Před 80 lety člověk poprvé použil antibiotika. Od té doby sice tyto léky zabránily obrovskému utrpení, ale také přivedly lidstvo do závislosti na nich. Jak bakterie získávají proti antibiotikům odolnost, hrozí stále větší problémy, na které zatím neexistuje řešení.
Před 80 lety dostal první člověk penicilin. Antibiotika zachránila miliony životů, ale jsou i velkou hrozbou pro budoucnost
Ještě na začátku druhé světové války umíraly statisíce lidí na tuberkulózu a jiná infekční onemocnění. Díky skotskému lékaři Alexanderu Flemingovi a několika dalším vědcům, kteří pak přispěli k vývoji antibiotika penicilin, byly zachráněny desítky milionů životů. Objev penicilinu se zrodil v září 1928, kdy se Fleming vrátil po dovolené do své laboratoře a při úklidu se rozhodl nevyhodit, ale blíže prozkoumat pár zplesnivělých vzorků. Plíseň, která zabíjela okolní mikroby, se stala základem objevu penicilinu, jenž byl na člověku pokusně použit poprvé před 80 lety, 17. ledna 1941.
Onoho zářijového dne roku 1928 si Fleming ve své laboratoři, kde zkoumal stafylokokové kmeny, všiml na několika miskách rozbujelé plísně a kolem ní jakýchsi „vyžraných“ ostrůvků. Dalšími pokusy pak zjistil, že tato „plísňová šťáva“ i ve velmi zředěném stavu nezabíjí jen stafylokoky, ale i jiné mikroby, a navíc není jedovatá. Když se ale po zkoušení na myších (i na svém kolegovi) snažil vyléčit hnisající ránu, nepovedlo se. Fleming totiž z plísní vydělil jen nepříliš stabilní extrakt a nedokázal izolovat onu účinnou látku, kterou podle rodu plísně Penicillium nazval penicilin. O rok později o svém objevu informoval veřejnost.
Penicilin
„Vyčistit“ penicilin se podařilo až v roce 1940 týmu vědců z Oxfordské univerzity pod vedením chemiků Ernsta Borise Chaina a Howarda Waltera Floreyho a o rok později byl zkušebně podán člověku. V roce 1945 Chain, Florey a Fleming obdrželi za tento objev Nobelovu cenu.
Dalším problémem ale bylo vyvinout postup výroby penicilinu, na což se v Británii nenašly peníze, a tak Florey odjel hledat pomoc do USA. Díky výzkumu americké vlády se tak mohl na podzim 1943 „superlék“ začít vyrábět ve velkém a rok nato už léčil vojáky ve válce.
Geniální Skot
Alexander Fleming se narodil 6. srpna 1881 ve skotském Lochfieldu. Ve 13 letech odjel za bratrem-očním lékařem do Londýna, kde vystudoval polytechnickou vyšší školu a čtyři roky pracoval jako úředník u paroplavební společnosti. V roce 1901 se zapsal na lékařskou fakultu při nemocnici sv. Marie, kde pak strávil celý život. O volbě oboru prý rozhodlo to, že v tamním bakteriologickém oddělení potřebovali dobrého střelce pro soutěž mezi nemocnicemi. A tak se Fleming stal asistentem Almrotha Wrigta, průkopníka na poli očkování a imunologie.
Během první světové války, v níž sloužil jako kapitán v armádním lékařském sboru, se Fleming také oženil s irskou zdravotní sestrou Sarah McElroyovou, s níž měl syna (rovněž lékaře). Po její smrti se jeho druhou manželkou stala v roce 1953 řecká kolegyně z nemocnice.
Alexander Fleming
Prvním významným objevem Flemingova výzkumu se stal v roce 1922 lyzozym – enzym přítomný například v slzách či vaječném bílku a hubící některé mikroorganismy. K tomu objevu došel Fleming tak, že naočkoval vlastní hlen z nosu na bakteriální kultury a když se ukázalo, že hlen bakterie ničí, použil stejně vlastní slzy, které rovněž působily jako antiseptikum. Objev lyzozomu byl sice zásadní, nikoli však prakticky využitelný jako posléze penicilin, na nějž Fleming přišel při výzkumu chřipkového viru.
Profesor Fleming byl v roce 1943 zvolen členem Královské společnosti a o rok později mu byl udělen titul sir. Za svou práci, o níž napsal četné studie, obdržel mnohá vyznamenání a tituly, mimo jiné čestné doktoráty téměř třiceti evropských a amerických univerzit. V letech 1951 až 1954 působil také jako rektor Edinburské univerzity. Doktor Fleming zemřel 11. března 1955 a je pohřben v londýnské katedrále sv. Pavla.
