Bylo to obyčejné prázdninové úterý a ještě 20. srpna večer připravovali sazeči v tiskárnách Rudé právo na následující den, aniž by většina národa tušila, co se v tutéž chvíli odehrává u hranic. Když proto krátce před půlnocí dorazila na jednání předsednictva ÚV KSČ informace o probíhající invazi pěti armád zemí Varšavské smlouvy, zapůsobila podle tehdejšího prvního tajemníka Alexandra Dubčeka jako výbuch bomby.
„Úterý 20. srpna byl typický letní den se zamženým slunkem. Nejen město, ale celá země byla absolutně pokojná. Desetitisíce Čechů a Slováků byly v zahraničí, využívajíce zrušení cestovních omezení,“ vzpomínal později Dubček na srpnovou invazi ve svém životopise Naděje umírá poslední. Navenek nic nenaznačovalo, že už za několik hodin obsadí Československo tanky a země bude dalších dvacet let v područí Sovětského svazu a do značné míry i poststalinistického komunistického křídla.
KSČ už od ledna prosazovala socialismus s lidskou tváří a v druhé půli léta byla již liberalizace známá jako pražské jaro v plném proudu. Za symbol společenského uvolnění, široce skloňovaného jako „obrodný proces“, platil tou dobou šestačtyřicetiletý první tajemník ÚV KSČ, který se díky snahám o uvolnění mohl těšit i spontánní podpoře veřejnosti. Zástupci pěti komunistických stran v čele se Sovětským svazem ale dění v republice viděli jinak a v červenci 1968 poslali ÚV KSČ vytýkavý dopis.
Slovenská rokování
Vedení strany v čele s Dubčekem ovšem na tuzemských společenských změnách nic špatného nespatřovalo a za svým programem si stálo. Sovětský svaz byl ovšem z vývoje v Československu zneklidněný. Na začátku srpna proto následovaly schůzky v Čierné nad Tisou a následně v Bratislavě, kde Dubčekovi „domlouval“ sám generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) Leonid Iljič Brežněv.
KSČ ovšem obvinění ze sílící kontrarevoluce, která se prý snaží zvrátit poměry v zemi, nadále popírala. Dubček přitom věděl, že se Sovětům probíhající reformy včetně zrušení cenzury moc nezamlouvají, byl ale přesvědčený, že si s Břežněvem i dalšími státy Varšavské smlouvy na Slovensku vše vyříkali. V projevu, který měl 4. srpna v Československé televizi, tedy den po jednání v Bratislavě, tak hodnotil rozhovory kladně.
„S potěšením vám oznamuji, že včerejší jednání šesti komunistických stran bylo úspěšné a splnilo naše očekávání. Vracíme se s přesvědčením, že musíme důsledně pokračovat v cestě nastoupené v lednu (při schválení akčního programu KSČ – pozn. red.). Zcela otevřeně říkám, že není žádných opodstatněných obav o naši suverenitu,“ sděloval divákům televize.
To ovšem netušil, že tou dobou už Brežněv držel v ruce zvací dopis, jenž měl okupaci ospravedlnit a který podepsalo pět stalinistických funkcionářů KSČ – Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek a Vasil Biľak.
V budově sovětského velvyslanectví tak bylo rušno už od 19. srpna. Do Československa přijela větší skupina sovětských „turistů“, ve skutečnosti pracovníků KGB. O den později se na velvyslanectví i v budově generálního štábu ministerstva obrany nečekaně zjevila i skupina důstojníků sovětské armády. V civilu.
Schůze neznalých
V úterý 20. srpna brzy odpoledne začala v Praze i schůze předsednictva KSČ, aniž by někdo (kromě zrádců) tušil, co brzy vypukne. Za tři týdny měl proběhnut XIV. sjezd strany, a programem schůze tak tvořily hlavně praktické věci týkající se sjezdu. Občané i reformní komunisté navíc od sjezdu očekávali, že vymění staré kádry za nové a definitivně nastolí cestu k socialismu s lidskou tváří.
V podvečerních hodinách ale najednou Drahomír Kolder ostatní straníky požádal, aby se místo diskuse o materiálech na sjezd předsednictvo zabývalo politickou situací. Straníkům následně spolu s Indrou předložil návrh deklarace, která fakticky opakovala kritický dopis zaslaný KSČ v červenci.
