Co se událo v pátek 17. listopadu 1989, většina lidí z továrny ČKD ještě v pondělí nevěděla a v hovorech převládal názor, že „studenti dělali bordel a dostali na zadek“, vzpomínal v pořadu Interview ČT24 Petr Miller, který se stal organizátorem stávkového hnutí mezi dělníky. Když se ale začaly objevovat záběry z Národní třídy, tak je podle Millera naštvala brutalita zákroku. A to, že se pak zvedl odpor z oblasti, na které režim stavěl svou ekonomickou moc, označil za rozhodující. Nedlouho poté se on sám stal ministrem práce ve federální vládě.
Miller: Dělníky v listopadu '89 naštvala brutalita. Že se pak jako ekonomická síla ozvali, bylo rozhodující
Petr Miller hostem Interview ČT24 (zdroj: ČT24)
Petr Miller se s komunistickou mocí střetnul už v roce 1968, kdy v ČKD vystupoval proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy. „Byl jsem zvolen do celozávodního výboru ROH. Kdekdo mně fandil, protože jsem říkal, co lidi chtěli slyšet. Jenomže přišla normalizace a výbory ROH, které se vzpouzely rozhodování komunistického vedení, byly zákonem rozpuštěny,“ nastínil.
Přeřazení do výroby se mu ještě vyhnulo, protože v té době stejně pracoval jako kovář, ale horší to bylo s jeho studiem na vysoké škole; kvůli jeho srpnovým postojům velice rychle skončilo.
Když přišel rok 1989, Miller nepatřil mezi ty, kteří by byli na Národní třídě. V továrně navíc podle něj nejprve převládal názor, že studenti dostali výprask za to, že dělali nepořádek. „To se začalo měnit až v okamžiku, kdy jsme se večer dívali na Televizní noviny, poslouchali komentáře a sem tam už probleskl nějaký záběr z toho, jak to tam vypadalo. Brutalita zákroku lidi ve fabrikách naštvala,“ přiblížil.
Vzápětí se tedy začal formovat odpor. „V ČKD jsem pracoval třicet let, už mě znali z roku 1968. Pro mě nebyl problém obvolat pár lidí, s kterými jsem si myslel, že by se dalo spolupracovat,“ dodal. ČKD navíc mělo závody i mimo Prahu, takže svedl snadno oslovit regiony.
Určitá vůdčí role mu připadla i proto, že (jak tvrdí) měl jednu výhodu oproti kolegům ve stávkovém výboru – byl bezdětný. „Neměl jsem pocit odpovědnosti, odpovídal jsem jenom sám za sebe. Proto jsem také byl všude vysílán. I v té době se lidé báli vzít petici do Rudého práva, báli se jít za Václavem Havlem. To jsem všechno bral na sebe,“ uvedl.
Petr Miller s Václavem Havlem na snímku z konce listopadu 1989
Rozhodující ekonomická složka
Nakonec se proslavil tím, že na demonstraci na Václavském náměstí dovedl dělníky z ČKD. Podle něj byla účast tohoto segmentu společnosti na procesu sametové revoluce zásadní. Dění nerozhodli ani studenti, ani umělci, ale ti, co měli v tu chvíli ekonomickou moc, tvrdí.
„Studenti jsou přechodná sociální skupina. Vystudují, vyjdou ze školy a život je rychle naučí, že je vše jinak. Umělci, i kdyby od rána do večera mluvili s lidmi na forbíně a vyprávěli nějaké svoje věci, jak si to představují, tak se režim nebude nikdy cítit ohrožen. Pokud se ale zvedne ekonomická síla, která drží režim, a spontánně, manifestačně někam jde, pak je to signál, že se nad tím režim musí zamyslet,“ míní.
Připouští, že umělci přinášejí punc intelektuální nadstavby a že studenti měli startovací úlohu jako rozbuška, ale továrny tomu dávají sílu a úder.
Dlouhé čekání na revoluci? Lidé se podle Millera neměli tak zle, a tak chyběl důvod k radikalizaci
Československo přitom bylo na chvostu totalitních zemí, kde se lidé začali vzpouzet. Z jeho osobní zkušenosti to bylo z toho důvodu, že se lidé neměli tak špatně.
„Už v letech 1987 a 1988 se občas začalo jezdit za hranice, nebylo to už tak utužené. A potom také výdělky nebyly tak nízké, jak se dnes prezentuje. Já jsem byl parťákem v kovárně a měl jsem dvě auta – jedno měla moje manželka, jedno já. Sice to byl mercedes z východu – žigulík, ale už to bylo nějaké auto. Už tam byla nějaká kvalita života,“ uvedl Miller. Původně tak podle něj chyběl důvod k radikalizaci či nějakému revolučnímu nadšení.
Pokud jde o současný vývoj v České republice, označuje se za napraveného pesimistu. „Svět je nějak uspořádaný a vím, že ho nemůžu ovlivnit. Jsem ve věku, kdy už věcí spíš jenom glosuju a říkám si, co bych udělal. Ale když to tak vezmu, jsem optimista, ve svých osmdesáti letech ještě udělám třicet čtyřicet kliků. Myslím, že to je dobrý postoj k životu,“ nastínil.