Jedním z nejdůležitějších okamžiků vzniku islámu byl návrat Mohameda do Mekky. Ovládl tím klíčové místo, které muslimům umožnilo, aby expandovali dál do světa.
Den, kdy se zrodil džihád. Před 1390 lety dobyl Mohamed Mekku
Celá staletí je Mekka ústřední svatyní islámu – mezi „pěti pilíři víry“, tedy souborem hlavních zásad tohoto náboženství, je ostatně návštěva tohoto poutního místa. A pokud se dá město na území dnešní Saúdské Arábie označit za duši jednoho ze tří největších monoteistických náboženství, svatyně Kaaba je pak nejsvětějším místem této víry.
Před čtrnácti stoletími přitom na tomtéž místě sídlily kmeny, které vyznávaly mnohobožství – a svatyně Ka'ba nebyla muslimským, ale jejich svatostánkem, kde vystavovali své modly. Samotná Mekka proto fungovala jako úhlavní nepřítel muslimů i Mohamenda obecně. Během pouhých deseti let se ale situace zcela změnila… a důsledky této proměny pak utvářely nejen dějiny muslimů, ale celého světa.
Islám na cestě z Mekky
Když roku 610 Mohamed poprvé vystoupil se svou prorockou misí, představovala Mekka důležité středisko karavanního obchodu mezi Indickým oceánem a Středozemím. Její ideální poloha z ní dělala přirozené centrum obchodníků a ti sem přinášeli bohatství.
Jedním z nich byl i Muhammad Ibn Abdulláh, pozdější prorok Mohamed. Díky tomu, že se narodil do obchodnické rodiny, cestoval od dětství; zřejmě právě na obchodních cestách se seznámil s taky monoteismem a sám měl náboženské vize. V Mekce pak začal se svými myšlenkami seznamovat ostatní.
„Začal šířit značně chaotické myšlenkové fragmenty, slovně vyjádřené produkty svých stavů,“ uvádí arabista Miloš Mendel v knize Islámská výzva. „Prorokovy první vize měly vysloveně eschatologický ráz. Hrozily ohněm pekelným a apokalypsou za bezbožnou a nemravnou praxi na člověka na tomto světě.“
GALERIE
Mekka vítá muslimské poutníky, letos v menším počtu
Mohamedova kazatelská činnost v rodném městě několik let nijak nevadila, ale když se okruh jeho posluchačů rozšířil z kruhu příbuzných na stovku přívrženců, stalo se jeho učení pro mekkánské vládce nebezpečným a začali rebelovi bránit. Největším problém se nakonec podle Mendela nestaly ani tak jeho vize, ale spíš poukazy na sociální nerovnost a amorální praxi vládnoucí obchodnické vrstvy – z níž paradoxně sám Mohamed vzešel.
Jeho vztahy s vládnoucím klanem Kurajšovců se tak komplikovaly, že kolem roku 619 se začal rozhlížet po podpoře mimo Mekku a rychle ji našel v tehdy zemědělské oáze Jathrib, dnešní Medíně. Ta se v té době zmítala v těžké politické i hospodářské krizi, a příliv nových obyvatel ji oslovil. Během dvou let se dohodlo, že Mohamed se stane vůdcem této komunity, která současně přijme i jeho náboženství.
Roku 622, krátce poté, kdy měl být na Mohameda v Mekce podniknutý atentát, z kurajšovského města odešel. Toto datum, 16. července 622, se označuje jako „hidžra“ a začíná jím islámský letopočet.
Islám na cestě k válce
Miloš Mendel v knize Džihád – islámská koncepce šíření víry uvádí, že právě v době, kdy Mohamed přesídlil do Medíny, aby zde postupně sdružoval arabské kmeny, začal vznikat i dnes používaný význam slova džihád.
Ve starších súrách (koránských kapitolách), které pocházejí z doby, kdy žil Mohamed ještě v Mekce, se jako džihád označuje především snaha individuálního muslima o duchovní zlepšení. V době, kdy se začal islám šířit z Medíny po Arabském poloostrově, se objevuje už i džihád ve smyslu boje šířícího víru.
