Jezdím tam každý rok se svými studenty. Na samém konci prohlídky, vzadu, u krematorií Birkenau, průvodce Mirek narativně mluví o tom, že na těchto několika desítkách čtverečních metrů zemřelo víc lidí než Britů a Američanů v průběhu druhé světové války. Mirek Obstarczyk mluví bez emocí, ale tím víc je to nesnesitelné. Autorem komentáře je kněz a přírodovědec Marek Orko Vácha.
BLOG: Vzadu v Birkenau. Pamatujme, nezapomeňme, neprobouzejme běsy minulosti
Nevím přesně, kolikrát jsem zde byl, sedmnáctkrát, nevím, možná víckrát. Funguje to vždycky stejně, nikdy si člověk nezvykne. Ten jeden den v roce tam jsme, celý den, máme nejdelší možnou prohlídku, pak přednášku o lékařských pokusech na lidech, pak ještě večer i krypta nedalekého kostela a obrazy, jejichž autorem je Marian Kołodziej, který přežil holocaust. Přežil, nikdy o tom neřekl nikomu ani slovo, ale až do své smrti v roce 2009 to maloval. Z těch obrazů to křičí, běsi zachycení uhlem, nikdy jsem neviděl nic hroznějšího. Neskončilo to 27. ledna 1945, osvobozením Auschwitzu, v přeživších to neskončilo nikdy.
Nejhorší místo na Zemi
To místo vzadu v Birkenau je černá díra, nejhorší místo na Zemi, na žádném jiném místě na této planetě nezemřelo tolik lidí. Nebylo, kdo by litoval. Když zabijí jednu rodinu, příbuzní a přátelé litují. Zde zabili i všechny příbuzné a přátele, a v dalším kruhu zase další příbuzné a přátele, a další a další.
Občas se objeví ty hlasy, ať už uzavřeme minulost, co bylo, bylo, podejme si ruce, odpusťme si, jsme přece věřící. Čas na velkorysé gesto. Židé to nevidí tak jednoduše. Sice se žádný z nich po válce nešel odpálit do německé kavárny, ale odpustit, říkají – to mohou jen ti mrtví, my ne. Mně se to hezky píše, nikdy v životě mně vlastně nikdo neudělal nic zlého, mně se hezky káže o odpuštění a o lásce.
- Autor textu je římskokatolický kněz, teolog, přírodovědec, pedagog, spisovatel a skaut. Slouží jako farář lechovické farnosti a farní vikář Římskokatolické akademické farnosti při kostele Nejsvětějšího Salvátora.
- Na akademické půdě působí ve funkci přednosty Ústavu etiky a humanitních studií 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Tam je i předsedou akademického senátu. Specializuje se na otázky evoluční biologie, lékařské a environmentální etiky.
- Zdroj: Wikipedie
Ne že by se jinde neděly genocidy. V Bruselu jsem studoval v devadesátém pátém s Dorcy Rugambou, instinktivně jsme se spřátelili na první dobrou, měli jsme i podobný druh humoru. Jeho tatínek byl poradcem prezidenta ve Rwandě, ano, toho prezidenta, co jej sestřelili nebo co spadl s letadlem, Dorcy viděl, jak následně mačetami rozsekali oba rodiče a šest sourozenců, on a tři další sourozenci stihli utéct, modré přilby je pak odvezly do Belgie. Rwanda v roce 1994 byla jiná, bylo to frenetické šílenství, které se vyzuřilo a pak unavilo. Dorcy nerad vzpomínal, mluvil o tom jen málo a jen když jsme byli sami, nikdy před velkou skupinou. V Birkenau to nebylo zuřivé šílenství, v Birkenau to byl funkční běžící stroj, děsivý svou chladnou technickou neunavitelností, neemocionální zlo.
Proč o tom píši teď. Nepřísluší mi o tom vlastně psát, cítím se nepatřičně, ale asi by to mělo zaznít. Holocaust je černá díra, čisté zlo, rána v srdci Evropy, kompas, jehož střelka míří do země. Je třeba tam jezdit, číst, přemýšlet, nezapomenout. Jinak budeme historii opakovat. Ale, moc prosím, nikdy události, města, jména, symboly, vlajky, nikdy je nepoužívejme jako přirovnání k něčemu jinému, zejména ne dnes k těm našim, s prominutím, trapným banálním problémům. Přirovnat se to nedá k ničemu. K ničemu zde na Zemi. Chodím kolem toho opatrně. Nejde jen o to, že jakékoli přirovnání vyvolá bolestivou vzpomínku v druhé nebo třetí generaci těch, co přežili, nýbrž že to vyvolá, mělo by vyvolat, bolestivou vzpomínku v nás ve všech. Byla to naše Evropa. Žádné symboly, žádná jména, nic. Pamatujme, nezapomeňme, neprobouzejme běsy minulosti.