Vědci prokázali, že velryby umírají kvůli solárním bouřím – ty mají vliv na magnetické pole, podle něhož se velcí kytovci orientují. V odborném časopise Current Biology to popsali biologové z USA.
První důkaz, že zvířata dokážou vnímat magnetické pole, pochází ze šedesátých let dvacátého století. Tehdy němečtí biologové zavírali červenky do beden a pak kolem nich měnili magnetické pole. Sledovali pak, jakým směrem se ptáci vydávají. V době migrace intuitivně červenky mířily směrem, kam odlétají – ale po změně magnetického pole směřovaly jinam.
Během dalších desetiletí se podařilo prokázat, že podobným způsobem umí vnímat magnetické pole také jiní živočichové: spousta druhů zpěvných ptáků, mořské želvy, langusty, některé druhy můr a mnoho dalších. U všech vědci prokazovali vnímání magnetického pole podobným experimentem – ale u velryb to z pochopitelných důvodů není možné.
Velryba jako plovoucí kompas
Ale existuje mnoho nepřímých důkazů o tom, že velryby magnetické pole vnímají také. „Jejich migrace je jedna z nejšílenějších na planetě,“ popisuje biofyzička Jesse Grangerová z Dukeovy univerzity v USA. „Některé z nich se pohybují téměř od rovníku až k pólům, s neuvěřitelnou přesností, každý rok.“ Vnímání magnetického pole je jedinou logickou možností, jak jejich schopnosti vysvětlit – jiné smysly totiž kytovci použít nemohou.
Čich nepomáhá, zrakem by se sice velryby orientovat mohly, například podle pozice Slunce nebo hvězd – ale prokazatelně migrují i během dní s téměř nulovou viditelností. Magnetické pole Země je všudypřítomné a spolehlivé, funguje 24 hodin denně. Jen je u velryb složité prokázat, že ho vnímají.
Grangerová se pokusila podívat na tento problém z jiného úhlu: zkoumala data o velrybách, které se odchýlily od kurzu. Občas se to jak velrybám, tak delfínům stává – skončí, někdy i ve velkém množství, na pobřeží, kde uvíznou. Z nějakého důvodu se odchýlí od kurzu a ztratí orientaci. S nejvyšší pravděpodobností se nejedná o hromadné sebevraždy, jak se v minulosti spekulovalo, ale o omyl. Příčin může být více: mluví se o hluku v oceánech, srážkách s loděmi nebo sonaru vojenských plavidel.
Slunce jako viník
Někdy může ale být narušení navigace způsobené také přirozenými příčinami – podle Grangerové by to mělo být například Slunce, respektive sluneční bouře, které mohou narušit krátkodobě, ale dost silně magnetické pole Země. A mohly by způsobit dezorientaci zvířat, která se vnitřním kompasem orientují.
Grangerová získala data o 31 letech zkoumání uvíznutých plejtvákovců šedých. Vybrala z nich jen případy, kdy byla zvířata nezraněná a zdravá. Pak s pomocí astronomky Lucianne Walkowiczové, která se specializuje na sluneční bouře, porovnala tyto údaje s desítkami let údajů o sluneční aktivitě.
Vědci zjistili, že k uvíznutí zdravých nezraněných velryb docházelo dvakrát častěji ve dnech, kdy na Slunci probíhaly bouře. „Je to obrovsky silná korelace,“ uvedla biofyzička. Domnívá se, že z dat vyplývají i další detaily: vypadá to, že velryby jsou přímo citlivé na vlny, které Slunce při těchto událostech vydává. Ve dnech, kdy byla tato záření nejsilnější, uvízlo na plážích čtyřikrát více velryb než normálně.
Zvířata tyto vlny nevnímají přímo, podle vědců toho není schopné žádné z nich. Spíše je pravděpodobné, že toto záření nějak narušuje jejich senzory magnetického pole. Problém je, že je velmi složité to prokazovat – zatím se u velryb nepodařilo najít žádný konkrétní orgán, který by byl za toto vnímání zodpovědný. Vzhledem k velikosti velrybího těla by to podle Grangerové bylo hledání jehly v kupce sena.