Od roku 623 začal Mohamed podnikat ze svého nového domova razie proti mekkánským karavanám. Když k výbojům přizval i sousední kmeny, jeho obliba začala rychle růst. Bylo mu tehdy už přes čtyřicet, a přestože do té doby neměl s válečným uměním žádné zkušenosti, ukázal se (je-li možné věřit arabským pramenům) jako nápaditý vojevůdce.
Proslula zejména šarvátka u osady Badr, kde s pomocí bezvěreckých kmenů porazil trojnásobnou mekkánskou přesilu.
Dnes Badr představuje klíčovou bitvu. Podle historika Marshalla Hodgsona právě tato půtka donutila ostatní Araby vnímat muslimy jako potenciální soupeře a nástupce v prestiži a politické roli, již dosud drželi mekkánští Kurajšovci.
Britský historik Paul Davis v knize 100 nejdůležitějších bitev shrnuje význam tohoto střetnutí takto: „Mohamedovo vítězství stvrdilo jeho autoritu coby vůdce islámu; zapůsobil tak na místní kmeny, že se k němu připojily, expanze islámu tak začala.“
Už jen fakt, že ji slavný dějepisec zařadil do sbírky stovky zásadních bitev lidských dějin, ukazuje, jaký význam jí islám dodnes přikládá. Není náhodou, že výraz Badr se objevuje i v moderních dějinách v názvech mnoha vojenských akcí a organizací – byl to například název operace egyptské armády během jomkipurské války roku 1973.
Prorok Mohamed a armáda muslimů
Směr Mekka
Mekka představovala logický cíl expanze. Mohamed v téže době prohluboval myšlenku džihádu, navazoval stále intenzivnější vztahy s okolními kmeny. Podle Miloše Mendela si spojence získal hlavně zavedením zakátu – almužny.
„Právě zavedení povinnosti almužny je jedním z pádných důvodů pro tvrzení, že po roce 627 v Medíně a okolí vznikla nová sociální kvalita, společenství, jehož funkční mechanismy už částečně přerůstaly rámec dosavadního kmenového uspořádání,“ píše arabista v knize Islámská výzva.
Bylo stále jasnější, že Mekka je v úpadku, a Medína naopak roste – konflikt mezi oběma obcemi se jevil jako nevyhnutelný. Zatímco Kurajšovci se zakopávali ve svých pozicích, Mohamed vystupoval aktivně. Už roku 628 usoudil, že je načase vrátit se do Mekky.
Nejprve se o to pokusil v roli poutníka. Protože ho doprovázelo přes patnáct set mužů, do města se nedostal, ale podařilo se mu uzavřít s ním desetiletou dohodu, která byla zřejmě vnímaná jako jeho vítězství. Vydržela ovšem sotva dva roky a pak ji Kurajšovci porušili. Roku 630 se tak znovu rozhořela válka.
Mohamed pro vedení konfliktu zvolil zimní měsíce; v létě se na Arabském poloostrově kvůli spalujícímu vedru bojuje jen velmi obtížně. Zatímco při bitvě o Badr měli muslimové proti mekkánským k dispozici jen tři stovky vojáků, nyní se podařilo shromáždit spojence v počtu přes deset tisíc mužů. Nikdo kromě samotného Mohameda o cíli expedice nevěděl, náboženský vůdce se spolehl na moment překvapení.
Boj o město i budoucnost
Když armáda dorazila před město, nechal údajně Mohamed každého muže zapálit oheň – pomocí tohoto psychologického triku chtěl nepřátelům nahnat strach z přesily. Ráno se muslimové vydali na Mekku všemi čtyřmi existujícími přístupovými cestami, jež vedly skalami, současně.
Cílem bylo rozptýlit obránce města na více front, a co nejvíce tak oslabit možnou koncentraci jejich sil. Každý z proudů armády měl vlastního velitele: jedním byl Alí ibn Abí Tálib, Mohamedův příbuzný, jehož vláda později vedla k rozštěpení na sunnity a šíity, dalším Chálid ibn al-Valíd, který se zase stal jedním z nejvýznamnějších muslimských vojevůdců. Tento postup současně znemožnil, aby z Mekky některý z Kurajšovců uprchl.
