Zástupci všech stran a hnutí, které letos kandidují do Evropského parlamentu, dostávají postupně prostor na ČT24. Kandidát SPOLU Ondřej Krutílek (ODS) pokládá za důležitá témata pro červnové hlasování Green Deal, migraci či bezpečnost. Zmínil však i otázku konkurenceschopnosti sedmadvacítky ve vztahu k Číně či Spojeným státům. V otázce přijetí eura v Česku má za to, že by se tuzemská ekonomika měla nejprve přibližovat ekonomikám, k nimž „vzhlíží“, až pak přistoupit k unijní měně.
Debata o euru je toxická, míní Krutílek kandidující za SPOLU
13 minut
Rozhovor s kandidátem SPOLU do Evropského parlamentu Ondřejem Krutílkem
Česká republika je v Evropské unii dvacet let. Jak hodnotíte její členství?
Já si myslím, že to, po čem jsme toužili od roku 1989, že se vrátíme do Evropy, tak se v roce 2004 stalo. Je to rozhodně dobře, že se tak stalo. Předtím jsme se stali ještě členy Severoatlantické aliance. Já myslím, že ten návrat do Evropy jsme právě tím rokem 2004 dokonali. Za mě je členství v Evropské unii obrovskou příležitostí jak pro český byznys, tak i pro české občany. Můžeme – všichni vám to budou opakovat – využívat volného pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu, něco, co jsme dřív neměli a teď už dvacet let máme.
Ale na druhou stranu si myslím, že jsou věci, které bychom mohli vylepšovat, ať už na úrovni Evropské unie jako takové, protože si nejsem úplně jistý, jestli funguje zcela správně. Ale na straně druhé i u nás – v České republice, protože po dlouhou dobu jsme se k Evropské unii stavěli tak, že buď jsme ji milovali, nebo jsme ji nenáviděli.
Ale konečně se teď začíná karta obracet a já mám pocit, že právě tím, jak jsme s naším českým předsednictvím zvládli i energetickou krizi a další věci, tak že jsme se stali partnerem pro ostatní členské státy, pro ostatní vyjednavače v rámci Evropské unie a z toho já mám teda obrovskou radost, protože už to není tak, že bychom se pohybovali ode zdi ke zdi, ale umíme s Evropskou unií pracovat tak, jak s ní pracují všechny ostatní členské státy. To znamená, že ji považujeme za arénu pro prosazování našich zájmů a já bych rád k tomu v Evropském parlamentu přispěl.
Co to tedy znamená? Která tři témata považujete v těchto volbách za nejdůležitější?
Určitě se musíme dotknout Green Dealu, určitě se musíme dotknout migrace, ale tím všezahrnujícím tématem je bezpečnost, notabene my máme slovo bezpečnost i jako součást našeho hlavního motta – „Bezpečná Evropa, silnější Česko“, protože jsme si vědomi toho, že pokud v Evropě nebude dostatečně bezpečno, tak všechny ostatní problémy, všechny ostatní otázky budou druhořadé.
Ale ještě nad rámec toho, co jsem právě řekl, bych rád zmínil otázku konkurenceschopnosti. To je něco, na co jsme v posledních pěti letech – právě i v souvislosti se zelenou transformací – ne tak úplně mysleli a začíná se to obracet proti nám. Jiné ekonomické celky – ať už si vezmu Spojené státy americké nebo Čínu – jsou na tom ekonomicky lépe a zelenou transformaci, kterou provádějí rovněž tak jako my v Evropské unii, tak uchopily trošičku jiným a podle mého soudu lepším způsobem. Nerad bych, aby z toho vyznělo, že bych se rád inspiroval Čínou, ale minimálně inspirace některými věcmi, které dělají v této věci Spojené státy americké, by stála za řeč.
Co přesně chcete v Evropském parlamentu prosadit? Čemu chcete naopak zabránit?
Já bych hlavně prosazoval posílení konkurenceschopnosti Evropské unie a potažmo i byznysu v jednotlivých členských státech.
A jak toho chcete dosáhnout?
