Joe Navarro hostem pořadu Hyde Park Civilizace
„Člověk se pozná podle toho, jak se chová k těm, kteří pro něj nemůžou vůbec nic udělat,“ tvrdí Joe Navarro.
Přední světový odborník na neverbální komunikaci a bývalý agent roky studoval chování špionů, teroristů a zločinců. Během svého působení v FBI se zaměřoval na kontrarozvědnou činnost a byl také zakládajícím členem elitního programu behaviroální analýzy. Po odchodu z FBI píše knihy na téma lidského chování.
„Jako živočišný druh jsme se vyvinuli k tomu, abychom klamali své okolí. Nemůžete přijít k matce a říct ,to vaše dítě je ale ošklivé‘. Obrátilo by se to proti vám,“ uvedl Navarro v Hyde Parku Civilizace. „Takže jsme naučili klamat své okolí ze sociálních důvodů a většina z nás je v tom docela dobrá,“ dodal.
Se lhaním přitom mnozí začínají už v raném věku. „Máme studie u malých dětí, které ukazují, že když dítě něco rozbije, otočí se a obviní z toho někoho jiného, což je v podstatě lež,“ uvedl.
Mýty opředená gesta
Jedním z témat, která se v Hyde Parku Civilizace probírala, byla některá konkrétní gesta. Zkřížené ruce na hrudi podle Navarra nemusí znamenat nepřístupnost vůči druhým. „To je mýtus,“ podotkl. Vysvětlil, že se jedná o způsob, jak obejmout sám sebe, jak se uklidnit. „I když jste na někoho naštvaný, tak to uděláte ne proto, abyste druhého držel dál od těla, ale abyste sám sebe zadržel a trochu se uklidnil,“ vysvětlil.
Zkřížení nohou zase nemusí znamenat, že se člověk cítí nesvůj. „Další mýtus. Často to je otázka sociálních norem. Například ve třicátých a čtyřicátých letech dvacátého století se ženám říkalo, že mají nejenom překřížit nohy, ale také kotníky,“ podotkl Navarro s tím, že právě společnost do velké míry v tomto ohledu lidské chování ovlivňuje. „Neříká to ale vůbec nic o tom, že se člověk cítí nepohodlně,“ řekl.
Projevy nejistoty
Zakrývání krku rukou je podle Navarra typické v situacích, které jsou spojené s nejistotou a strachem. V té souvislosti připomněl, že v dávné minulosti byli lidé obklopeni predátory. „A po čem jde predátor? Po krku. Všechny velké kočky jdou po krku. Takže my jsme se vyvinuli k tomu, abychom se zastavili. Byli velmi potichu, vůbec se nehýbali a přikryli si krk,“ vysvětlil.
„Museli jsme zůstat potichu, protože jinak bychom byli vyhlazeni. Nemáme tesáky, nemáme krunýř, nemáme velké ruce,“ dodal.
Dalším významným gestem je kousání se do rtu. „Stiskneme rty pokaždé, když nás něco stresuje,“ poznamenal Navarro. Když se člověk bojí, tak to pak vypadá, jako by mu rty najednou začaly mizet. „Pravdomluvný i lhář v tomto ohledu pod stresem udělají to samé,“ vysvětlil.
V této situaci by se však člověk – raději než do rtu – kousal do palce. „Víme z obrázků, že děti si cucají palec už v děloze. Když pak vyjdeme ven, tak jsme na tom pořád nějak závislí. Mozek vyžaduje, aby se tělo neustále samo uklidňovalo. Takže si cucáme palec, kouříme cigarety nebo hodně jíme,“ uvedl expert. „Děláme spoustu věcí – třeba si třeme tváře a ruce. A to všechno posílá mozku signály, které říkají ,všechno je v pořádku, všechno je v pohodě,‘“ doplnil.
Navarro také vyzdvihl roli očí. Ty jsou podle něj jediným orgánem, který informace zároveň přijímá i vysílá. Ukazují zájem, pozornost, péči nebo empatii. „Oči zastupují celou naši duši,“ tvrdí. Velmi vstřícným gestem je v tomto ohledu zvednutí obočí. „Je to hrozně silná věc, kterou ukazujeme, jak moc nám záleží na druhém,“ poznamenal.
Nohy jako nejpoctivější část lidského těla
Podle Navarra lze z lidské tváře vyčíst mnohé. Zároveň se však jedná o první místo, kde se člověk snaží něco zakrýt. „Co nedokážeme ovládat tak dobře, je zbytek našeho těla. Někde na těle se ukáže, že jsme udělali něco, co není správné. V ramenou, na krku, v tlukotu srdce,“ řekl.
Navarro se v této souvislosti domnívá, že nejpoctivější částí lidského těla jsou nohy. „Když třeba narazíte na někoho, s kým jste se pohádal nebo ho nemáte v lásce, podíváte se na něj, protože sociální konvence říká, že to musíte udělat. Ale pak zjistíte, že vaše nohy jsou otočené trochu na jinou stranu,“ podotkl s tím, že to mají lidé vepsáno hluboce v DNA.
Případ Rodericka Ramsaye
Během své služby u FBI se Joe Navarro mimo jiné deset let zabýval případem Rodericka Ramsaye. Šlo o „největší špionážní případ v americké historii“. Řadový voják Ramsay se během svého působení v Západním Německu podílel na vynášení obranných plánů NATO Sovětskému svazu. Kdyby nebylo právě Navarra, trestu by s nějvětší pravděpodobností unikl.
Poprvé se oba muži setkali v srpnu 1988. „Dostal jsem telegram od FBI. Psali mi, že tento člověk pracoval v Německu jako americký voják a jestli bych s ním mohl udělat rozhovor a zjistil, jestli je tam něco podezřelého,“ poznamenal Navarro s tím, že daný rozhovor měl trvat třicet minut, nakonec ale z toho bylo deset let.
„Přišlo mi na něm zajímavé, že byl ochotný hodně mluvit. Byla tam ale určitá témata, která, když jsem zmínil, okamžitě znervózněl. Moje otázka, kterou jsem si kladl, zněla ,proč je z těch věcí tak nervózní, když je ochotný o nich mluvit,“ poznamenal někdejší agent. Dodal, že se na to začal zaměřovat.
Během těchto rozhovorů si přitom Navarro nedělal výpisky. „Pečlivě jsem poslouchal, co říká, a pak jsem si to musel nějak zapamatovat,“ poznamenal. „Jeden z triků, který můžete použít, je, že vezmete nějakou konkrétní informaci a uděláte si z ní maličký příběh,“ uvedl. Když se stalo, že informace byly velmi konkrétní, omluvil se agent, že jde na toaletu a rychle si je odběhl zapsat. Romsay byl odsouzen na 36 let vězení.
Navarro opustil FBI nedlouho po teroriristických útocích v roce 2001. V té době podle svých slov pracoval 16 hodin denně. „Už jsem v té době měl za sebou 25 let a už jsem byl vyčerpaný,“ uzavřel s tím, že tehdy netušil, že nakonec pak napíše 14 knih.
Celý rozhovor je k dispozici ve videu výše.
