Nejhorší selhání vakcín způsobilo velké škody. Ale posunulo vědu i očkování vpřed

Očkování pomohlo zachránit od začátku dvacátého století stovky milionů lidských životů – jen v letech 2010–2015 to bylo 10 milionů lidí. A to přesto, že očkování má mnohdy vedlejší účinky a některé vakcíny v dějinách selhaly. I tyto chyby ale dokázaly lékařskou vědu a poznání posunout dál a pomoci tomu, aby se takové problémy už neopakovaly.

Pandemie nemoci covid-19 zastihla svět nepřipravený. Jednou z možností, jak ho vrátit k podobě před touto krizí, jsou vakcíny. Vznikly rekordně rychle, což u veřenosti vyvolává řadu otázek, lidé se bojí vedlejších účinků i dlouhodobých následků. A čím dál častěji se mluví i o tom, jak vakcíny v minulosti selhaly.

Takové případy se opravdu staly, měly jasné viníky a vždy posunuly stav poznání dál.

Případ první – neúčinná vakcína proti chřipce

Španělská chřipka způsobila před sto lety milionové ztráty na životech, během dvou let jí podlehlo až 50 milionů lidí a vedla k politickým otřesům na několika kontinentech. Jen ve Spojených státech připravila za tu dobu o život 675 tisíc lidí a způsobila větší ztráty než první světová válka.

Pomoci mělo očkování, které tehdy bylo ještě relativní novinkou. Existovaly už sice vakcíny proti neštovicím, vzteklině, břišnímu tyfu, choleře a dokonce moru, ale z vědeckého hlediska byl tento fenomén popsaný jen velmi slabě.

Očkování bylo chápáno jako spása. „Lidé zoufale toužili po vakcíně, stejně jako nyní,“ uvedl pro zpravodajský web ABC News historik medicíny David Oshinsky.

Autorem první vakcíny se stal americký bakteriolog William H. Park, který se pokusil spustit program očkování v New Yorku. Na začátku října 1918 oznámilo vedení města novinářům, že vakcína by měla zabránit budoucím infekcím, pokud se lidé nechají očkovat.

Nadšení ale netrvalo dlouho. Přestože úřady veřejnost ujišťovaly, jak bezpečné vakcíny budou, brzy po očkování se ukázalo, že to tak není – zejména u neurotických a revmatických pacientů se začaly objevovat vedlejší účinky. Ale především realita rychle odhalila, že tato vakcína není účinná, už v polovině prosince téhož roku tedy město od očkování touto látkou upustilo.

Vakcína proti viru, kterému nikdo nerozuměl

Podle Oshinského vakcína zcela selhala. Příčinou byly nedostatky v pochopení viru samotného i toho, jak má vakcína účinkovat. „Selhala tak moc, že ti, kdo ji dostali, ulehli s bakteriálním zápalem plic dvakrát častěji než kontrolní skupina,“ uvádí Oshinsky. „Tehdy se prostě nerozumělo té vědě. Oni nic netušili o virových kmenech,“ dodal.

V té době se toho obecně o virech vědělo jen velmi málo – poprvé byly pod mikroskopem pozorovány mnohem později, až roku 1939. New York po těchto selháních nahradil nespolehlivou a problematickou vakcínu očkováním, na němž pracovali vědci z Mayo Clinic.

Podle harvardského epidemiologa Johna Brownsteina byla tato epizoda pro lékařskou vědu velmi důležitá v tom, aby si uvědomila, že vždy pracuje s neúplnými údaji. „U jakéhokoliv nově objeveného viru vždy vycházíme z mnoha předpokladů, když proti němu stavíme vakcínu,“ uvedl. „Ale například nemůžeme vědět, kolik je zapotřebí protilátek, aby byla imunitní odpověď dlouhodobá.“

Místo „divokého vývoje“ vakcín nastoupila věda – se svým dlouhým ověřováním, testováním a několikanásobným koloběhem schvalování. Zatímco první vakcíny mohly vznikat velice rychle, klidně v horizontu měsíců, ty pozdější už na vývoj a zejména schválení potřebovaly celé roky. Změnily to až moderní technologie 21. století, které díky analýze genomu, počítačovým modelům buněčné aktivity a genetickému inženýrství dokázaly řadu procesů extrémně zrychlit.