V roce 1999 se Fleming dostal v anketě britské televizní a rozhlasové stanice BBC mezi sto největších osobností Británie všech dob, časopis Time ho dokonce zařadil mezi stovku nejvýznamnějších osobností světa. V rodném Skotsku se v podobné anketě zařadil na třetí místo v žebříčku největších osobností Skotska hned za básníkem Robertem Burnsem a skotským národním hrdinou a bojovníkem za nezávislost Williamem Wallacem.
Mykoin z Měcholup
V českých zemích byl penicilin (pod označením BF Mykoin 510) poprvé vyroben již za války v chemicko-farmaceutické firmě Benjamin Fragner v Dolních Měcholupech. Na místě původní továrny se nyní nachází hlavní sídlo společnosti Zentiva. Regulérní výroba penicilinu pak začala v Československu v roce 1949 v Roztokách u Prahy.
Kdo byl prvním Čechem, který dostal penicilin, není jasné a asi se to ani nikdy nezjistí. Ale jedním z prvních mohl být český publicista, žurnalista a spisovatel Karel Pacner. V knize Život novináře popsal, že v červnu roku 1945 trpěl jako dítě silným zánětem slepého střeva spojeným s řadou komplikací. „Měl jsem vysoké horečky, přes 41 stupňů. Maminka u mne trávila nejen dny, ale teď i noci. Tatínek slyšel, že Američané mají nějaký zázračný lék, říká se mu penicilín. Myslel, že by ho mohl od nich získat, aby mně pomohl. Prý se zeptal primáře, jestli ho má sehnat. Odpověděl: ,Pane Pacnere, ještě to zvládáme našimi léky.‘ Ale za několik hodin mu zavolal, aby lék přinesl, už se nedá nic zkazit.“
Lékař řekl jeho matce, že chlapec nemůže přežít. Operace nepřipadala v úvahu, dítě bylo příliš zesláblé. „Matně si vzpomínám, že se přede mnou v pokoji mluvilo o tom, jestli by nebylo lepší, abych umřel doma. Mysleli si, že moc nevnímám. Potom se mně maminka zeptala, jestli nechci domů. Zavrtěl jsem hlavou, že ne – už nevím, proč jsem to udělal,“ popisuje Pacner.
„Přišel americký důstojník, lékař, který mě prohlédl a řekl klatovským doktorům, jak mají penicilin podávat. Každé dvě tři hodiny injekcí do svalu – tedy do stehna. Začali večer a ráno už jsem neměl teplotu. Byl jsem první pacient v klatovské nemocnici, u něhož se stal takový zázrak – díky zázračnému léku. Pak se na mne chodili dívat doktoři z jiných oddělení.
Později jsem se dověděl, že otci dělal tlumočníka jeho starý kamarád profesor František Lom z vysoké školy zemědělské, který byl doma na prázdninách. Tatínek dal tomu Američanovi za ty dvě lahvičky penicilinu nějaký tvrdý alkohol,“ dodává Pacner.
Rozhovor s Karlem Pacnerem (zdroj: ČT24)
Svět po penicilinu
Bakterie si ale proti penicilinu a dalším antibiotikům vyvíjejí rezistenci – evoluce, která je u nich mnohem rychlejší než u člověka, jim umožňuje, aby velmi rychle nacházely slabiny antibiotik a využívaly je.
Spousta antibiotik, které se používaly před půlstoletím, je už dnes proti řadě nemocí zcela nepoužitelná – a nová příliš nevznikají, protože jejich vývoj je extrémně náročný a drahý.
Před dvěma roky vydala Světová zdravotnická organizace seznam deseti největších hrozeb pro lidstvo. Vedle globální pandemie chřipky nebo jiného podobného viru a klimatických změn je v něm právě antibiotická rezistence považována za největší problém budoucnosti. Podle WHO hrozí, že se lidstvo vrátí do doby, kdy bylo neschopné léčit záněty, tuberkulózu nebo salmonelózu. Také by to mělo dramatické důsledky na prakticky všechny oblasti lidského života – včetně například neschopnosti léčby chemoterapií.
Už jen odolnost proti přípravkům, které léčí tuberkulózu, by znamenala velký problém. V minulosti na ni umíralo asi 1,6 milionu lidí ročně. Roku 2017 přitom bylo asi 600 tisíc případů, kdy tuberkulóza odolávala nejúčinnějšímu léčivu rifampicinu.
Riziko je považováno za „kritické“ u zejména tří druhů bakterií: acinetobakterií, pseudomonas a enterobakterií (včetně kmenů E.coli). Ty jsou odolné i vůči těm nejnovějších antibiotikům a jsou příčinou většiny závažných infekcí vzniklých v nemocničním prostředí.
„Rezistence vůči antibiotikům roste a my rychle vyčerpáváme naše léčebné možnosti. Pokud bychom to nechali jen na trhu, nová antibiotika, které nejnaléhavěji potřebujeme, nebudou včas vyvinuta,“ varovala Marie-Paule Kienyová z WHO.