„Abychom zjistili, jak je zima, plivali jsme na okna,“ popisuje záchranu stanice Saljut-7 kosmonaut Savinych

Záchrana kosmické stanice Saljut-7 v roce 1985 představovala jednu z nejtěžších misí v dějinách kosmonautiky, a to jak po stránce čistě technické, tak po stránce psychické i čistě lidské. Viktor Savinych – jeden ze dvou hlavních hrdinů, kteří stanici zachránili – teď navštívil Prahu.

Savinych v čepici, kterou mu upletla manželka
Zdroj: Roskosmos

Kosmická stanice Saljut-7, která obíhala Zemi v bezpilotním režimu, přestala v únoru 1985 odpovídat na signály z centra řízení vesmírných letů. Bylo rozhodnuto, že se na oběžnou dráhu vydá záchranná expedice. Vesmírná posádka měla za úkol najít „mrtvou“ stanici a jako první na světě se spojit s dvacetitunovou neovladatelnou hroudou oceli.

Kosmonauti chápou, že šance, že se vrátí na Zemi, není velká. Avšak tato riskantní cesta je jedinou možností; jejich úkolem není jen se dostat do Saljutu-7, ale také jej oživit. Mohou ale dva lidé zabránit katastrofě a zachránit Zemi před pádem stanice? Záchranná expedice přechází v nebezpečnou zkoušku. Na oběžné dráze se rozehrává skutečně napínavý příběh – a nejde jen o líčení ruského filmu Saljut-7, ale také o nepřikrášlený popis reálné situace.

Záchrana měla dva hlavní hrdiny, sovětské astronauty Vladimira Džanibekova a Viktora Savinycha. Právě Savinych navštívil v těchto dnech Prahu, aby se zúčastnil české premiéry zmíněného snímku režiséra Klima Šipenka. Podívejte se na trailer:

Stalo se 11. února

Všechno začalo 11. února 1985, když stanice Saljut-7 kvůli technické závadě nejprve přestala komunikovat se Zemí, aby na ní posléze došlo k sérii zkratů a na stanici přestal fungovat proud.

Saljut v té době nehostil žádnou posádku, a neměl ho kdo opravit. Poslat tam další posádku, která by se stanice technicky ujala, vypadalo téměř nemožné – v polovině 80. let bylo v podstatě nepředstavitelné, aby se kosmická loď spojila s nekomunikující stanicí, jež navíc není ve stabilizované poloze.

Sovětské velení se přesto okamžitě rozhodlo, že záchrannou misi do kosmu vyšle, a oba výše jmenované muže vybralo kvůli jejich specializaci: Džanibekov byl specialistou na přibližovací manévry, Savinych zase dokonale znal stanici – a jako inženýr měl nejlepší předpoklady, aby ji úspěšně opravil. Na Zemi přitom ani přesně nevěděli, v jakém stavu se Saljut přesně nachází a co bude potřeba opravit. 

Kosmonauti proto v rámci opravných prací nesměli připojit stanici k bateriím vlastní kosmické lodi Sojuz T-13, protože hrozilo jedno velké riziko: neznámá povaha poruchy teoreticky mohla poškodit i rozvody na Sojuzu, což by s největší pravděpodobností znamenalo smrt všech na jeho palubě.

Savinych (hlavou dolů) a Džanibekov (vpravo) při cvičení
Zdroj: Roskosmos

V čepicích od manželek

Když se nakonec Savinychovi a Džanibekovovi podařil přibližovací manévr i spojení a dostali se do stanice, čekala na ně jen tma a zima. Kosmonauti ani netušili, jak chladno na stanici vlastně je. „Teploměry tam byly jen elektrické – a protože nefungovala elektřina, netušili jsme to,“ vzpomínal Savinych. „Poradili nám, abychom plivli na okno – a podle toho, jak rychle zaschne slina, jsme odhadovali, kolik je pod nulou.“

Nefungovalo ani topení, sovětští kosmonauti se proto zahřívali především teplými bundami a také čepicemi, které jim před letem upletly jejich manželky. Odhaduje se, že teplota se tehdy na Saljutu-7 pohybovala kolem sedmi stupňů pod nulou. A protože nebylo dost světla, některé činnosti museli kosmonauti zpočátku provádět úplně poslepu, jen po hmatu.