Kvůli neúspěchu s chřipkovou vakcínou začali lékaři také mnohem opatrněji formulovat svá tvrzení, aby nevzbuzovali přehnaná očekávání u veřejnosti. Bohužel se to stejné nepodařilo u politiků, jak ukazují další příklady.

Případ druhý – pokažená vakcína proti obrně

Na začátku padesátých let dvacátého století představovala dětská obrna jednu z největších zdravotních hrozeb. Ve Spojených státech mohla každoročně za ochrnutí asi 13 až 20 tisíc dětí, smrtnost se pohybovala mezi 5 až 10 procenty. Rodiče, kteří se nemoci báli, volali po očkování. A díky virologovi Jonasi Salkovi ho dostali.

Začal na jejím vývoji pracovat roku 1953. Vycházel z úvahy, že když předhodí imunitnímu systému usmrcený virus obrny, tělo se ho naučí rozpoznávat a vyladí si proti němu obranu. Aniž by mrtvý virus pro organismus představoval hrozbu.

Během pouhých dvou let se Salkova vakcína dostala od vývoje k testování na dvou milionech amerických dětí. Klíčové a nejsložitější na ní tehdy bylo, aby se povedlo virus poškodit natolik, aby se nemnožil, ale současně ne příliš – tedy, aby ho organismus vůbec zaregistroval a považoval ho za dostatečnou hrozbu, aby proti němu vytvářel protilátky.

Už 12. dubna 1955 byla tato očkovací látka označená jako efektivní a bezpečná – a ještě toho dne udělila federální vláda povolení pěti soukromým firmám, aby očkovací látku začaly vyrábět a distribuovat. Očkování samotné začalo hned druhý den.

Trvalo ale jen několik dalších dní a z různých koutů Spojených států začaly přicházet zprávy o tom, že očkované děti mají problémy – objevila se u nich paralýza, tedy příznak dětské obrny. Přestože dětí s tímto projevem nemoci stále přibývalo, očkování pokračovalo po dobu dalších tří týdnů. Výrobci přes nedostatečnou federální kontrolu ujišťovali veřejnost, že je vakcína bezpečná.

Než úřady 6. května očkování zastavily, nakazilo se z vakcíny asi 40 tisíc dětí, asi dvě stovky ochrnuly a deset jich dokonce zemřelo. Vyšetřování odhalilo, že několik výrobců používá Salkem vytvořené instrukce špatně a asi 200 tisíc dětí místo mrtvého viru dostalo virus živý. 

Jonas Salk
Zdroj: Yousuf Karsh, photographer - Wisdom Magazine, Aug. 1956 (Vol 1, No. 8)

Tento případ způsobil v USA obrovské pozdvižení mezi veřejností a vyvolal i bouřlivou reakci mezi experty. Jedním z nich byl tehdy Paul Meier, statistik, který pracoval na Univerzitě Johnse Hopkinse. Katastrofu detailně prostudoval a popsal v odborném časopise Science – číslo s jeho článkem vyšlo v květnu 1957.

Přesvědčivě v něm doložil, že za selhání mohla federální vláda, která prostě přijala Salkovo ujištění, že celý proces usmrcení viru je nastavený správně a je bezpečný. Úřady se nijak nesnažily tento proces pochopit, prostudovat, ani v něm najít chybu – prostě ho jen přijaly.

Meier kritizoval také fakt, že politický tlak na rychlost vakcíny vedl k odstranění kontrolních mechanismů, jež by chybám mohly zabránit. A konstruktivně upozornil, že pokud by existoval nějaký nezávislý monitorovací a kontrolní program, velmi snadno by tyto skryté vady odhalil ještě během distribuce léku a většině tragédií by se tak podařilo zabránit.

