Jiří Zenáhlík, který se ve čtvrtek dožívá sta let, pobyl přes jedenáct let v komunistických věznicích a uranových dolech, po propuštění jej režim tvrdě perzekvoval. Po revoluci získal hodnost plukovníka v záloze a v roce 2008 mu byl propůjčen Řád bílého lva první třídy. Při tom někteří historici zpochybnili Zenáhlíkovu činnost za druhé světové války, protože o ní chybí doklady. On sám tvrdí, že bojoval v řadách americké armády na západní frontě, připustil však, že důkazy pro to nemá.
O druhoválečné vojenské kariéře táborského rodáka Jiřího Zenáhlíka vedli historici spory. On sám ujišťoval, že bojoval v řadách americké armády. V roce 1944 – poté, co podle svých slov v Německu utekl z nuceného nasazení – se dostal do Anglie a podstoupil zrychlený tankistický výcvik. „Československá obrněná brigáda byla tou dobou už z Anglie pryč, tak nás přiřadili k americké 14. tankové divizi,“ popsal Mladé frontě DNES, když se bránil obvinění, že nejsou o jeho válečné službě záznamy.
Pochybnosti vznikly v roce 2008, kdy mu prezident Václav Klaus propůjčil Řád bílého lva a prezidentská kancelář uvedla, že se Zenáhlík zúčastnil invaze do Normandie, bojů na západní frontě a osvobozování Československa. Někteří historici upozornili, že neexistují žádné doklady o tom, že by v řadách americké armády opravdu bojoval.
Například nynější ředitel lidického památníku Eduard Stehlík, který tehdy působil ve Vojenském historickém ústavu, upozornil, že není ani v jedné z kartoték českých vojáků, kteří za druhé světové války bojovali na západní frontě, přestože záznamy považuje za „přesné, kvalitní a vyčerpávající“. Sám Zenáhlík připustil, že důkazy o své činnosti z let 1944 a 1945 nemá, ale pochybnosti o ní odmítl.
Bez pochyb je, že po válce absolvoval Jiří Zenáhlík důstojnickou školu, ale potom odešel do zálohy. V roce 1953 byl zatčen. Proces nebyl zcela vykonstruovaný, přinejmenším jeho jádro ne. Jiří Zenáhlík se opravdu zapojil do protikomunistického odboje – jeho bratr Josef jej přivedl ke spolupráci s francozskou tajnou službou. Obžaloba ovšem tvrdila, že skupina, do níž zatáhla ještě osm dalších lidí, Francouzům předávala pokyny americké rozvědky, jejichž cílem prý bylo rozpoutání třetí světové války. Za špionáž žádal prokurátor trest smrti, vojenské kolegium Nejvyššího soudu nakonec poslalo bratry Zenáhlíkovy na doživotí do vězení.
Nakonec byl Jiří Zenáhlík propuštěn v roce 1964, po necelých dvanácti letech, kdy pobýval na Pankráci, v Leopoldově a také v uranovém dole Bytíz na Příbramsku. I když vězení opustil, režim na něj nezapomněl a až do revoluce mu dál ztěžoval život. Po listopadu 1989 se Zenáhlík zapojil do činnosti Konfederace politických vězňů a o svých osudech přednášel na řadě škol.
„Mládež není lhostejná k tomu, co nikdy nezažila. Pokud se jí dokážou věci poutavě vysvětlit, chápe je a chápe i to, jaká nespravedlnost komunistický režim provázela,“ řekl.
Hrad při obhajobě prezidentova rozhodnutí Zenáhlíka vyznamenat navzdory pochybnostem historiků, zda skutečně bojoval na západní frontě proti Němcům, zdůraznil, že pro jeho ocenění Řádem bílého lva byla činnost v protikomunistickém odboji.
