Australské požáry zničily domy, spálily lesy i buš, a dokonce roztavily skleněné lahve. Ani ony ale neměly takovou sílu, aby dokázaly poškodit nory vombatů. A právě tyto podzemní ekosystémy nyní slouží jako přirozená ochrana pro ostatní zvířata.
Vombati zachraňují zvířectvo ohrožené australskými požáry. Jejich rozsáhlé nory přinášejí útočiště
Vombati, velcí australští vačnatci vzhledem připomínající chlupatého čuníka, se stali nečekanými spasiteli ostatních zvířat, píše australský tisk. Poprvé o tom informovaly instagramové stránky novozélandské pobočky Greenpeace: vombati podle nich měli ostatním zvířatům aktivně pomáhat, aby našla cestu do jejich nor. Greenpeace se za to později omluvila – že by vombati jako nějací pastýři pomáhali, to je podle biologů nesmysl.
Jádro této informace je ale pravdivé, potvrzuje řada přírodovědců. Vombati ostatním zástupcům australského ekosystému opravdu pomáhají, ale nevědomky. Naposledy to dokázaly záběry, které pořídil dokumentarista Peter Hylands. Vydal se do národního parku Cobargo, aby zdokumentoval, jak dramatické tam byly dopady požárů, a také aby pátral po přeživších zvířatech.
Našel jen spáleniště, většina lesa lehla popelem. „Viděli jsme tam ptáky, kteří zemřeli v letu a pak padli k zemi, když se snažili před požárem uniknout,“ popsal Hylands svou zkušenost pro Yahoo News Australia. „Bylo to strašné, strašné… Ale pak jsme tam viděli zvířata, která byla ohněm zcela nezasažená, a ta se musela ukrýt pod zemí. To je jediné možné vysvětlení, když jde o tak silné požáry,“ dodal.
Oheň, který připravil krajinu o většinu vegetace, současně odhalil, jak vypadá svět, který pomohl zvířatům přežít. Jde o podzemní chodby, které si vytvářejí vombati: tento systém chodeb tvoří vlastní ekosystém, jenž je normálně zbytku světa neviditelný.
„V oblasti žije značné množství vombatů, a proto zde mají rozsáhlé sítě těchto tunelů,“ popisuje Hylands.
Svět pod světem
Vombati jsou tím, že jejich nory využívají jiná zvířata, známí již déle. Potvrzuje to i bioložka Brigitte Stevensová, která pracuje pro neziskovou organizaci Wombat Awarenesses Organisation.
Je specialistkou na jeden ze tří žijících druhů vombatů, na vombata tuponosého. Tento vačnatec měřící téměř jeden metr a vážící až 30 kilogramů si podle ní vytváří podzemní systémy dosahující až několik set metrů čtverečních, jež disponují až desítkou vchodů. Stevensová narazila i na výjimečné nory – ta vůbec největší měla 89 vchodů a celkem se táhla pod územím o rozměrech asi 360 hektarů.
Tato obří prostora, kterou vombati vyhloubili, ale nebyla obývána jen jimi; poskytovala útulek i mnoha dalším druhům. „Protože žijí v suchých a horkých oblastech kontinentu, mnoho dalších zvířat se na ně spoléhá, aby přežila,“ uvádí bioložka. Podle ní jde o nesmírně důležité tvory s obrovským dopadem na ekosystémy.
Jejich nory jsou plné hmyzu, plazů i ptáků, kteří se sem ukrývají před počasím. Odpočívají zde ale také ježury, koalové a občas i klokani. Chodby si oblíbily dokonce také ovce. Právě díky těmto podzemním městům mají vombati výrazně nižší úmrtnost než ostatní australská zvířata.
Neobvyklý trus vombatů
Vombati jsou slavní nejen těmito norami, ale také svým trusem. Zanechávají totiž po sobě výkaly v podobě velmi pravidelných kostiček. Každá měří asi dva centimetry, najednou jich po sobě vombati nechávají čtyři až osm. V průběhu jedné noci ovšem po sobě tito noční tvorové zanechají dohromady kolem stovky kostiček trusu.
Nenechávají je nicméně jen tak válet volně v přírodě – sbírají je a strategicky umísťují kolem svého teritoria. Jednak jim slouží jako jakési hraniční kameny, které vymezují jejich území, současně si tímto způsobem vombati hledají partnery.
Výkaly vombata
Smysl podivných tvarů vědci znali, ale netušili přesně, jak je možné, že zažívací trakt tak bizarní podobu vytváří. Vombati nemají střeva ani řitní otvor, které by odpovídaly formě trusu, takže celý proces musí být značně složitý.
Popsat přesný průběh si předsevzala expertka na hydrodynamiku tělesných tekutin z Georgia Institute of Technology Patricia Yangová. Výsledky svého mnohaletého výzkumu představila loni na setkání Americké lékařské společnosti.
Yangová se svým týmem zkoumala mrtvé vombaty, které přejely v Austrálii automobily. Zpočátku vycházela z hypotézy, že krychlovitý tvar začíná vznikat už na začátku cesty střevem, ale postupně vědci zjišťovali, že je to naopak až v závěru.
Došli k tomu, že za transformaci mohou elastické vlastnosti vombatích střev. Střeva mohou pod tlakem měnit svůj tvar, a tak vombati dokážou z tuhnoucích výkalů vytvarovat krychličky.