Meier, který zemřel roku 2011, se od té doby věnoval tomuto tématu ještě intenzivněji – i díky němu dnes existují standardy studia léků a vakcín. A také vznikly ony nezávislé mechanismy, které mají zabránit tomu, aby byl vývoj vakcín překotný a aby politici pod společenským tlakem neprotlačili schválení látky, která není dostatečně prostudovaná a tedy i bezpečná.

V USA se o to staral dlouhá léta zvláštní úřad National Vaccine Program Office, který byl ale roku 2019 administrativou prezidenta Donalda Trumpa zrušen. V současné době tak má na starost nezávislý dohled Úřad pro kontrolu potravin a léčiv, který posuzuje očkovací látky v několika krocích a v rámci několika na sobě nezávislých orgánů.

U aktuálních nemocí pomáhá i fakt, že tyto schvalovací procesy probíhají v řadě států a nadnárodních kontrolních orgánech – například vakcíny proti covidu posuzují v současné době komise v USA, Velké Británii, Kanadě a Evropské unii. Že si někdo všimne problému, je tak nyní mnohem pravděpodobnější než kdy dříve.

Důležité je přitom sledovat nejen vlastnosti samotné vakcíny, ale také výrobní závody, kde vzniká, její transporty a zejména co vakcína s lidmi dělá.

Podle Paula Offita, autora rozsáhlé práce na téma vadné vakcíny proti obrně, právě tento incident změnil bezpečnost výroby vakcín a léků v USA a později v celém vyspělém světě. Přenesl totiž pozornost od samotného „receptu na vakcínu“, který býval do té doby základem, i na „kuchyni, kde vakcíny vaří“ – a kontrolní orgány nyní detailně sledují i podrobnosti o továrnách na očkovací látky.

Případ třetí: chřipka, která nebyla

Na základně americké armády v New Jersey onemocnělo v únoru 1976 několik vojáků chřipkou. Jednalo se o neznámý kmen – a protože nikdo z nemocných nemohl mít kontakt s prasaty, z nichž se může chřipka na člověka přenést, předpokládalo se, že jde o přenos mezi lidmi. Během velmi krátké doby se nemoc rozšířila mezi asi dvě stovky vojáků.

Spojené státy měly v té době ještě v paměti epidemie chřipky z let 1957 a 1968, které připravily o život miliony lidí. Když začali vědci tento nový kmen studovat, zjistili, že lidé ve věku do 50 let proti němu nemají žádné protilátky. Kombinace těchto faktorů způsobila poplach mezi lékařskými experty i politiky.

Jedinou možností, která mohla potenciální epidemii zastavit, bylo očkování. A lékařům hrálo do karet několik faktorů, díky nimž mohly vzniknout očkovací látky velmi rychle: v té době byla právě dokončena vakcína proti běžné sezonní chřipce. Navíc se blížilo období, kdy měli být poráženi kohouti: vakcíny proti chřipce se vyrábí z oplodněných slepičích vajec, takže bylo ještě možné vyrobit v krátkém čase dostatek očkování.

Hned v březnu proto prezident Gerald Ford oznámil, že investuje 67,5 milionů dolarů na vývoj a výrobu vakcíny, která měla být hotová ještě do podzimu. „Cílem bylo očkovat každého muže, ženu i dítě v USA – byl to největší očkovací plán v dějinách Spojených států,“ popsal akci epidemiolog Pascal Imperato.

Očkování proti chřipce roku 1976
Zdroj: CDC

Zpětně je jasné, že tehdejší obavy ze vzniku pandemie byly neopodstatněné. Kmen, který se objevil na základně Fort Dix, nebyl nebezpečný. Později se navíc ukázalo, že v americké populaci kmeny chřipky pocházející od prasat cirkulují už delší dobu a nepředstavují velkou hrozbu.

