Hormon inzulin, který v roce 1921 objevili dva kanadští lékaři Frederick Banting a Charles Best, lékaři poprvé použili před sto lety – 11. ledna 1922 ho v Torontu podali čtrnáctiletému chlapci Leonardu Thompsonovi.
Když chlapce přivezli do nemocnice, vážil jen něco málo přes 30 kilogramů a každou chvíli mu hrozilo, že upadne do kómatu, z něhož už se neprobere. První injekce inzulinu ještě neúčinkovala. Hormon byl totiž plný nečistot a až další dávky lépe připraveného léku malému Leonardovi pomohly.
Chlapec se mohl vrátit do běžného života, i když pravidelných injekcí se už nikdy nezbavil. Jeho diagnóza byla do té doby smrtelná, díky inzulinu ale žil dalších třináct let, než v polovině 30. let minulého století ve svých šestadvaceti zemřel na zápal plic.
Inzulin v současnosti
Význam inzulinu se nezmenšil ani po sto letech od prvního podání tohoto hormonu, který snižuje koncentraci cukru v krvi. Počet osob trpících cukrovkou stále roste. Jestliže před deseti lety žilo ve světě asi 350 milionů diabetiků, nyní je to více než 460 milionů (necelých devět procent dospělé populace). Na 90 procent má diabetes druhého typu. Na komplikace spojené s cukrovkou umírá ročně 1,6 milionu osob.
V české populaci je podle údajů Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) z roku 2019 přes milion lidí s cukrovkou, jejich počet se od roku 2010 zvýšil asi o pětinu. Většina má diabetes druhého typu, který souvisí s nezdravým životním stylem, tedy nedostatkem pohybu, nadváhou a špatnými stravovacími návyky.
V předchozích letech ročně s cukrovkou umíralo asi 37 tisíc až 38 tisíc lidí, předloni jich zemřelo 48 tisíc. Podle některých odhadů dalších asi 250 tisíc lidí cukrovku má, ale neví o tom.
Příběh močové úplavice
Úplavici močovou, jak se dříve cukrovce říkalo, znali již staroegyptští lékaři. Příčina choroby však zůstávala dlouho zahalena tajemstvím. Teprve v roce 1889 dokázali němečtí lékaři Oskar Minkowski a Joseph von Mering souvislost mezi diabetem a slinivkou břišní. U psů, jimž tento orgán odstranili, se zanedlouho projevily charakteristické příznaky cukrovky, tedy neuhasitelná žízeň, hubnutí a vylučování velkého množství moči bohaté na cukr.
Podávání extraktu ze syrových zvířecích slinivek se jako léčba ukázalo být prakticky neúčinné, a ještě beznadějněji se jevily pokusy izolovat konkrétní látku, jež regulaci cukru v krvi řídí.
Tak tomu bylo až do jednoho říjnového večera roku 1920, kdy kanadského lékaře Fredericka Bantinga napadla při čtení článku o dosavadních nezdarech jednoduchá, ale spásná myšlenka. Co když taková látka opravdu existuje, ale s něčím reaguje – takže když se slinivka odebere, hormon se „zkazí“ a přijde o své léčivé vlastnosti?
Se svou teorií seznámil Banting profesora fyziologie na Torontské univerzitě Johna Macleoda, který mu po jistém váhání poskytl vybavenou laboratoř. Banting, jenž dostal k ruce studenta medicíny Charlese Besta, se tak mohl v polovině dubna 1921 pustit do práce.
Aby zabránil degradaci inzulinu působením dalších sloučenin, podvázal slinivku pokusného zvířete tak, že izoloval tu část orgánu, v níž podle jeho názoru vznikaly nežádoucí látky. Po několika týdnech orgán vyoperoval, nepotřebnou část odřízl a zbytek rozdrtil na kaši, z níž několikanásobným čištěním získal čirou kapalinu.
Že jde skutečně o hledaný hormon prokázalo jeho podání jinému psovi, u nějž byla cukrovka uměle navozena. Účinek na čím dál apatičtějšího čtyřnožce se podobal podání živé vody. Hormon inzulin poprvé Banting s Bestem izolovali koncem července 1921.
Dvě Nobelovy ceny
Isletin, jak Banting látku nazval, vědci opakovaně zkoušeli na zvířatech. Teprve v lednu 1922 se odhodlali k pokusu, jenž měl prověřit účinky na lidský organismus. Thompson měl nejprve alergickou reakci, biochemikovi Jamesi Collipovi se však rychle podařilo vyrobit čistší formu isletinu.
Látce se začalo říkat inzulin a zachránila bezpočet lidských životů. Nebylo divu, že Nobelova cena za lékařství připadla v roce 1923 právě Bantingovi, který se o ni rovným dílem podělil s Macleodem. Bestův přínos k revolučnímu objevu kupodivu zůstal opomenut.
V souvislosti s inzulinem Královská švédská akademie věd plaketu s podobiznou vynálezce dynamitu udělila ještě jednou. V roce 1958 jí za popsání struktury inzulinu ocenila anglického biochemika Fredericka Sangera.
Vývoj inzulinu ale neskončil. Látka původně získávaná ze zvířecích slinivek břišních se od 60. let 20. století vyrábí synteticky a diabetikům usnadňuje život například i přístroj, který umožňuje pravidelně si kontrolovat hladinu cukru v krvi.