Dosáhnout toho lze docela dobře tím, že budete sledovat jednotlivé legislativní návrhy a budete podporovat technologicky neutrální, otevřená řešení, která povedou k tomu, že tu cestu – ať už k zelené transformaci nebo obecně k rozvíjení potenciálu Evropy – dáte byznysu. Čili dáte mu prostor pro to, aby rozvinul svůj potenciál. To je něco, co jsme za posledních několik let ztratili. Právě tím, jak upravujete legislativní pravidla, tak můžete ten prostor buď rozšířit, nebo naopak zúžit.
A čemu byste chtěl zabránit?
Já bych hlavně chtěl zajistit – já nechci ničemu bránit. Já chci, aby Evropská unie byla živoucím organismem, živoucím společenstvím, kde členské státy mohou rozvíjet svůj potenciál stejně jako jednotlivé firmy i občané. Proto, abychom toto mohli dělat, tak samozřejmě musíme žít v bezpečí. Čili pokud něčemu bránit, tak nekontrolované migraci ze třetích zemí, protože to nás může ohrozit nejenom ekonomicky, politicky, ale i společensky.
Měla by se Evropská unie podle vás rozšiřovat? Koho případně přijmout, koho ne a proč?
Za mě určitě ano. Já jsem – vzhledem k tomu, že jsme ze země, která dlouhá léta čekala na to, než se stane součástí Evropské unie, tak bych rád nabídl tu příležitost i jiným státům, které na to aspirují. Ale samozřejmě předpokladem toho je, aby ty státy plnily pravidla, která jsou nezbytně nutná pro přijetí do Evropské unie tak, jak jsme to plnili my. Za mě je samozřejmě klíčové přijmout postupně – pakliže budou splněny všechny podmínky – země západního Balkánu a samozřejmě nabídnout i evropskou perspektivu Ukrajině, k čemuž se už provedly první kroky.
Ale samozřejmě jsem dalek toho, že toto je cvičení na několik málo měsíců, spíše to vidím v řádu více let. I s ohledem na to, že Ukrajina je v tuto chvíli ve válce a my ani nevíme, s jakým státem máme potenciálně počítat, protože nejsou známé jeho hranice.
Dosud nefungovala žádná společná pravidla týkající se migrace. Jak hodnotíte reformu migrační politiky, která by měla platit od roku 2026?
Já ji považuji za nedostatečnou, ale neznamená to automaticky to, že bych šmahem řekl, že celý migrační pakt, o kterém se tady v posledních týdnech vedou debaty, byl špatný. Protože když se podíváte i na hlasování koalice SPOLU, konkrétně pak poslanců z ODS v Evropském parlamentu, když se právě migrační pakt schvaloval, tak ve čtyřech případech europoslanci schválili nebo podpořili migrační pakt, ve čtyřech případech se rozhodli, že nebudou házet klacky pod nohy tomu, co bylo navrženo – čili se zdrželi a jenom ve dvou případech byli otevřeně proti některým aspektům. A takhle já se na migrační pakt dívám. Je to určitý krok dopředu, ale ne dostatečný.
Jako největší problém vidím to, že nemáme žádným způsobem vyřešenou návratovou politiku a pořád řešíme jenom důsledky migrace, nikoliv její příčiny. A jsem velmi rád, že Česká republika je součástí poslední iniciativy, která se migrační pakt snaží o ty aspekty, které tam v tuhle chvíli chybějí, rozšířit, doplnit. Bude to velký úkol pro novou Evropskou komisi i pro nový Evropský parlament.
Měla by podle vás Evropská unie dál pomáhat Ukrajině, případně jakým způsobem?
Nepochybně, protože Ukrajinci bojují i za nás. Já si myslím, že pokud nebudeme pomáhat Ukrajině, tak noha ruského vojáka se může záhy objevit na Slovensku a potažmo i v Česku a to já si rozhodně nepřeji. Takže všemi možnými způsoby – tak, jak to děláme doposud – bychom Ukrajincům měli pomáhat. Kupříkladu muniční iniciativa, se kterou opět přišla Česká republika, nebo stála u jejího zrodu, je za mě jednou z cest, jak Ukrajincům pomáhat. Ale zároveň bychom jim měli pomáhat i v tom, aby mohli s Evropskou unií účinně obchodovat a tím pádem získávat prostředky na vlastní obranu.
