Komu patří vesmír? Smí satelity létat nad územím cizích států, aby tím nenarušovaly jejich vzdušný prostor? A jak dlouho bude trvat cesta na Mars? Na všechny tyto otázky odpověděl český právník 25 let předtím, než do kosmu vyletěla první družice.
Česko nikdy nehrálo v kosmickém výzkumu zásadní roli, na to jsme příliš malý a chudý stát. Máme za sebou sice řadu zajímavých projektů a například v rámci Evropské jižní observatoře dělají čeští vědci spoustu důležité práci, na status kosmické velmoci to ovšem nikdy nebylo. Můžeme se ale pochlubit něčím možná ještě důležitějším – český právník totiž položil základy kosmického práva, které funguje dodnes.
První sny o cestách do vesmíru sice byly spojené s velkými děly, ale teprve vznik moderních raket v dvacátých letech dvacátého století naznačil, že by se jednou tento sen mohl stát realitou. Také v českých zemích se zájem o raketovou techniku v době první republiky začal dostávat do popředí.
Veřejnost zaujaly v této době nejen vědeckofantastické romány J. M. Trosky, který poslal do vesmíru českou kosmickou posádku, ale také první pokusy s raketami – šlo zejména o pokusy průkopníka raketového inženýrství Ludvíka Otčenáška. Ten už v roce 1928 začal z Bílé hory vypouštět menší rakety poháněné střelným prachem, roku 1930 vypustil osm raket do výšky téměř dvou kilometrů – některé z těchto raket byly už dokonce dvoustupňové.
Otčenášek i jeho následovníci jsou dnes už téměř zapomenuti. Podobně dopadl i první člověk na světě, který začal přemýšlet o tom, jaké zákony by mohly platit ve vesmíru. Byl jím plzeňský právník Vladimír Mandl.
Roku 1932 vyšla v pražském vydavatelství Šolca Šimáček česky jeho kniha „Problémy vesmírné dopravy“ – přitom první družice Sputnik se do kosmu dostala až 4. října 1957, tedy přesně o 25 let později.
Sto stran, které předpověděly budoucnost
Tato stostránková kniha s nádhernými ilustracemi je dnes vyhledávanou záležitostí, která má mezi sběrateli značnou cenu. Popsal v ní historii raket i jejich potenciál pro dobývání kosmu a s velkou intuicí také dokázal předpovědět, kudy se bude ubírat jejich další vývoj.
V závěru knihy Mandl předvídá: „Jednoduchá raketa sleduje ryze vědecký cíl: prozkoumání výšin. Budeme-li kdy s to, říditi směr rakety, buď automatickými či bezdrátově-elektrickými přístroji, otevře se nám možnost použíti rakety ve válce nebo k dopravě pošty. Pak teprve přikročíme ke konstrukci raket pro značná břemena, zejména i pro posádku. Tyto velké rakety budeme s počátku vypouštěti do poměrně malých výšin, postupně se odvažujíce dále, až konečně jednou budeme s to zodpověděti otázku, která napadla žabám v Nerudových písních kosmických při pozorování vesmíru:
Jen bychom rády věděly,
vrch hlavy poulí zraky,
jsou-li tam tvoři jako my,
jsou-li tam žáby taky!“
Tato práce ale nebyla jen pouhé snění, šlo o velmi přesný popis možnosti raketových a kosmických letů. Stanovil v ní například dobu, jakou bude trvat cesta na různá vesmírná tělesa – velmi dobře se v tom trefil:
- Země – Měsíc 4 dny
- Země – Merkur 105 dnů
- Země – Venuše 146 dnů
- Země – Mars 258 dnů
- Země – Jupiterův měsíc 997 dnů.
Také velice realisticky odhadl, že v tomto případě nebude nic snadného tak vzdálených těles dosáhnout, a to především s ohledem na to, kolik toho člověk spotřebuje. Mandl odhadoval, že bude trvat spoustu let a bude to vyžadovat obrovského technického pokroku, abychom se tak daleko dostali – ale současně předpověděl existenci Mezinárodní vesmírní stanice ISS:
„Je-li dosažení planet zásadně možno, není věcí blízké budoucnosti. Primitivní naše rakety o výkonu 100 km/vt. nejsou a nikdy nebudou, pokud bude potřeba bráti celou zásobu pohonných látek s sebou ze země. Teprve až budeme míti aparáty způsobilé využitkovati energii utajenou v paprscích slunečních či v atomech kosmické prahmoty, takže kosmická loď bude moci vydání množství práce ihned obnovovati, budeme míti naději na dobytí vesmíru.
Možno, že kvůli snazšímu startu necháme obíhat kol země umělou startovací stanici, umělý měsíc, jemuž udělíme takovou rychlost, aby držel se stále v určité vzdálenosti od země a aby ani neodlétl do vesmíru, ani nespadl na zem; na toto těleso dopravíme svou vesmírovou loď (třeba obyčejnými raketami) a teprve odtud odlétneme, při čemž prospěje nám nepatrná gravitace na tomto měsíčku a vzduchoprázdný prostor kolem něho.“
Mandl na tuto publikaci navázal ještě důležitějšími knihami, ale ty už vydal jen v němčině – šlo o publikace „Die Rakete zur Höhenforschung“ (Výšková výzkumná raketa) a zejména „Das Weltraumrecht“ (Kosmické právo). Obě jsou sice krátké, ale přinášejí revoluční myšlenky, které do té doby nikdo před Mandlem neotevřel. V první zmíněné knize jako první upozornil na možnost horních vrstev atmosféry pomocí raket naložených přístroji – na to se mu dokonce podařilo získat československý patent.
