Památka zesnulých, lidově Dušičky, bývají časem vzpomínek na blízké, kteří už mezi námi nejsou. Podle socioložky Jiřiny Šiklové i kněze a teologa Marka Orka Váchy svátek připomíná, že nikdo není nesmrtelný a strach z odchodu je nutné přijmout.;crop; Oba se v Událostech, komentářích také shodli, že v Česku přestává být umírání tabu a lidé jej začínají brát vážně. Oceňují také lepší péči a vznik hospiců včetně těch mobilních, aby lidé mohli své poslední chvíle strávit sice v odborné péči, ale v klidu domova.
O smrti přemýšlejme už odmala, radí Šiklová. Radši až po čtyřicítce, míní kněz
Události, komentáře: socioložka Jiřina Šiklová a teolog Marek Vácha (zdroj: ČT24)
„O smrti má člověk přemýšlet skoro hned, když vezme rozum. Myslím si, že první znak dospívání dítěte je, když si uvědomí, že je taky smrtelné. To je důvod, proč jsem děti vždycky brávala (na hřbitov) a říkala – tady leží ten a ten,“ vysvětluje socioložka Jiřina Šiklová z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Podle teologa a kněze Marka Orka Váchy je správný věk na myšlenky o smrti zhruba po 40 letech. Připomíná přitom bonmot švýcarského lékaře a zakladatele analytické psychologie Carla Gustava Junga. „Jung říká, že kdo před čtyřicátým rokem věku často myslí na svoji smrt, tak že to někdy může být i patologické. Ale kdo po čtyřicátém roce věku nemyslí na svoji smrt, pak je to patologické zcela jistě.“
Socioložka Šiklová je mimo jiné autorkou knihy Vyhoštěná smrt. „Ne že bychom ji mohli vyhostit, to samozřejmě nejde, ale vyhostili jsme ji z vědomí. Jde o to, že bychom si měli uvědomovat, že to je součást života, že každý máme život omezený a že bychom s tím měli počítat. Nejenom počítat, jak jsme staří od narození, ale i kolik nám tak přibližně zbývá,“ radí.
Strach z umírání je nutné přijmout
Strach z umírání je podle nich přirozený, ale dá se s ním naučit žít a přijmout ho. „Strach máme všichni, protože opouštím lidi, které mám rád, opouštím přírodu, která je překrásná, opouštím tento svět, který miluju. Ale zároveň věřím, že z života vstupuji do života, že smrt jsou dveře do nějakého nového modu existence,“ popisuje Vácha.
Podle Šiklové je přijetí strachu součástí života. „Tak jako učím třeba děti, dneska už vnoučata a časem i pravnoučata, že musí mít strach při přecházení přes cestu, protože by je mohla zranit auta, tak něco podobného je chápat omezenost vlastního života.“
Lidé často mluví o důstojném umírání i o tom, že nechtějí být druhým na obtíž. „Smířen s nepřáteli, poté co se rozloučím s přáteli a poté, co členové mé rodiny nebo laskavý personál jsou u mého lůžka,“ popisuje Vácha svou představu důstojného odchodu. „Já bych si moc přál, aby kolem byli moji kamarádi, kteří by se za mě modlili. Tak bych si to představoval,“ dodává.
Jiřina Šiklová to vidí podobně, protože ale v nemocnici léta pracovala, upřednostňuje strávit poslední chvíle života doma. Stejně jako podle průzkumů zhruba 80 procent Čechů – většině z nich se to nepodaří a kolem 70 procent lidí zemře v nemocnici.
„Jsou tam ve zdravotní péči. Málokdo si dovolí pro sebe i pro svého blízkého říci: tak ho nechte doma. Protože když ho necháte doma, tak co kdyby se mu ještě dalo pomoci? Je to strach těch blízkých,“ vysvětluje Šiklová.
Češi začali brát smrt vážně
Podle Marka Váchy se ale situace zlepšuje. „S radostí chci říct, že se to česká společnost učí. Že přišla éra hospiců a po nich éra mobilních hospiců. Hospice jako je třeba Cesta domů přesně tohle dělají, že pacient umírá doma, v ideálním případě s péčí rodinných příslušníků, a jezdí se tam o něj starat třeba lékařka nebo sestřička,“ říká.
Člověk tak podle něj odchází obklopený láskou a péčí. „Mám velkou naději, že v příštích letech to bude lepší a lepší a že se to my Češi učíme. Přestáváme smrt tabuizovat a pomaloučku ji začínáme brát vážně, to je výborné,“ dodává teolog.
„Souhlasím, že se to určitě zlepšuje. Protože dříve se bralo, že pacient, který nemůže být léčen, tak více méně zabírá prostor a mluvit s pacientem, který nemůže být vyléčen, bylo chápáno trošku jako zdržování personálu,“ mluví i ze své nemocniční praxe Šiklová.
„Smrt byla vždycky terčem hloupých vtipů nebo hloupých reklam: Až budu plot natírat podruhé, vy už tady nebudete a podobně, což mi přijde velmi špatné. Teď si myslím, že se situace skutečně mění a že začínáme chápat smrt jako přirozený konec biologického života. A zároveň že nám to dává obrovský impuls, abych s časem, který tady mám do chvíle vlastní smrti, něco udělal,“ uzavírá Vácha.