Smrky v Česku nezvládají klimatickou změnu. Měly by je vystřídat odolnější stromy, říká vědec

V současnosti tvoří smrk 52 procent lesů, avšak větší sucho, častější silný vítr a další průvodní jevy klimatických změn mají na smrkové porosty až devastující účinky. Zkázu pak často dokoná kůrovec. Smrk by měl proto zmizet především z teplejších a sušších oblastí a měl by se více pěstovat ve směsi se stromy, které dokážou zvýšit stabilitu lesa, míní Pokorný.

Přirozeně by se podle něj v Česku smrk vyskytoval na 11 procentech plochy, od 18. století jej však lesníci začali vysazovat masivně jako výhodnou hospodářskou dřevinu. „Dřevozpracující průmysl je nastavený na jeho množství. Je potřeba najít cílový stav, který je kompromisem mezi dnešním a přirozeným stavem,“ vysvětlil Pokorný.

S kolegy se zabývá výzkumem a testováním opatření, jež mají podpořit ekologickou i mechanickou stabilitu lesa. „Existují různá adaptační opatření, která lesníci postupně zavádějí,“ řekl Pokorný. Progresivnější jsou podle něj spíše vlastníci menších lesů.

Smrk je skvělý, změny klimatu ale nezvládá

Velké kalamity monokulturních smrčin postihly kvůli suchu v minulých letech především podhůří Jeseníků. Ohrožené jsou však i další oblasti, nejvíc patrně Českomoravská vrchovina. Kromě klíčového sucha ohrožují smrkové porosty i další faktory.

„Smrk je nejvíce ohrožený abiotickými činiteli, mezi něž patří vítr, námraza nebo také přívalové srážky. V rozmoklé půdě se dřeviny snadněji vyvracejí. Extrémy počasí přicházejí s klimatickou změnou častěji a intenzivněji, proto často nezbývá než řešit pouze kalamitní těžbu,“ uvedl Pokorný.

Suchem oslabené lesy pak decimuje kůrovec. „Zdravý strom s dostatkem vody se dokáže ubránit, brouka zalije pryskyřicí. Oslabený strom ho ale nemá čím zalít,“ popsal Pokorný. Podle něj lesníci dělají tu chybu, že na stejném místě pěstují smrkový les už ve druhé či třetí generaci. „Pěstujeme smrkové monokultury na stejném místě už 200 i 300 let. Je zřejmé, že půda se vyčerpá, zakyselí a změní,“ uvedl vědec.

Lesů máme dost. Zatím

Česká republika má podle něj zatím výhodu, že plochy lesů a roztroušených stromů v krajině zabírají asi 40 procent rozlohy, což je podíl potřebný k vyrovnané vodní bilanci krajiny. Aby si tuto míru Česko udrželo, musí udržet a obnovovat lesy tak, aby byly především stabilní.

Stále méně se podle Pokorného využívá hospodaření, po němž zbude velká mýtina. Ještě nedávno se kácelo i pět hektarů lesa najednou, dnes maximálně hektar, obvykle ještě menší plochy. „Nejlepší by bylo vybírat jednotlivé stromy, což je však skoro nemožné vzhledem k mizivému zastoupení jedle,“ uvedl Pokorný.

Když vznikne velká holina, je nákladné na ni vysadit nový les. „Musíte koupit sazenice a dlouhodobě plochu ošetřovat proti konkurenčním rostlinám. Vhodnější je vyset pionýrské dřeviny, které připraví prostředí pro růst cílových dřevin. Na holině panují výrazně větší klimatické extrémy než v lese. České lesy jsou schopné přirozené obnovy, zásadním problémem je však zvěř, s níž je potřeba něco udělat,“ řekl Pokorný. Pokud by se problém s vysokou populací zvěře vyřešil, z dlouhodobého hlediska by se měla přirozená obnova a kácení jen vybraných stromů na malé ploše vyplatit více než velká holoseč.

Vhodné je také pěstovat smíšené lesy kvůli větší stabilitě. I pod zemí totiž fungují procesy vzájemné pomoci. „Kořeny některých druhů stromů srůstají navzájem, jsou protkány kilometry houbových vláken a energie a voda proudí mezi nimi oběma směry. Například buk s hlubokými kořeny dokáže vytáhnout vodu pro smrk, který má mělké kořeny,“ uvedl Pokorný.

Zdůraznil, že lesy jsou nepostradatelné jako zábrana většího vysušování krajiny, což bude do budoucna čím dál větší problém. Na potíže se suchem už začal reagovat stát – v posledních letech i na úrovni vládních opatření.