Kateřina Etrychová

Vím přesně, kdy jsem byla poprvé v Paříži, ale moment, kdy jsem ji poprvé uviděla, ten si nepamatuju. Jen vím, že se to stalo. A taky vím, že od toho momentu jsme se viděly už vždy, kdykoliv jsem se do Paříže vrátila. Já a Notre-Dame. V jednu dobu se katedrála stala de facto svědkem mého každodenního života. Života po francouzsku, který mi tak nějak sama posvětila.

Když se v listopadu stal kandidátem pravice, měl Francois Fillon křeslo francouzského prezidenta téměř na dosah. Ve druhém kole porazí obávanou Marine Le Penovou a bude, věštili téměř všichni. Pak se ale rozhořela aféra, že Fillon za státní peníze fiktivně zaměstnával manželku. A bylo. Fillonův příběh je názornou ukázkou, jak slibně rozjetou kariéru během několika dnů zadusit až do stadia klinické smrti. S každým dalším dílem své „korupční telenovely“ se Fillon křečovitě snaží budit dojem, že vlastně o nic nejde a že z boje o Elyseje neuteče. Ale celá země se směje záplavě parodických vtípků na jeho adresu.

Sejdou se Marine Le Penová, Emmanuel Macron a Jean-Luc Mélenchon. Vypadá to jako začátek nějakého politického vtipu z francouzského prostředí, ale není tomu tak. Právě takhle vypadal víkend v Lyonu, kde první tři prezidentští kandidáti představili voličům své plány. Nejoriginálnější byl outsider Mélenchon. Vytušil, že pokud chce uspět proti těžkým vahám, musí přijít s něčím originálním. Stalo se a Mélenchon vystoupil naživo naráz na dvou různých mítincích. To dosud žádný politik na světě nedokázal.

Stačí příliš nelpět na svých politických názorech a Francouz si může dopřát skutečně bohatý volební rok. Pro květnové prezidentské volby hledají strany kandidáty tak, že je lidé volí v primárkách. Smí se zúčastnit každý, kdo svým podpisem stvrdí hodnoty pořádající strany. A je zcela jedno, že jsou pokaždé úplně jiné. Právě teď se voliči upisují k těm levicovým. Jak se ale zdá, právě tyhle primárky jsou nejspíš úplně zbytečné: Popularita vládních socialistů je tak nízká, že podle průzkumů se jejich kandidát do Elysejského paláce téměř jistě nedostane.

Ještě v půlce listopadu by na něj vsadil jen největší hazardér, během pouhého týdne se ale z outsidera Francoise Fillona stala hlavní hvězda francouzské pravice. Bývalý premiér vyhrál s jasným náskokem obě kola prezidentských primárek, v nichž strana hledala svého kandidáta do květnové prezidentské volby. Mohlo by se zdát, že Fillon má cestu do Elysejského paláce otevřenou, ale zadarmo a bez překážek to nebude.

Jestli Francouzi něco opravdu umí, pak pojímat věci ve velkém. Dokážou se stmelit, statisíce jich třeba organizovaně vyrazí do ulic protestovat. A jak se ukázalo teď o víkendu, zvládnou pokořit i odhady volební účasti v pravicových primárkách. Vybírat kandidáta na příštího prezidenta jich dorazily víc než čtyři miliony – a to navíc za možnost hodit hlas do urny museli platit.

Udává styl a často hraje prim – pokud chybí, narušuje to protokol. Francouzská první dáma je žena, která se usmívá při státních návštěvách, je hostitelkou a občas taktně přehlíží avantýry svého manžela. Skutečně. To, co například ve Spojených státech šokuje a pobuřuje, vnímají Francouzi u svých prezidentů tak trochu jako běžnou lidskou slabost, ale o tom až později. Ve Francii se rozpoutal boj o prezidentské křeslo v Elysejském paláci a veřejnost začíná dumat nad tím, kdo usedne po pravici nové hlavy státu. Někteří přidávají otázku, co přesně tam bude dělat a za kolik.

Je to škola, která garantuje práci všem svým absolventům. A to ne ledajakou – otevírá dveře k ministerským křeslům a těm nejlepším třeba i do prezidentského paláce. Snem francouzských studentů prošel i Francois Hollande. Řeč je o ENA (École nationale d'administration) – prestižní Vysoké škole administrativy ve Štrasburku a v Paříži, škole, která je stejně jako další francouzské vysoké školy, takzvané grandes écoles, prostě něco víc než obyčejné univerzity.

Demonstrace jsou od nepaměti francouzským národním sportem. Jen Paříž jich zažívala podle údajů policie v poslední dekádě klidně i neuvěřitelné dva nebo tři tisíce ročně. Svět už většině z nich žádnou váhu nepřikládá. Stejně jako protestům v 16. okrsku – právě tamní situace se ale brzy může dostat na titulní stránky a může přerůst v něco, čemu by se dalo říkat válka migrantů s celebritami. I když to celé zatím není moc vidět.

Když jsem žila v Paříži, říkalo se, že život prezidentů a králů jedno jest. Že Elysejský palác, sídlo hlav státu, je na první pohled sice nenápadný, ale uvnitř oplývá luxusem, který má stále aristokratický nádech Bourbonů a zlatou barvu. Často jsem tehdy slýchala, že jestli chce někde Francie ušetřit, měla by začít právě tam. To mě zaujalo, a tak jsem se šla do Elysejí jednoho dne podívat. Došla jsem až do prezidentské pracovny a skutečně, celou dobu jsem si říkala: Kolik tohle všechno – opulentní tabule, pugety čerstvých květin, skleněné masivní lustry – může Francii stát?

Psal se rok 2009. Paříž byla na první pohled normální evropská metropole. Amedy Coulibaly, který o šest let později zaútočil na košer obchod ve Vincennes, pracoval právě pro Coca-Colu a firma ho dokonce vyslala na setkání nadějných mladých pracovníků do prezidentského paláce. Ismaël Omar Mostefaï, pozdější útočník z Bataclanu, se zase pokoušel prorazit na poli rapu. Teroristický útok si tu v té době nikdo nepřipouštěl. A tehdy jsem do Paříže přijela studovat také já.