Glaciolog Thomas Slater z univerzity v Leedsu, který se na studii podílel, řekl, že změna je zřejmá lidem v oblastech, kde pitná voda pochází z horských ledovců, nebo tam, kde zimní ledová vrstva na moři chrání pobřežní obydlí před bouřemi. Slater řekl, že nyní se ale o rychlé odtávání ledu začínají zajímat i obyvatelé oblastí vzdálených od polárních krajů. „Lidé si uvědomují, že i když je led od nich daleko, jeho tání pocítí také oni,“ řekl Slater, kterého citovala agentura Reuters.
Hladina oceánů se za tři desetiletí vlivem tání pozemského ledu v Antarktidě, Grónsku a z horských ledovců zvedla v průměru o 3,5 centimetru. Z celkového objemu roční ztráty pochází 22 procent z horských ledovců, na něž připadá pouze jedno procento z objevu ledové vrstvy na zemském povrchu, dodal Slater.
Úbytek ledu je patrný i v Arktidě, kde v létě nebývale taje led v moři. Při loňských satelitních pozorováních vědci v arktické oblasti zaznamenali druhou nejmenší ledovou plochu za minulých 40 let. Odhalená mořská hladina je tmavá, takže pohltí více slunečních paprsků, místo aby je led odrážel zpět, což je další zdroj regionálního oteplení. V celém světě se ve srovnání s předindustriálním obdobím průměrná teplota zvýšila v průměru o 1,1 stupně Celsia, ale v Arktidě je toto oteplování ve srovnání s průměrem dvojnásobné.
Změny jsou vidět na první pohled
Na základě satelitního pozorování, místního měření a modelů britští vědci vypočítali, že v 90. letech na světě ročně v průměru ubývalo 0,8 bilionu tun ledu, v minulých letech je to ale 1,2 bilionu tun.
Geolog Gabriel Wolken, který se podílí na geologickém průzkumu na Aljašce, považuje za zajímavou kombinaci výpočtu úbytku ledu z ledovců, polárních moří a ledovcových tabulí. „Na Aljašce si už lidé důsledky ubývání ledu z ledovců uvědomují, změny jsou patrné na pohled,“ řekl.