I další aspekty práce na vymrzlé temné stanici působí z dnešního pohledu bizarně: běžně jsou stanice vybaveny ventilátory, ale ty nefungovaly. Kosmonati přitom vydechují kysličník uhličitý, který má tendenci seskupovat se kolem lidského těla a bez cirkulace brání  kosmonautovi v dýchání.

„Kysličník uhličitý se kolem mě opravdu zachytával. Takže při práci jeden kosmonaut pracoval a druhý od něj nějakým sešitem nebo letovým plánem kysličník uhličitý odháněl,“ vracel se k vesmírnému dramatu Savinych.

Hrozba ledu i vody

Největší hrozbou se stávala postupně místo mrazu voda. „Když tam byla ještě zima, nic nefungovalo, trvalo to dost dlouhou dobu. Člověk přitom denně odpaří asi 800 gramů vody, z dechu i pórů. Takže bez ventilace ten asi 1,5 litru (za dva muže) zůstane na stanici. Po dvou dnech to už bylo viditelné – všechna okénka zamrzla. Za patnáct dní se té vlhkosti ve vzduchu nashromáždilo opravdu hodně. Celou dobu jsme proto drželi poklop do kosmické lodi zavřený, báli jsme se, že do ní vlhkost pronikne,“ vysvětlil Savinych.

Další voda unikla například ze samovaru, který byl na stanici. A souběžně byl vody nedostatek; posádka totiž ze Země přivezla zásoby jen na osm dní a nádrž s vodními zásobami stanice byla zamrzlá na led. Naštěstí se ji rychle podařilo rozpustit včas, takže kosmonauti měli co pít.

Teprve poté nastal vůbec nejrizikovější bod celé mise. Když totiž začal led tát, hrozilo riziko, že voda pronikne do elektronických systémů a dojde ke zkratu obrovských rozměrů.

Savinych popisuje, jak se ze špičkově vycvičených kosmonautů stali na měsíc obyčejné uklízečky: „Když to začalo tát, jednalo se o nejsložitější moment mise. Postupně se nám povedlo vodu hadry a roztrhanými skafandry utřít, pak jsme cpali do nádrže na vodu skafandry. Trvalo asi měsíc, než jsme zvládli zamrzání, a pak jsme ještě nějakou dobu řešili potopu.“

Nakonec ale vše dopadlo dobře, stanici se této dvojici podařilo opravit, a dokonce k ní mohla přiletět zásobovací loď a později další loď, která posádku vystřídala. Celá záchranná operace ovšem dodnes zůstává zřejmě nejsložitějším lidským činem, který v kosmu proběhl. A také nejméně hygienickým. 

Savinych na dopisní známce
Zdroj: Wikimedia Commons
Autor: Andrew Butko

„V kosmu platí, že se nemá pospíchat“

Savinych totiž neměl příliš rád sprchu, která na Saljutu-7 byla; vyzkoušel si ji už na dřívější misi a vůbec ho nezaujala. Navíc ho odrazovaly nízké teploty.

„Sprcha byla na Saljutu 6 i 7. A bylo to mučení! Vypadalo to skoro jako uzavřený skafandr. Protože v kosmu nic neteče, byl tam kohout, který tam vodu pod tlakem vháněl. A kosmonaut, který byl v té kapsli, vypadal jako potápěč, vzduch dýchal pomocí jakéhosi šnorchlu,“ popisuje.

„Během prvního letu na Saljutu-6 jsem se osprchoval jen jednou, během druhého letu ani jednou! Prádlo jsme si ale měnili každý týden. Když jsem se pak vrátil na Zemi a vlezl do vany, tak ta voda byla čistá…“

Podle psychologů šlo také o jednu z emocionálně nejsložitějších operací v dějinách kosmonautiky. Oba muži pracovali za extrémních podmínek, pod obrovským tlakem a zpočátku v podstatě bez odpočinku. To vše v prostoru téměř bez soukromí a s vědomím, že když něco udělají špatně, bude to s nejvyšší pravděpodobností znamenat jejich smrt. Jak to zvládali?

„S emocemi je to složité. Když jde všechno dobře, jsou pozitivní. Ale když se nedaří, tak se emoce samozřejmě projevují. V kosmu platí, že se nemá pospíchat, protože ze stanice nikam neutečete,“ říká Savinych. „Ve vesmíru je třeba dělat všechno v klidu, a když člověk neví, může se zeptat Země, co dál. Já se ale řídícího střediska neptal, řídil jsem se instrukcí. Kosmonauti nejsou fotbalisté, aby u každého úspěchu jásali jako nad gólem.“