v Česku, se začnou věci posouvat, protože lidé si udělají novou zkušenost. Zjistí, že je možné dávat dětem hranice bez trestání, v rámci toho se začnou měnit i postoje ve společnosti. Je to velmi pozitivní a nadějné,“ míní Jakobsen.
Hranice a respekt jsou podle ní jinak vnímány ve skandinávském a českém prostředí. „Souvisí to nejen s našimi individuálními zkušenostmi, že ještě moje generace vyrůstala s trestáním, že dnešní generace vyrůstá s trestáním a že respekt prý je, že máme z něčeho nebo z někoho strach. Ale ve skandinávské společnosti je respekt založen na tom, že někomu nasloucháme a něčemu porozumíme, ale je to v rámci nějakých hranic. Jsou stejné, pevné a důležité, ale praktikujeme je jiným způsobem,“ popsala psycholožka.
V norské společnosti spočívá volnost ve výchově podle ní v tom, že rodiče nechávají děti vyvíjet a rozvíjet v rámci hranic a respektu k lidským právům a jeden k druhému. „Kdežto v české společnosti jsou rodiče hodně založeni na chování, že chceme dítě formovat a nějakým způsobem od něj očekáváme, aby se chovalo,“ dodala Jakobsen.
Psycholožka se domnívá, že to souvisí nejen s individuální zkušenostmi, ale také s historickým kontextem. Připomněla, že česká společnost byla zasažena totalitním režimem a strukturálním násilím, což se podle ní promítá i do rodičovství.
„Za totality bylo nebezpečné být individualitou a rozvíjet se přirozeně, člověk musel být konformní, musel se nějakým způsobem přizpůsobovat, muselo se formovat chování a i tím je poznamenané rodičovství. A je tím poznamenané i vnímání respektu, že má být skrze strach, a v tom je velký rozdíl. Pokud si ale lidé udělají zkušenost, že to jde jinak, tak je to velmi ozdravné a inspirativní,“ radí expertka. Ve skandinávské společnosti lze podle ní například sledovat, že mladí dospělí mají lepší a delší vztahy se svými rodiči nebo že u mladistvých se objevuje mnohem méně rizikového chování.