Vesmírné právo jako úplně nový obor
Největší význam ale měla jeho kniha o vesmírném právu. Mandl byl právníkem se specializací na dopravu, zejména na automobilovou a leteckou Jako první si proto uvědomil, že právo, jímž by se mělo řídit dobývání vesmíru, by se mělo výrazně lišit od toho, které se používá normálně na Zemi.
Pochopil například, že družice nemohou na oběžné dráze jen tak měnit své dráhy, takže budou přelétávat nad územím jiných států – takže není možné, aby se řešilo narušení suverénního pásma nebo vzdušného prostoru státu. Z toho odvodil, že používat letecké zákony pro kosmický prostor nemá smysl; vliv fyzikálních sil je příliš velký na to, aby se dal popsat nebo zkrotit existujícími zákony.
Současně považoval za logické a správné, aby žádné velmoci nevlastnily kosmický prostor ani tělesa, která se v něm nacházejí.
Vladimír Mandl zemřel 8. ledna 1941 v mladém věku pouhých 41 let; bohužel se ničeho z toho, co předvídal, nedožil.
Český podíl na vesmírných zákonech
Základní myšlenky Vladimíra Mandla přešly později v 60. letech do mezinárodní legislativy o kosmickém prostoru, kterou pomohly vytvořit. Pomohl tomu i další český právník – specialista na kosmické právo, profesor Vladimír Kopal.
Ten pracoval v letech 1959–1980 jako sekretář Astronautické komise při ČSAV, která oficiálně zastupovala Československo u mezinárodních organizací zabývajících se výzkumem a mírovým využíváním kosmického prostoru.
Jako československý delegát se zúčastnil i zakládajícího zasedání Právního podvýboru Výboru OSN pro mírové využívání kosmického prostoru roku 1962. Od té doby se aktivně zúčastnil většiny zasedání Výboru i Právního podvýboru v New Yorku, Ženevě i Vídni. V období 1983–1988 byl šéfem Oddělení pro záležitosti kosmického prostoru Sekretariátu OSN v New Yorku.
V letech 1999–2003 a 2008–2009 byl voleným předsedou Právního podvýboru OSN. Aktivně se účastnil všech tří konferencí UNISPACE, které se na pozvání rakouské vlády konaly ve Vídni: UNISPACE (1968), UNISPACE II (1982), UNISPACE III (1999) i výročního hodnocení v roce 2009. Přestože jeho hlavním zájmem byl kosmický prostor, účastnil se i práce na přípravě konvence OSN o mořském dnu, což je oblast, která podobně jako kosmický prostor nepodléhá žádné národní suverenitě.
Jak funguje kosmické právo
Podle kosmického práva je vesmír „mezinárodní prostor“. 27. ledna 1967, podepsali zástupci SSSR, USA a Velké Británie smlouvu o zásadách činnosti států při výzkumu a využití kosmického prostoru včetně Měsíce a jiných nebeských těles. Smlouva, která vstoupila v platnost 10. října 1967, zakazuje smluvním státům umisťovat jaderné zbraně a jiné zbraně hromadného ničení na oběžnou dráhu Země, na Měsíc nebo na jiná nebeská tělesa. Tato tělesa jsou tedy vyhrazena pouze pro mírové účely.
Měsíc má tak výjimečnou právní povahu – z této smlouvy vyplývá, že se zde nesmí testovat žádné zbraně, nikdy se tu nebudou provádět vojenské manévry ani se na něm nebudou stavět vojenské základny.
Tato smlouva dále stanovuje, že kosmický prostor patří celému lidstvu a jednotlivé státy si ho nemohou žádným způsobem přivlastnit. Odborným právnickým termínem pro tento stav je výraz rei communis omnium. Podle právnického slovníku to znamená „věc, která nepatří nikomu a jejíž užívání je společné všem“. Smluvní stát je také odpovědný za škody, které způsobí jeho kosmické objekty. Dohodu dosud ratifikovalo 105 zemí a dalších 24 ji zatím podepsalo.
Vycházela ze starší Deklarace právních zásad činnosti států při výzkumu a využívání kosmického prostoru, která vznikla v OSN již roku 1963. Samotná kosmická smlouva vycházela z individuálních ruských a amerických návrhů, které byly po společném jednání na půdě OSN sjednoceny.
Pro Měsíc musely později vzniknout další dohody a smlouvy. Ukázalo se, že striktní lpění na znění smlouvy o kosmickém prostoru by například zabránilo astronautům přinést na Zemi vzorky měsíčních hornin.
Díra ve smlouvě?
Roku 1980 si podnikavý byznysmen Dennis Hope všiml, že v Kosmické dohodě je díra – podle jeho výkladu zakazuje sice, aby tam něco vlastnily státy, ale nebrání v tom konkrétním lidem.
Sice to jde zcela proti duchu pojmu rei communis omnium, ale nemohlo mu to zabránit, aby se prohlásil majitelem Měsíce. Od té doby prodává části Měsíce, pozemky na něm už vlastní miliony lidí. Přestože to někteří označují za podvod, pozemky na Měsíci jdou dobře na odbyt. Alespoň jeden akr už má na Měsíci víc než osm milionů lidí – z toho 15 tisíc Čechů.
Mezi šťastnými Měsíčňany figuruje například bývalý předseda ČSSD Jiří Paroubek či bývalý pražský primátor Pavel Bém. Podle informací Filipa Rajcharta z Lunární ambasády pozemek oba politici dostali darem k narozeninám.
„Nejlevnější pozemek na Měsíci stojí 999 korun s tím, že velikost je 4047 metrů čtverečních, což je jeden americký akr,“ řekl České televizi Rajchart. Koupit je možno ale také luxusní pozemky. Za VIP parcelu v měsíčním Beverly Hills s rozlohou tři akry zaplatí zájemce 25 tisíc korun.