Jak vnímáte plán Evropské unie na záchranu klimatu, takzvaný Green Deal? Vidíte tam nějaké přínosy?
Podívejte, já Green Deal jako takový šmahem neodsuzuji. Je to trend, který je, který je i ve světě. Já mám ale problém s tím provedením. Bavíme se hlavně o té dekarbonizační části čili o tom, jak snižovat v rámci Evropské unie emise oxidu uhličitého. Protože otázky týkající se například biologické rozmanitosti, oběhového hospodářství – čili šetření zdroji nebo snižování ekologické zátěže zemědělství, to je za mě principiálně v pořádku.
Ale nejsem si jistý, jestli se nestřílíme jako Evropská unie do vlastní nohy tím, že podporujeme dekarbonizaci na kontinentu, který produkuje cirka sedm až devět procent emisí skleníkových plynů, a ještě to děláme hodně byrokratickým, administrativně náročným způsobem, který podvazuje naši ekonomiku. Čímž se dostávám k tomu, že pokud Green Deal, tak se musíme vrátit zpátky ke klasickému trojúhelníku udržitelného rozvoje, který neklade důraz jenom na ekologický rozměr celé věci, což se doposud dělo, ale i na jeho sociální únosnost a hlavně základní ekonomiku, aby to prostě dávalo smysl.
Měla by Česká republika podle Vás přijmout euro, jak k tomu ostatně vyzval i prezident Petr Pavel?
Já si myslím, že ta debata je teď toxická, protože se to malinko zvrhává do toho, že kdo je proti euru, jako by byl proti Evropské unii, ale tak to nestojí. Já nemám žádný striktně ideologický postoj ve smyslu ‚euro v žádném případě a nikdy‘, ale jsem spíš zastáncem toho přístupu, že nejprve se máme přibližovat k ekonomikám, ke kterým vzhlížíme, a až potom zafixovat kurz a tím pádem případně převzít euro. Čili za mě máme docela dost domácích úkolů u nás v České republice. A jakmile bude vhodná situace a budeme dostatečně konkurenceschopnou ekonomikou, která zvládne přijmout euro, tak nechť ho přijmeme.
V budoucnu se staneme v Unii čistým plátcem. To znamená, že víc zaplatíme, než dostaneme. Jak byste jako politik chtěl lidem vysvětlit, že mají dotovat zaostalejší regiony Unie na úkor těch svých?
Já tu otázku malinko otočím. To, že bychom se stali čistými plátci, tak je vlastně úspěch v tom směru, že jsme svou misi v rámci Evropské unie zvládli a že jsme se ekonomicky dostali na úroveň států, ke kterým jsme se dostat chtěli.
A takto byste to lidem vysvětloval?
Pozor, to by byl první argument. Druhý argument by byl ten, že jsme vlastně do Evropské unie nevstupovali kvůli penězům, ale kvůli tomu, abychom mohli odemknout potenciál ať už občanů nebo firem v Evropské unii a využívat velikosti celkového trhu. Soustředil bych se hlavně na to, aby pravidla, která platí v celé sedmadvacítce, byla co nejvíce příznivá pro nás z České republiky. Opravdu já jsem dalek toho, abych říkal, že dotace jsou to, proč jsme součástí Evropské unie.
Já si myslím, že právě tím, že už jsme tam dvacet let a mohli bychom potenciálně nabídnout možnost jiným státům, tak za mě je to rozhodně dobře. Naopak by nás to vedlo k tomu, že bychom ty zdroje, které by do České republiky i nadále přicházely – protože musíme si říct, že to nestojí tak, že když budeme čistými plátci, tak nebudeme dostávat nic – tak, že bychom ty zdroje měli správně nasměrovat na to, abychom si v České republice pomohli, byli schopni dotvořit infrastrukturu a věci, které jsou potřebné pro náš celkový rozvoj.