Muslimské prameny tvrdí, že Mohamed zdůrazňoval, aby jeho vojáci bojovali, jen když to bude bezpodmínečně nutné. Podle historiků dává tákové tvrzení smysl, protože dávalo smysl zmocnit se Mekky co nejméně poškozené a s co nejmenšími lidskými ztrátami.
Tato strategie islámskému prorokovi vyšla. Když muslimská armáda 11. ledna 630 (nebo 11. prosince 629, datace je v tomto případě nemožná) vstoupila, bylo to prakticky bez odporu. Jen jednotky Chálida ibn al-Valída se dostaly do menší potyčky s Kurajšovci. Převaha muslimských jednotek ale byla natolik velká, že boj rychle ustal; mekkánci přišli o dvanáct mužů, muslimové jen o dva. To také byly celé jejich ztráty při dobývání nejdůležitějšího místa krajiny.
Přeživší Kurajšovci se zachovali pragmaticky. Uznali, že jejich bohové jim nepomohli, tudíž proti jedinému Bohu muslimů jsou bezmocní – a obratem konvertovali k islámu. Díky tomu taky došlo jen k minimálním trestům; popraveno bylo pouhých sedm obyvatel Mekky. Vyvrcholením a symbolickým aktem, který válku ukončil, bylo vstoupení Mohameda do svatyně Kaaba, odkud byly okamžitě odstraněny všechny sošky pohanských božstev.
Událost, která změnila běh dějin
„Roku 622 Muhammad odcházel z Mekky jako opovrhovaný zbloudilý věštec. O pouhých osm let později do ní vstoupil jako vítěz několikaletého ozbrojeného soupeření s mekkánským vládnoucím kmenem Kurajšovců. Stal se duchovní a zároveň politickou hlavou obce, skládající se z přesvědčených muslimů a konvertitů z rozumu, ale i těch, kdo se pouze stali klienty (mawálí) s tím, že uznali Muhammada jako hlavu obce a respektovali jeho moc nad určitým územím. Respekt, který mezi beduíny budily jeho politické schopnosti, ještě umocňoval váhu jeho postavení, s nímž vlastně původně do Medíny přicházel – totiž arbitra mezikmenových půtek.“
Když Mohamed kontroloval tak významné centrum moci, jako byla Mekka, mohl konsolidovat svou moc. Žil však už jen necelé tři roky, takže se islám začal do okolního světa opravdu šířit až po jeho smrti – ale založený na myšlenkách i vojenských a dobyvačných tradicích, které vznikaly v době před ovládnutím Mekky. A také džihád se mohl změnit – ze snahy vnést islám mezi beduínské kmeny na pokus o jeho šíření mezi národy světa.
- Džihád je povinnost muslima pečovat o individuální duchovní zdokonalování a posilování vlivu muslimské obce věřících.
- Rozlišuje se džihád velký (džihád duší neboli spirituální) a džihád malý (džihád tělesný neboli „svatá válka“).
- Džihád je druhem zápasu, boje nebo válečného stavu, který je zacílený k šíření nebo obraně islámu. Týkal se původně šíření islámu silou a potírání modloslužebníků, výsměchu a farizejství nevěřících. Takzvaní lidé knihy, tj. židé a křesťané, byli tolerováni za předpokladu, že projevili ochotu podřídit se politické autoritě muslimských vládců.
- V moderní islámské terminologii se výraz džihád objevuje ve spojení s osvobozeneckými válkami na územích a ve státech, kde žijí muslimové. Jako „svatou válku“, která zavazuje muslimy k účasti, může však džihád vyhlašovat pouze náboženská autorita. Výzvy k džihádu jako „svaté válce“ z úst politických světských vůdců nejde chápat jinak než jako demagogii.
- Džihád však neimplikuje automaticky válku a mnozí soudobí islámští myslitelé jej chápou výhradně jako důraz na osobní zbožnost nebo misijní činnost. Džihád jako časově neomezené úsilí o všestranné zdokonalování jednak obce jako celku, jednak každého jednotlivého muslima je závazkem, který má trvat až do posledního soudu.
