Vědci prozkoumali gigantický výboj, který pozorovali při bouřce v Oklahomě v USA. Obrovský blesk neboli jet se uvolnil do výšky nejméně 75 kilometrů směrem do vesmíru – měl asi tisíckrát větší sílu než typický blesk při normální bouřce. Podle autorů studie se zřejmě jednalo o nejsilnější popsaný jev tohoto typu.
Výzkum odhadl, že tento gigantický výboj odborně nazývaný „obří výtrysk“ (gigantic jet) přenesl z bouřky do ionosféry, tedy dolního okraje kosmického prostoru, asi tři sta coulombů elektrického náboje. Typické blesky přitom obvykle přenášejí mezi mrakem a zemí nebo uvnitř mraků méně než pět coulombů. Výboj směrem vzhůru zahrnoval relativně chladné proudy plazmatu o teplotě asi dvě stě stupňů Celsia, ale také struktury, které jsou velmi horké a měly více než 4400 stupňů Celsia.
„Podařilo se nám zmapovat tento gigantický jet ve třech rozměrech s opravdu kvalitními daty,“ uvedl Levi Boggs, který výzkum vedl. Šťastnou shodou okolností tuto bouřku sledovalo rovnou několik citlivých přístrojů různého druhu, vědci proto získali velké množství dat, ze kterých byli schopní rekonstruovat podobu výboje, ale také popsat řadu jeho vlastností.
Ukázalo se, že výboj vyzařuje menší výboje, kterým vědci říkají streamery – jsou na samém hrotu blesku. Nejsilnější elektrický proud přitom teče výrazně až za tímto hrotem.
Gigantické jety byly pozorovány a studovány v posledních dvou desetiletích, ale protože neexistuje žádný specifický pozorovací systém, který by je hledal, byly jejich detekce vzácné. Boggs se o události v Oklahomě dozvěděl od svého kolegy. Řekl mu o gigantickém jetu, který 14. května 2018 vyfotografoval amatérský vědec.
Událost se shodou okolností odehrála v lokalitě, kde se poblíž nachází systém mapování blesků VKV, v dosahu dvou meteorologických radarů nové generace (NEXRAD), a byla i dostupná přístrojům na družicích ze sítě geostacionárních operačních družic NOAA (GOES). Boggs zjistil, že data z těchto systémů jsou k dispozici, a ve spolupráci s kolegy je shromáždil pro analýzu.
„Podrobná data ukázala, že tyto studené proudy začínají své šíření těsně nad vrcholem oblačnosti,“ vysvětlil Boggs. „Šíří se až do spodní ionosféry do výšky sedmdesáti až osmdesáti kilometrů, čímž vytvářejí přímé elektrické spojení mezi vrcholem mraku a spodní ionosférou, což je spodní okraj vesmíru.“ Toto spojení přenáší přibližně tisíce ampérů proudu za sekundu.
Blokování toku náboje směrem dolů?
Proč vlastně tyto obří výboje vystřelují energii do vesmíru a nemíří jako „normální“ blesky směrem dolů k Zemi? Vědci se domnívají, že něco může blokovat tok náboje směrem dolů nebo k jiným mrakům. Záznamy o události v Oklahomě ukazují, že předtím, než bouře vystřelila rekordní gigantický proud, byla její blesková aktivita jenom slabá.
„Z nějakého důvodu dochází k potlačení výbojů z mraků směrem k povrchu,“ řekl Boggs. „Dochází k nahromadění záporného náboje a pak podmínky ve vrcholu bouře oslabují nejsvrchnější vrstvu náboje, která je obvykle kladná. Když se neobjeví blesky, které za bouřek běžně pozorujeme, může gigantický výboj uvolnit nahromadění přebytečného záporného náboje v mraku.“
Prozatím existuje mnoho nezodpovězených otázek ohledně gigantických jetů, především proto, že jejich pozorování jsou vzácná a dochází k nim náhodně. Nejčastěji od pilotů nebo pasažérů letadel, kteří je náhodou spatří, nebo od pozemních pozorovatelů pracujících s kamerami pro noční snímání.
Blesková hrozba
Jde přitom o docela častý jev. Odhaduje se, že ročně se jich zablýskne mezi tisícem a padesáti tisíci. Častěji jsou přitom hlášené v tropických oblastech zeměkoule. Ten z Oklahomy byl výjimečný rovnou v několika ohledech: kromě toho, že byl dvakrát silnější než ty běžné, navíc ani nebyl součástí tropického bouřkového systému.
Podle Boggse by gigantické jety mohly mít vliv na provoz družic na nízké oběžné dráze, mohly by zhoršovat signál a zvyšovat problémy s výkonem. Obří výboje by mohly ovlivnit také technologie, jako jsou radary, které odrážejí rádiové vlny od ionosféry.