Tehdy se také ještě nevědělo, že za pandemii španělské chřiply mohl kmen pocházející od ptáků – vědci omylem obě hrozby ztotožnili.

Vycházeli navíc z dalšího omylu: věřili, na základě slabých důkazů, že silné chřipkové epidemie přicházejí v jedenáctiletých cyklech. Dnes už se ví, že pandemie se takovými cykly neřídí.

Vědci tedy také, jako při každé pandemii, vycházeli z nutně nekompletních údajů a nedostatečného poznání. Řada lékařských expertů už tehdy vyjadřovala námitky a nedůvěru k plánu očkovat – právě proto, že neviděli v nemoci takovou hrozbu jako Fordova vláda.

Prezident bral očkování jako skvělou politickou šanci – v roce 1976 totiž probíhaly prezidentské volby, v nichž se mu měl postavit demokrat Jimmy Carter. Gerald Ford shromáždil vědeckou radu, která se shodla na tom, že očkování je cesta, kterou se USA vydají – podle některých svědectví to byla ale spíše show pro média a prezident byl rozhodnutý již předem. Většina vědecké obce se tomu ale nebránila, podle BBC proto, že řada z nich měla osobní zájem o to zapojit se do něj – ať už kvůli slávě nebo financím.

Vývoj vakcíny pokračoval i během léta – během něj však případy nákazy novým kmenem nepřibývaly. Existovaly ale obavy z podzimu a zimy, které šíření respiračních nemocí vyhovují. A tak čtyři společnosti začaly s vývojem, testováním a výrobou očkovací látky.

Potíže, které se táhnou dodnes

V červnu se objevily první problémy, které pak měly mít obrovské důsledky – některé z nich vidíme i v roce 2020. Začalo to ve chvíli, kdy výrobci oznámili, že jim bylo odmítnuto pojištění odpovědnosti. Požádali Kongres, aby je odškodnil, ale byli odmítnuti. To jednak zhoršilo možnosti financování vývoje vakcíny, ale především to vyvolalo pozdvižení ve společnosti – ta začala považovat očkování za něco podezřelého.

Výrobci se obávali toho, že při množství očkovaných nutně dojde k řadě úmrtí nebo jiných zdravotních problémů, které nemusí se samotnou vakcínou vůbec souviset, a dojde proto k obrovskému množství žalob. Platit tisíce právníků by bylo nad síly jakékoliv firmy, proto se logicky něčemu takovému bránily.

U veřejnosti ale vznikl jiný obraz: korporace se bojí, že je jejich očkovací látka nekvalitní, proto za ni nechtějí nést zodpovědnost. V červenci proto Fordova vláda souhlasila s tím, že ponese zodpovědnost za náklady sama. Obraz vakcíny byl ale již poškozený.

Od října začalo samotné očkování. Jako čtrnáctý se nechal veřejně vakcinovat prezident, ale příliš to nepomohlo. Naopak se objevilo podezření, že vakcinace je jen součástí politického boje a PR. A to teprve ty velké problémy začínaly: týž týden se totiž objevily informace, že v Pittsburghu zemřeli po očkování tři lidé, všichni na nečekané srdeční selhání.

Prezident Ford se nechal očkovat mezi prvnímí
Zdroj: David Hume Kennerly - Gerald R. Ford Presidential Library: B1874-07A

Přestože se nepodařilo objevit souvislost s očkováním, spustilo to vlnu stížností lidí na to, jak jim očkování zničilo život. Média nebyla v té době na něco takového připravená a přinášela tyto historky bez jakéhokoliv ověřování faktů –místo analýz se v nich objevovaly příběhy záhadných úmrtí, která byla spojována s očkováním.