Oba soudruzi podle Dubčeka očekávali, že deklaraci podpoří většina členů předsednictva. Místo toho se na ně ale snesla kritika spolustraníků, z nichž někteří dokonce deklaraci označili za zradu. „Bylo to natolik pobuřující, že jen dva další členové předsednictva podpořili Kolderův tah – Biľak a Rigo (Indra jako tajemník nemohl hlasovat),“ vzpomínal Dubček.
Jednalo se ovšem jen o stín skutečného mocenského konfliktu, kterému mělo vedení československých komunistů ten den čelit. Krátce před půlnocí totiž na stranickou schůzi dorazily první zprávy o pohybech sovětských vojsk v blízkosti hranic.
Jako výbuch bomby
Dubček temné zvěsti zprvu nevěnoval příliš velkou pozornost. Domníval se, že jde jen o zastrašování. „Krátce před půlnocí ale vyvolali premiéra Oldřicha Černíka k telefonu a ministr obrany generál Dzúr mu oznámil, že došlo k invazi Sovětské armády a jejích čtyř spojenců,“ vzpomínal. „Když se Černík vrátil, řekl nám, že Dzúra zadrželi Sověti v jeho kanceláři na ministerstvu, které už je okupované. Dovolili mu jen zavolat předsedovi vlády a informovat ho o invazi. Působilo to jako výbuch bomby.“
Co se dělo bezprostředně po telefonátu, si už Dubček nedokázal vybavit, všichni byli v šoku. Pouze konstatoval, že jeho posouzení sovětských záměrů se ukázalo jako nesprávné a naivní. „Z retrospektivního hlediska je zvláštní, že jsme neměli ani tušení o přípravách na obsazení pražského letiště v Ruzyni, i když probíhaly už od večerních hodin – a právě tam začala invaze,“ píše ve svém životopise.
Mezitím dorazil na předsednictvo i prezident Ludvík Svoboda. Straníkům oznámil, že ho o invazi informoval kolem jedenácté večer sovětský velvyslanec Stěpan Červoněnko. Okupaci odůvodnil pozváním stranických a státních představitelů Československa (čili pověstným zvacím dopisem). Na předsednictvu se s příchodem hlavy státu a hrdiny východní fronty rozhořela bouřlivá diskuse. Všichni ale podíl na invazi odmítli.
Představitelům strany bylo nicméně jasné, že ke vzniklé situaci musí vydat prohlášení. „Věděl jsem, že veřejnost podporuje naše reformy a že musíme ukázat rozhodný odpor proti agresi, zároveň však udělat všechno, abychom se vyhnuli zbytečnému krveprolití. Vojenský odpor byl nemožný… a jen by potvrdil sovětská obvinění z organizované kontrarevoluce,“ uvedl k jednání Dubček.
Všemu lidu republiky
Tajemníci strany ihned nachystali text prohlášení, které bylo adresované všemu lidu republiky. Předsednictvo ÚV KSČ v něm deklarovalo, že vojska přišla bez vědomí československých představitelů, intervenci označilo za akt odporující mezinárodnímu právu a vyzvalo občany ke klidu.
Spiklenci v čele s Biľakem se snažili vydání prohlášení oddalovat. Doufali, že mezitím dojde k obsazení rozhlasu i televize a vojáci včas zasáhnou i v budově ústředního výboru.
Předsednictvo o textu nakonec hlasovalo už 21. srpna. Bylo půl druhé ráno. Sedm členů znění provolání podpořilo, čtyři se postavili proti (Kolder, Biľak, Švestka a Emil Rigo). Prohlášení podpořila i většina kandidátů a tajemníků ÚV; ze sekretariátu nesouhlasně hlasoval jen Jakeš, Kapek a Indra. „Nikdo z nich přitom otevřeně nevyjádřil podporu sovětské intervenci, ale vyhýbali se říci, co si skutečně myslí,“ poznamenal Dubček.
To ale nevěděl, že pět odpůrců prohlášení a zároveň autorů zvacího dopisu vědělo o invazi několik dní předem a měli pro ni vytvořit „legální“ záminku. „V tom úplně selhali,“ konstatoval Dubček. Text prohlášení poté od brzkých ranních hodin několikrát četli rozhlasoví hlasatelé.
Vedoucí Ústřední správy spojů Karel Hoffman sice nařídil vypnutí rozhlasových vysílačů, ale došlo k němu jen na středních vlnách, takže celé vysílání bylo slyšitelné v pražském rozhlasu po drátě. Ráno tak rozhlas v Praze vysílal i osobní vzkaz Dubčeka, který prosil občany, aby nastoupili na svá pracoviště, protože je to v dané chvíli jediná možnost. K zachování klidu vyzýval i prezident Svoboda a další představitelé státních orgánů.
