Díky moderním vědeckým a technickým metodám může veřejnost pohlédnout do tváře svaté Ludmile, od jejíhož úmrtí v těchto dnech uplynulo 1100 let. Mezinárodní tým odborníků z České republiky a Brazílie digitálně z jednotlivých segmentů znovu sestavil obličejovou část Ludmiliny lebky a další specialista, Brazilec Cícero Moraes, následně rekonstruoval kněžnin obličej.
Vědci prezentovali výsledky ve čtvrtek 16. září na tiskové konferenci v Arcibiskupském paláci a jejich rekonstukce představuje Ludmilu mnohem více než jen jako pouhé jméno z učebnice dějepisu, které stálo na počátku přemyslovského rodu.
Realizační tým při práci vycházel z nových digitálních modelů, pořízených kombinací laserového skenování a různých metod metrických analýz obrazu. Stejné metody vědci využili už v minulosti a díky nim vznikly přesné digitální kopie ostatků přemyslovských knížat, české královny Judity, několika světců, ale i korunovačních klenotů, Závišova kříže a relikviáře svatého Maura.
Jedná se o způsoby dokumentace, které jsou v současnosti považovány za nejpřesnější a také za nejbezpečnější. „Jsou totiž absolutně bezkontaktní, a proto nachází své uplatnění při dokumentaci těch nejvzácnějších historických artefaktů,“ uvedli autoři výzkumu.
Vedle nových digitálních modelů vědci také plně využili studie a analýzy provedené Emanuelem Vlčkem, lékařem a paleontologem, který zkoumal ostatky českých panovnických rodů.
„Díky analýzám profesora Vlčka jsme měli k dispozici velmi kvalitní antropologický posudek, rentgenologické vyšetření a poměrně dobrou představu o zdravotním stavu kněžny. Dalším velmi přínosným zdrojem informací jsou potom výsledky moderních analýz kosterních ostatků nejstarších Přemyslovců z Pražského hradu, tedy Ludmiliných příbuzných,“ popsali vědci.
Jak vypadala rekonstrukce
Lebka světice je nekompletní, takže vědci museli začít anatomickou rekonstrukcí celé obličejové části, teprve potom mohla proběhnout samotná rekonstrukce obličeje. K řešení této úlohy využil Cícero Moraes kombinaci dvou trojdimenzionálních metod rekonstrukce obličeje: metody anatomické a metody hloubky měkkých tkání.
Metoda anatomická využívá skutečnosti, že lebka poskytuje jednoznačné informace o úponech jednotlivých svalů. Metoda měkkých tkání využívá znalosti tloušťky měkkých tkání na předem definovaných markrech, tedy konkrétních místech na lebce.
Vzhledem k tomu, že se tyto dvě různé metody postupu nevylučují a nejsou protikladné, využil Cícero Moraes při rekonstrukci obličeje výhod a nejlepších aspektů obou, jejich vzájemnou kombinaci. Nejprve byla zkoumána úponová místa na lebce a na základě jejich robustnosti vytvořena svalová hmota obličeje.
Svalovou vrstvu pak pokryla simulovaná hmota podkožního tuku a kůže. Vznikl tak základní rekonstrukční model. Finální úpravu představuje nanášení textur, vlasů nebo obočí. Tato poslední etapa rekonstrukce je ale už z velké části uměleckým vkladem. „Z archeologického výzkumu ani z písemných pramenů nemáme o barvě očí, barvě a délce vlasů nebo přesném odstínu pleti žádné informace,“ přinávají autoři.
Kdo byla svatá Ludmila
První česká světice, svatá Ludmila, žila na přelomu 9. a 10. století a pocházela z rodu pšovských knížat usazených na místě dnešního Mělníka. Narodila se podle dostupných pramenů v roce 860 a okolo roku 875 se vdala za knížete Bořivoje I. – prvního historicky doloženého Přemyslovce.
V roce 882 pokřtil svatý Metoděj knížete Bořivoje I. na Moravě, a poté také kněžnu Ludmilu v Čechách. Stala se horlivou stoupenkyní víry, kterou napomáhala dále šířit. Proslula vlídností a spravedlností, pomáhala chudým. Protože přijala křest podle východního ritu (pravoslavného), uctívá ji, stejně jako svatého Václava, pravoslavná církev jako své svaté.
Někdy kolem roku 889 ovdověla, přežila i své dva syny Spytihněva a Vratislava, kteří postupně zemi vládli. Před 1100 lety, v noci z 15. na 16. září 921, byla uškrcena na hradišti Tetín na Berounsku.
Podle legendy se jí stal osudný spor s vdovou po knížeti Vratislavovi Drahomírou ze Stodor, které se nelíbilo, že velmožové svěřili výchovu Vratislavových potomků Ludmile. Právě Drahomíra, která za nedospělého syna Václava vládla jako regentka, si patrně najala vrahy, kteří Ludmilu na Tetíně uškrtili. Podle Kristiánovy legendy to měli být vikingové Tunna a Gomon.
„Přišli-li jste mne zahubit, prosím, abyste mi sťali hlavu mečem. Podle vzoru mučedníků toužila totiž prolitím krve vydati svědectví Kristu a žádala si s nimi navždy přijmouti palmu mučednickou, kterouž také že si zasloužila,“ popisuje kněžninu smrt Kristiánova legenda.
Ludmila byla pohřbena na Tetíně a u jejího hrobu se údajně staly zázraky. Vnuk Václav, pozdější světec, kterého vychovávala, nechal její ostatky přenést do Prahy (asi v roce 925), kde byly za účasti řezenského biskupa Michala uloženy do chrámu svatého Jiří na Hradčanech.
Od té doby byla řazena mezi svaté, oficiálně pak její svatost potvrdil v Praze papežský legát kardinál Quido di Castello patrně v roce 1143. Je patronkou Čech, babiček, matek a křesťanských vychovatelů. Jejími atributy jsou knížecí koruna a závoj nebo šála.
