Od doby, kdy ji vědci formálně popsali – do doby, než ji lidé zcela vyhubili, to trvalo jen 27 let. Poslední zmínky o mořské krávě neboli korounovi bezzubém pocházejí z prosince roku 1768.
Koroun bezzubý byl impozantní tvor – dospělí samci mohli měřit víc než deset metrů na délku a vážili přes jedenáct tun; byli tedy větší než spousta dnešních kytovců. Například samec kosatky má „jen“ osm metrů. Ani to ale korouny neuchránilo před vyhubením.
Jejich nejbližšími příbuznými jsou dnes kapustňáci a dugongové. Tito mořští savci žijí v tropických vodách, korouni ale dokázali přežívat na severu, v těch nejvzdálenějších oblastech Tichého oceánu daleko za polárním kruhem. Byli na tamní podmínky skvěle specializovaní, právě mohutnost těla jim umožňovala ideálně udržovat teplo.
„Mezi moderními savci byli jedineční, alespoň z toho mála, co o nich dnes víme,“ uvedl Richard Sabin z londýnského Muzea přírodních věd. „Věnoval se jim ale zcela minimální výzkum, o jejich biologii i chování se ale můžeme jen dohadovat,“ dodává vědec. Podle Sabina můžeme na to, jak koroun žil, usuzovat vlastně jen ze srovnání s jeho dnes žijícími příbuznými – nejvíc s dugongem. „I množství pozorování je ale omezené, takže máme velice málo relevantních údajů,“ dodal vědec na muzejním webu.
A bohužel se lidstvo o těchto mořských krávách, jak se jim pro jejich dobrosrdečnost přezdívalo, už nikdy víc nedozví – poslední vymřely v prosinci roku 1768, tedy před 250 lety.
Vedlejší oběť módy
Za jejich vymření mohla zřejmě hlavně móda. Evropané se totiž v té době zamilovali do čepic a kožichů, které se získávaly z různých severských zvířat. Velice rychle pak vznikl rozsáhlý mezinárodní obchod s produkty z kožešin.
„Bylo to jako zlatá horečka,“ popisuje profesor Sabin. „Poptávka po kožešinách v té době velice rychle zesílila, protože v té době Evropané osídlili severské oblasti Severní Ameriky.“
Samotné mořské krávy přitom původně nebyly hlavním cílem lovců kožešin. Za jejich vymření rukou člověka mohly mořské vydry. Právě po jejich kožešinách pátrali ruští obchodníci – a na vydry narazili v pásu od Japonska přes Beringovu úžinu až po severoamerické pobřeží. Jenže právě v této oblasti námořníci narazili také na mořské krávy.
„Mělké vody kolem Komandorských a Aleutských ostrovů byly hlavní oblastí, kde se tato zvířata krmila, bohužel se vyskytovaly právě podél námořní trasy, kterou využívali lovci plavící se mezi Severní Amerikou a Ruskem,“ říká vědec. „Je to velmi dlouhá, temná a chladná cesta – a když během ní najednou narazíte na čerstvé maso, tak po té příležitosti sáhnete,“ vysvětluje motivaci lovců.
Maso korounů se tak stávalo potravou námořníků, kteří se plavili mezi kontinenty, dodávalo jim energii i živiny, umožnilo dopravit vydří kožešiny tam, kde byly zapotřebí.
Ruská cesta
Byla to právě jedna z ruských expedic, které velel samotný Vitus Bering (po němž byla úžina pojmenována), která poprvé obří mořskou krávu popsala vědecky. Na palubě této výpravy byl německý zoolog Georg Wilhelm Steller. Expedice se ale během návratu dostala do problémů – posádka dostala kurděje a loď ztroskotala v zátoce jednoho z Komandorských ostrovů.
Zatímco námořníci plavidlo opravovali, vydal se Steller na průzkum ostrova – najít desetimetrové mořské krávy nebylo právě náročné. Díky této kombinaci náhody a smůly se stal Steller nejen prvním, ale nakonec i jediným biologem, který toto zvíře mohl zkoumat. A právě po něm se také anglicky koroun jmenuje „Stellerova mořská kráva“.
Na jejich pozorování neměl moc času, jeho krátké poznámky jsou ale jedinými informacemi, které o korounech máme. Námořníci, kteří je zabíjeli po stovkách, si žádné poznámky nedělali.
Steller zaznamenal, že jde o velice stádní zvířata, která se shromažďují ve velkých skupinách a pak se pasou na mělčinách v kelpových lesích – mezi rozsáhlými chaluhovými porosty. Právě toto stádní chování, které Stellerovi tolik připomínalo krávy, se stalo hlavní příčinou vymření korounů. Lidí se vůbec nebáli a neuměli se jim bránit. Ve skupinách se pak lovili velmi snadno, a protože byli specializováni na život na mělčinách, nedokázali prchat před lovci na volné moře.
Steller také popsal, že měli těla chráněná více než deset centimetrů silnou vrstvou tuku, podle vědce velmi lahodně chutnala – prý měla lehce mandlovou chuť. Zdá se, že každý aspekt korounů nějak přispěl k jejich vymření: tuk se stal lákavou pochoutkou, a navíc je nadnášel tolik, že se jen špatně potápěli. Poslední zprávy o korounech pocházejí z konce roku 1768, někdy v té době museli vyhynout.
Poučení z vymření
Rychlost, s jakou se lidem podařilo tato obrovská zvířata vyhubit, je dodnes ohromující. Současně ale vědcům naznačuje, že příčiny úpadku korounů musely být mnohem širší; dnes se biologové domnívají, že už v té době byli v silném úpadku a lidé vlastně jen jejich vymření uspíšili.
Je pravděpodobné, že na konci osmnáctého století, kdy na ně Evropané narazili, se jednalo už jen o zbytek dříve rozšířeného druhu. Viníkem mohla být například jejich přílišná potravinová specializace; jak naznačuje jejich druhové jméno, v průběhu evoluce přišli o zuby. Také se u nich vyvinuly extrémně husté kosti, které měly řešit problémy, jež způsobovala silná vrstva tuku při potápění – jenže to jim zase bránilo v obratnějším pohybu po souši. A dokonce se u nich vyvinulo třetí víčko, které jim pomáhalo chránit oči při dlouhodobém pohybu pod hladinou.
Z hlediska ekologie to znamená, že se jednalo o velmi specializované zvíře, což v kombinaci s jeho velikostí znamenalo, že mořských krav existovalo jen malé množství; je možné, že jejich populace se v době objevení Evropany pohybovala jen kolem dvou a půl tisíce kusů.
Profesor Sabin se domnívá, že nic z toho lovci kožešin netušili; nemohli vědět, jak vzácné zvíře loví, neměli informace o tom, jak moc velký dopad bude mít každá jedna smrt tohoto tvora na celkovou populaci. „Korouni se stali příkladem; jsou prvním mořským savcem, kterého zničila lidská nenasytnost a chamtivost,“ dodává vědec.
