Rodiče i učitelé dobře vědí, že je téměř nemožné donutit náctiletého dospívajícího, aby se soustředil na něco, co dospělí považují za důležité. Spousty rodičů jsou z toho zničené a nechápou, že na jejich dříve poslušné dítě najednou nefungují ani varování, ani tresty a dokonce ani odměny nebo úplatky. Příčin pro tuto změnu je více, ale nyní neurovědci popsali zřejmě tu hlavní: za všechno může mozek.
Dospívání je definováno jako období, které začíná pohlavními změnami v lidském těle a je ukončeno začleněním osoby do společnosti. Celý proces bouřlivých změn je také doprovázený poměrně zásadními proměnami mozku – až donedávna se o nich vědělo jen málo, pozornost vědců se totiž zaměřovala spíše na pohlavní orgány a žlázy s vnitřní sekrecí. Teprve v posledních letech se díky kvalitnějším přístrojům umíme podívat přímo do mozku a zjistit tak, co přesně se v něm děje.
Vědci to popsali v odborném časopise Nature Communications a výsledky jsou pozoruhodné. V době dospívání se začíná ztenčovat šedá mozková hmota, která do té doby bujně rostla. Je to způsobeno zřejmě tím, že se mozek zbavuje přebytečných nervových spojení, aby se stal výkonnějším. Toto zeštíhlování šedé hmoty se rozjíždí nejprve od zadních částí mozku, ty vepředu přicházejí na řadu jako poslední – mezi nimi je takzvaný prefrontální kortex.
- Prefrontální kortex je část mozku, která je hned za našima očima a čelem. Jedná se o evolučně velmi vyspělou část mozku zodpovědnou za soustředění, chápání, rozhodování, vzpomínání i dlouhodobé zapamatování. Je také sídlem pracovní paměti. Krom toho jsme s jeho pomocí schopni dělat plány do budoucna, snít a imaginovat.
- Tato část mozku také řídí naše sociální chování, ovlivňuje naši osobnost a má poslední slovo v exekutivních funkcích. V případě jeho poškození může dojít ke změnám osobnosti, poruchám krátkodobé paměti, kognitivním změnám a emočním poruchám.
Člověk ani nemusí být neurovědcem, aby věděl, že dospívající jsou zvýšeně citliví na různé podněty, více hledají vzrušení a také riskují mnohem víc než lidé v jakémkoliv jiném věku. Podle vědců je to způsobené tím, že mladí lidé nedokáží přizpůsobit své chování systému odměn a trestů, který je součástí mozku.
Dětský a dospělý mozek jsou jako larva a vážka
Dospělý lidský mozek je velice dobrý v předvídání rovnováhy mezi vyvinutou snahou a odměnou za ni. Dělá to pomocí kontrolních systémů, které jsou umístěny právě ve výše zmíněném prefrontálním kortexu, a systému odměn, jenž je složený například z oblastí, jako je takzvané žíhané jádro nebo přední cingulární kůra.
Vědci v této studii zkoumali mozky mladých lidí ve věku od 13 do 20 let. Podařilo se jim posbírat údaje ze skenů funkční magnetické resonance, které měří mozkovou aktivitu. Data pocházela od adolescentů, kteří během sledování hráli videohru. Šlo v ní o test, v němž měl hráč určovat obrázky – za správné odpovědi dostával odměny, za špatné byl potrestán.
Asi byste očekávali, že u otázek, kde byly vyšší sázky, hráči dosahovali lepších výsledků – ale to se nečekaně nepotvrdilo. Takto se chovali jen starší účastníci experimentu (devatenácti a dvacetiletí). Ti mladší byli naopak u sázek o větší i menší odměny stejně neúspěšní.
Vědci ale navíc sledovali, co se děje v mozcích testovaných: U těch úspěšnějších byla silná aktivita v prefrontálním kortexu a zejména spojení mezi prefrontálním kortexem a žíhaným jádrem.
Rady pro rodiče
Co z toho všeho vyplývá? