Před půlstoletím se člověk poprvé vydal na Měsíc. Po velkém skoku ale lidstvo zastavilo

Byla sobota 20. července 1969, 21 hodin, 17 minut a 39 sekund středoevropského času a v houstonském letovém středisku zavládlo nadšení. Američtí astronauti Neil Armstrong a Edwin Aldrin právě přistáli na Měsíci a za pár hodin je čekala první měsíční procházka. Na oběžné dráze zatím v Apollu 11 kroužil poslední z trojice kosmonautů Mike Collins. Výprava Apolla 11 se stala triumfem, cesta k němu však nebyla lehká. V příštích dnech uplyne od tohoto výjimečného okamžiku rovných 50 let.

Měsíc přitahoval pozornost lidstva odjakživa – po Slunci nejjasnější těleso na obloze milovali básníci, snílci i velcí myslitelé. Prvnímu vážnějšímu zkoumání ho podrobil v 16. století všestranný umělec a přírodovědec Leonardo da Vinci. Od té doby se lidstvo v poznávání a dobývání tohoto kosmického tělesa dostalo o pořádný kus dále.

Na počátku 16. století Leonardo da Vinci poprvé prohlásil, že Měsíc je hmotné těleso těžší než vzduch, současně vysvětlil, proč zejména za jarních večerů můžeme vidět i neosvětlenou část našeho souputníka. Je to díky odrazu záře Země od měsíčního povrchu. K jeho škodě bylo ale toto vysvětlení publikováno v rukopisech, které vyšly o téměř tři století později. Ale právě tento objev vedl k tomu, že za 400 let mohli Američané zkusit na tomto hmotném tělese přistát.

Věta, která dostala lidi na Měsíc

„Věřím, že tento národ si může vytknout za cíl přistání člověka na Měsíci a jeho bezpečný návrat na Zemi před koncem tohoto desetiletí,“ směle prohlásil v květnu 1961 americký prezident John F. Kennedy. A dějiny mu daly za pravdu – přestože on sám se tohoto okamžiku nedožil.

Odborníci cestu na Měsíc promýšleli v té době již dlouho. První úvahy se objevovaly ještě před druhou světovou válkou. Byl to ale právě až Kennedy, který dal impulz k rozvoji programu pilotovaných kosmických letů Apollo realizovaných v letech 1961–1972. Cíl programu se brzy změnil z „pouhého“ výzkumu vesmíru na snahu o přistání člověka na Měsíci.

Proč? Protože politika

Kennedy reagoval na vesmírné úspěchy Sovětského svazu, které Američany zcela zaskočily.  Vypuštění Sputniku ještě Američané zvládli, ale o to horší pro ně byl 12. duben 1961, kdy z kosmodromu Bajkonur odstartovala kosmická loď Vostok 1. Na ní se do vesmíru dostal první člověk v dějinách, sovětský kosmonaut Jurij Gagarin. Obletěl Zemi a po 108 minutách bezpečně přistál – a stal se hrdinou pro celý svět, nejen pro tehdejší východní komunistický blok.

Mise Apollo a místa, kde na měsíci přistály
Zdroj: NASA, Google.com/moon

Hned den poté, co Gagarin odstartoval do vesmíru, byla do Bílého domu svolána schůzka s tématem: co udělat, abychom Sověty předstihli? A právě v prezidentově pokoji padlo, že jediným způsobem, jak úspěch SSSR překonat, by mohla být cesta na Měsíc. 

Dětské nemoci největšího projektu lidstva 

S lodí Apollo bylo od počátku spojeno mnoho problémů pramenících z nedotaženosti konstrukce. Část úprav se prováděla na poslední chvíli. Během osmi let zkušebních letů zahynuli i první američtí astronauti. Na vývoji a výrobě Apolla se pak podílelo na 400 tisíc lidí z 20 tisíc firem a laboratoří.

Dlouho očekávaný den nadešel 16. července 1969. Miliony lidí na celém světě byly prostřednictvím televizních kamer při tom. Na vlastní oči start Apolla 11, jak byl tento let označen, viděl i český novinář a publicista Karel Pacner, který na mimořádný zážitek vzpomíná jako „na nezapomenutelný pocit, pocit na celý život“.

Byl to pátý let v programu Apollo a třicátý první let lodě s posádkou ze Země. Loď odstartovala s velitelem Neilem Armstrongem, pilotem velitelského modulu Michaelem Collinsem a pilotem lunárního modulu Edwinem Aldrinem. Astronauti velitelskou sekci nazvali Columbia a měsíční modul, určený k přistání na Měsíci, Eagle (Orel).