Pracovníci rozhlasu četli zprávy v doprovodu hlasité střelby z kulometů. V devět hodin ráno sovětští vojáci budovu rozhlasu definitivně obsadili. Po revoluci byl Hoffman jako jediný komunistický funkcionář nepodmíněně odsouzen za události z roku 1968 na čtyři roky za sabotáž.
Sověti si ovšem s nesouhlasným stanoviskem ÚV KSČ rozhodně hlavu nelámali. Do světa už tou dobou rozeslali zprávu sovětské agentury TASS, kde tvrdili, že okupace je odpovědí na žádost československých stranických a státních orgánů.
Okupace ve jménu míru
„Podniknutá opatření nejsou namířena proti žádnému státu a v žádném případě nepoškozují státní zájmy kohokoliv. Slouží mírovým cílům a jsou diktována snahou o upevnění míru,“ stálo mimo jiné ve zprávě, kterou zveřejnila moskevská Pravda.
Agenturní zprávu měla původně vydat už 20. srpna ČTK. Ústřední ředitel ČTK Miroslav Sulek se kolem šesté hodiny odpoledne dokonce neočekávaně vrátil ze své dovolené v Sovětském svazu a vydal příkaz, že bez jeho vědomí nesmí být odeslána do zahraničí žádná zpráva o Československu. Když se ale rozhodl vydat pokyn o publikaci zprávy s žádostí o okupaci, noční redaktor Jaroslav Lažanský mu vypověděl poslušnost.
Schválením prohlášení všemu lidu noční schůze předsednictva KSČ skončila. Dubček se ale s vedoucím tajemníkem pražské organizace Bohumilem Šimonem dohodl na okamžitém svolání tajné schůzky zvolených delegátů nadcházejícího sjezdu. Obával se, že pokud by se jednání svolalo oficiálně, delegáty by mohl někdo zajmout nebo postřílet.
Jednadvacátého srpna ve dvě hodiny ráno už ale nad Prahou burácely letecké motory a na letišti přistávalo jedno sovětské letadlo za druhým. Všechna naložená tanky, obrněnými vozy a vojáky. O dvacet hodin později se metropole dočká zákazu nočního vycházení a veřejných shromáždění – do té doby první den okupace připraví o život osmapadesát československých občanů.
Část účastníků zasedání se v noci rozešla, někteří členové předsednictva se ale nakonec rozhodli počkat v budově ústředního výboru KSČ. Proč se místo toho neujali vedení odporu, vysvětloval později Dubček tak, že chtěli vést politický nekrvavý odpor; reformisté se navíc obávali, že by je v případě odchodu nahradili kolaboranti: „Jistěže jsme si uvědomovali, že by nás mohli odstranit fyzicky, ale to bylo jiné než jednoduše opustit svá místa.“
Smrt před očima
Kolem čtvrté hodiny ráno dorazily k budově ÚV KSČ sovětské tanky a výsadkáři v čele s černou volhou sovětského velvyslanectví. Další kolony mířily k ministerstvu vnitra, národní obrany, na Pražský hrad nebo k budovám předsednictva vlády a rozhlasu.
Před budovou, kde byli členové předsednictva, se mezitím shromáždili lidé se státními vlajkami a zpívali Internacionálu. Tehdy poprvé Dubček slyšel i výstřely ze samopalů: „Jednoho mladého civilistu zabili před našima očima… Brzy všechny telefony včetně vnitřní sítě v budově zmlkly.“
Stále si také nedovedl představit, že „zasedání předsednictva skončí štvanicí a únosem poloviny jeho členstva včetně mne“. Soudruzi naklonění invazi pěti armád se ale o svou bezpečnost obávat nemuseli. Pancéřové vozy je dopravily do bezpečí sovětské ambasády.
Zatčeni. Ve jménu dělnicko-rolnické vlády
Za úsvitu vtrhla do budovy KSČ vojenská jednotka v čele s několika důstojníky. Obsadila Dubčekovu kancelář a zablokovala okna i dveře. První muž strany se pokusil zavolat sovětskému velvyslanci Červoněnkovi, když ale sáhl po telefonu, poručík námořní pěchoty okamžitě vytrhl kabely ze zdi. „Co to děláte, soudruhu? Víte, že jste v kanceláři prvního tajemníka ústředního výboru KSČ?“ ohradil se. „Nedělejte si legraci…,“ odpověděl mu stroze poručík.
