Lidé, kteří v sobě nenašli sílu vzepřít se komunistickému režimu podle politologa Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem Daniela Kroupy do Ústavního soudu nepatří. V reakci na plány jmenovat do funkce ústavního soudce Roberta Fremra to řekl v Událostech, komentářích. Také historik Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Jakub Rákosník si myslí, že opatrnost je namístě. Fremrovo působení nyní posoudí Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Ředitel odboru výzkumu a vzdělávání ÚSTR Petr Hlaváček ale upozornil, že ÚSTR tu není od toho, aby někoho soudil.
„Dali jsme dohromady expertní skupinu, která by do konce srpna měla udělat takovou krátkou zprávu, která by kontextualizovala činnost pana Fremra v 80. letech. Týká se to kauz Olšanské hřbitovy a Emigranti. Pak bychom si dali ještě čas na skutečnou výzkumnou zprávu, což může trvat několik měsíců, protože archiválií ke kauze Fremr máme docela hodně,“ nastínil Hlaváček.
Řekl, že skupinu začal ÚSTR dávat dohromady ještě před začátkem komunikace s prezidentskou kanceláří, protože výzkumníci se o téma zajímali. „Navíc máme k dispozici archivy. Ale pak po komunikaci s panem prezidentem, který chce být informován, jsme se rozhodli, že připravíme v nejbližším termínu nějakou základní zprávu,“ vysvětlil.
Hlaváček připomněl, že ÚSTR tady není od toho, aby někoho soudil. „Dokonce ani nečekejte, že vám předložíme nějakou pravdu o dějinách, ale podle všeho se to jeví tak, že pan Fremr v 80. letech byl právě v těchto kauzách opravdu aktivním soudcem. Měl by zvážit, jestli to jeho zapomínání, co se tehdy dělo, je úplně adekvátní,“ konstatoval.
Historik: Lavírováním Fremr podkopal svou důvěryhodnost
Rákosník řekl, že v případě Ústavního soudu je namístě určitá opatrnost. Míní také, že spíš než kauza Olšanské hřbitovy je větším problémem Fremrovo lavírování při vysvětlování své činnosti. „Tím on podkopával svoji důvěryhodnost především. Tato věcná stránka, to je druhá věc, a tam musíme do značné míry vyčkat i na to, co prameny ukáží,“ je přesvědčen historik.
Fremra se řada soudců zastala s tím, že souzení takových případů se v té době nedalo vyhnout. „Tohle je primárně politická otázka, o tom se nedá z mé pozice říct: ‚Takhle to mělo být.‘ Historie jako věda k tomu může dodat věcné informace, ale neřekne vám, jak to mělo být správně, protože je to politicky podmíněné,“ upozornil Rákosník.
Například soudkyně Eliška Wagnerová, která byla sama souzena za opuštění republiky, označila Fremrovu kauzu za „bouři ve sklenici vody“. S tím ale nesouhlasí Daniel Kroupa. „Nejde o to, že bychom chtěli soudit soudce za to, jak soudili, ale to primární hledisko musí být důvěryhodnost Ústavního soudu. Lidé, kteří byli součástí represivního aparátu komunistického režimu a nenašli v sobě sílu se tomu vzepřít, zkrátka do Ústavního soudu nepatří,“ prohlásil.
Kroupa upozornil, že existovali i soudci, kteří se komunistům nepodvolili, jako například nový předseda Ústavního soudu Josef Baxa. „To, co by mě zajímalo od historiků, je zjistit, zda pan Fremr má také případy, kdy se tomu poslání být součástí komunistické represe vzepřel,“ uvedl.
Po pádu komunismu byla podle Kroupy situace mnohem jednodušší v Německu. „Dělali to tak, že ve východním Německu přijali mladé lidi a emeritovaní starší soudci ze západní části je to učili,“ řekl.
Politolog ale upozornil, že Československo takhle postupovat nemohlo. „To ale není důvod k tomu, abychom postupovali tak, jak tomu bylo na počátku 90. let, kdy proběhly jakési formální prověrky, kdy se soudci zpovídali a prověřovatelé s nimi soucítili. Výsledkem bylo, že soudci, kteří měli na svědomí skutečné politické procesy, byli jmenováni znovu,“ připomněl.