Lidé i některé státy začaly očkování odmítat. „Ve skutečnosti tehdy novináři jen sledovali běžná statisticky logická úmrtí v populaci starších lidí, k nimž by došlo tak jako tak,“ uvedl Imperato. Například bulvární deník New York Post vydal článek s názvem „Scény z Pennsylvánské kliniky smrti“, kde popisoval emocionální ale nepravdivé situace, kdy lidé umírali jen okamžiky po očkování, v podstatě ještě s injekcí v ruce. Další oblíbenou fámou bylo, že mafie začala používat injekce vakcíny proti chřipce jako smrtící zbraň – tímto způsobem měl zemřít například mafián Carlo Gambino.

Podle Imperata nesl velkou část viny i federální úřad Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC), který na fámy a nepotvrzené děsivé historky reagoval velmi pomalu a pasivně: „CDC mlčel. Vůbec jsme z toho neměli radost, byli jsme na ně naštvaní,“ uvedl. Tehdejší šéf tohoto úřadu David Sencer se tomu tehdy nebránil, až roku 2006 napsal, že v té době věřili, že komunikace s veřejností není jejich úlohou a že s lidmi a veřejností umí lépe komunikovat místní a státní autority,  protože jsou jim blíž.

A právě v této době se začaly objevovat i první případy opravdových zdravotních problémů, které vakcíny doopravdy způsobily. Přes stále silnější odpor veřejnosti stačily USA během pouhých deseti týdnů naočkovat asi 45 milionů občanů. Tak velké množství případů znamenalo i větší riziko některých vzácných nemocí. A u některých očkovaných se neočekávaně často objevoval takzvaný Guillainův-Barrého syndrom – autoimunitní onemocnění postihující nervovou soustavu a způsobující ochrnutí.

Výzkum prokázal, že se tento problém objevil přibližně u jednoho člověka na každých 100 tisíc očkovaných. Způsobil 53 úmrtí.

Dnes už se ví, že jde o zcela výjimečný problém, ale v sedmdesátých letech se o něm vědělo mnohem méně. Pravděpodobnost, že se objeví při běžné chřipce, je mnohem větší, než že ho způsobí očkování proti ní. Kdyby pandemie chřipky přišla, nejspíš by o tomto problému nikdo nemluvil – ale protože se nedostavila, mluvilo se jen o těchto desítkách úmrtí.

V prosinci 1976 USA očkování ukončily. Celkem ho dostalo jen 20 procent populace. Podle deníku New York Times se jednalo o debakl a fiasko, za které nesly zodpovědnost politická unáhlenost a neodůvodněná sebedůvěra. List už tehdy varoval před dlouhodobými důsledky této chyby: „Nyní je to nebezpečí, že celá myšlenka preventivní medicíny může být diskreditovaná.“

Někteří experti uvádějí, že tato negativní zkušenost se stala základem pro pozdější protiočkovací hnutí, které vyšlo z nepravdivé Wakefieldovy studie, která tvrdila, že vakcína způsobuje u dětí autismus.

Byla ale současně apelem na experty na veřejné zdraví, aby se naučili lépe komunikovat. Sebelepší vakcína je k ničemu, když veřejnost nezná rizika, která jsou s ní spojená. Tyto informace ale musí problém popisovat v kontextu nemoci – tedy, jaká reálná hrozba je spojená s danou nemocí a jak malá je pravděpodobnost, že nějaké problémy způsobí vakcína. A také vysvětlovat všechny zdánlivé nelogičnosti a výjimky, jako je v případě covidu například rychlost vývoje vakcíny:

Proč vznikla vakcína proti covidu tak rychle
Zdroj: MZ SK

David Sencer, který v době krize šéfoval CDC, popsal tuto zkušenost jako velké varování před politiky, kteří používají vědu jako argumenty. „Pokud vědecké informace pocházejí od nevědeckých politiků, je pravděpodobné, že to vyvolá spíše skepticismus než nadšení. Když politici mluví o vědě jako o kompletním manuálu vědění s návodem, co dělat, opomíjejí tím nejistotu důkazů a ignorují, že i věda je jen záležitostí lidí.“