Zástupci předsednictva tak zůstali uvězněni v kanceláři. „Malý plukovník KGB si rychle odškrtával seznam přítomných činitelů KSČ a řekl, že nás bere ‚pod svou ochranu'. Opravdu jsme byli chráněni, každý z nás měl samopal namířen na temeno hlavy,“ vzpomínal Dubček.
Zpráva o invazi už se ale nad ránem dostala k většině občanů. Po Praze ji s troubením šířili především taxikáři. Zásadní roli sehrál i rozhlas. Kolem sedmé ráno se krátce podařilo obnovit i provoz televize. Moderátorka Kamila Moučková stačila přečíst několik zpráv a vyjádření vlády. Potom do televizního studia vrazili vojáci a později byl vyřazen z provozu i vysílač Cukrák. Navečer se podařilo zařídit náhradní vysílací pracoviště v hloubětínské Tesle.
Kolem deváté hodiny ráno byli Dubček, předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský, předseda ÚV Národní fronty František Kriegel, člen předsednictva a tajemník ÚV KSČ Josef Špaček a vedoucí tajemník pražské organizace Bohumil Šimon za asistence StB zatčeni „ve jménu dělnicko-rolnické vlády vedené soudruhem Indrou“.
S okupací ostatně pomáhala celá řada pracovníků Státní bezpečnosti, kteří už od odpoledních hodin 20. srpna plnili úkoly sovětských orgánů. Měli mimo jiné zajistit, aby ozbrojené složky nekladly odpor. Podezřelý ruch na úřadech i na letišti odůvodňovali připravovanou akcí proti vízovým cizincům.
Únos prvního tajemníka
Právě příslušníci StB stáli také u zatčení špiček věrchušky. Čelným představitelům strany oznámili, že do dvou hodin stanou před revolučním tribunálem v čele s Indrou. Místo toho je ale nakonec naložili do obrněných vozů a krátce po poledni odvezli na letiště, odkud večer odletěli neznámo kam. Stejně dopadl i předseda vlády Černík.
Dubček vzpomínal, že se v první chvíli obával, že je vezou do ruzyňského vězení. Smrkovský, který měl s Ruzyní zkušenosti z 50. let, si proto ještě stačil vzít ze stolu několik kostek cukru a strčil si je tajně do kapsy.
Na letišti ale podle Dubčeka panoval zmatek. Po hodině si dokonce přesedal z jednoho letadla do druhého. Nakonec ho tupolev dopravil do jihozápadního Polska a odtud dál na Zakarpatskou Ukrajinu zřejmě do Užhorodu. Až zde znovu zahlédl Černíka a Šimona. O ostatních neměl žádné zprávy. Po celou dobu byl držen v izolaci. To už bylo 22. srpna a nikdo z unesené šestice stále netušil, jaký bude jejich další osud.
„Byl jsem si jist, že Sověti museli změnit své plány. To, co se dálo teď, nebyl původně zamýšlený likvidační plán, který ohlásili na začátku. Vypadalo to stále více jako improvizace,“ poznamenal Dubček.
„V pátek 23. srpna, asi o jedenácté dopoledne moskevského času, mne dopravili do Kremlu. Neumožnili mi, abych ze sebe smyl prach a špínu tří předešlých dní. Zavedli mě přímo na ‚schůzku', jak to nazval jeden z mužů KGB,“ popisoval přílet do Moskvy. Spolu s dalšími představiteli Československa, kteří přijeli později, nakonec s výjimkou Františka Kriegla pod nátlakem podepsal takzvaný moskevský protokol, který stvrzoval okupaci a odstartoval éru normalizace.
Návrat v pokoření
Do vlasti se všichni vrátili 27. srpna. „Bylo nám jasné, že to není slavný návrat. Málokomu se budou líbit zprávy, které přinášíme. Prohráli jsme válku, obrazně řečeno. A šest z nás se vrací ze zajetí, ne z výletu,“ uzavřel Dubček. Jako hlavní symbol Pražského jara musel následně odejít z veřejného života, do něhož se mohl znovu zapojit až po pádu komunismu.
Zatímco pro jedny zůstal hrdinou boje za svobodu, demokracii a humanismus, jiní mu dodnes vyčítají slabost a nerozhodnost. Dubček si později události kolem srpna vykládal mimo jiné tím, že toho věděli o sovětském vedení příliš málo a podcenili moc, kterou ve svých rukou držel nejvyšší představitel Sovětského svazu, neostalinisticky založený Leonid Brežněv.
Přehrajte si: Moskevská jednání v politickém dramatu režiséra Roberta Sedláčka