Po 103 nekonečných hodinách se v řídicím středisku ozval hlas Armstronga: „Tady je základna Tranquillity (Moře klidu, název pro místo, kde modul dosedl). Orel přistál!“ Tato slova se sice všeobecně považují za první z povrchu Měsíce, ale ve skutečnosti je pronesl Aldrin a zněla „hladké přistání“. Vyslovil je poté, co se nohy lunárního modulu dotkly povrchu Měsíce. 

Jednadvacátého července, šest a půl hodiny po přistání, Armstrong uskutečnil svůj sestup na povrch Měsíce a pronesl památnou větu: „Je to malý krůček pro člověka, ale velký skok pro lidstvo“. Rozostřený černobílý obrázek první procházky po povrchu Měsíce ihned obletěl celý svět.

Aldrin se k Armstrongovi brzy přidal a oba strávili dvě a půl hodiny navrtáváním měsíčního povrchu, fotografováním všeho, co viděli, a sbíráním kamenů a jiných vzorků. Dokázali nashromáždit dohromady více než 22 kilogramů materiálu, který dodnes analyzují nejlepší laboratoře světa – tyto vzorky prozradily vědcům o Měsíci víc než desítky let výzkumů.

Pohyb při měsíční gravitaci, šestinové oproti té na Zemi, popsal Armstrong jako „možná ještě lehčí než během simulací“.

Poté oba astronauti vztyčili vlajku Spojených států a telefonicky pohovořili s prezidentem Richardem Nixonem. Nakonec ještě nainstalovali vědecké přístroje. Když se zásoby kyslíku začaly tenčit, doslova nevěděli, kam dřív skočit.

Po více než dvou a půl hodinách strávených na povrchu se oba muži přesunuli zpět do lunárního modulu, který se na měsíční oběžné dráze spojil s Columbií. Orel po odpojení od Columbie na orbitě okolo Měsíce zůstal. Později ale NASA oznámila, že tato oběžná dráha nebyla udržitelná, což vyústilo v pád modulu na neznámé místo na povrchu Měsíce.

Astronauti přistáli zpět na Zemi 24. července na hladině Tichého oceánu. 

Co dál?

Po tomto úspěchu následovalo dalších šest expedic na povrch Měsíce, z nichž jen jedna (Apollo 13, duben 1970) nebyla úspěšná. Po měsíční krajině se celkem prošlo 12 amerických astronautů. 

A pak jako kdyby Měsíc ztratil svou popularitu a upadl v zapomnění. USA stejně jako tehdejší Sovětský svaz se o něj přestaly zajímat. Přesto dosažené výsledky znamenaly velký pokrok. Ukázalo se, že Měsíc je v zásadě tvořen vulkanickými horninami, že jeho složení je podobné jako u naší planety a že má také metalické jádro, jež je asi 15krát menší než „srdce“ Země.

U příležitosti 20. výročí přistání lodi Apollo 11 se americký prezident George Bush pokusil oživit zájem o dobývání Měsíce, když prohlásil, že je načase se tam vrátit, „tentokrát proto, abychom tam zůstali“. Byla to ale marná snaha. Politiky Měsíc nezajímal a finanční prostředky, kterými disponuje NASA, nebyly zdaleka tak vysoké, aby si mohla podobné programy typu Apollo dovolit.

V roce 1998 NASA potvrdila domněnku, že je na Měsíci voda, a to ve formě ledu. Její množství odborníci odhadují na nejméně 11 milionů tun (což je pro představu jezero o rozloze deseti kilometrů čtverečních a hloubce 11 metrů). S objevením vody se znovu začaly vynořovat různé projekty, jako je například vybudování měsíční základny pro budoucí meziplanetární lety. NASA se také zabývá úvahami vybudovat na Měsíci zařízení, které by astronautům umožňovalo až šestiměsíční pobyt.

V současné době je o Měsíc opět velký zájem – jak ze strany Američanů, tak i ostatních světových velmocí. USA už ale Měsíc chápou jen jako přestupní stanici za většími a lákavějšími cíli – ať už je to Mars, nebo měsíce tzv. plynných obrů.

Když letos v lednu přistála na odvrácené straně Měsíce čínská sonda, řekl český expert na kosmický výzkum Pavel Suchan: „ Při návštěvě Prahy na podzim loňského roku k desátému výročí členství České republiky v ESA (Evropská kosmická agentura) prohlásil její generální ředitel Johann-Dietrich Wörner: Měsíc je veřejný, postavme na něm globální vesnici. A vyslovil vizi, že lidé tam poletí za šest let. To koresponduje i s plány Číny.“ Vypadá to tedy, že na Měsíci bude už brzy velmi živo.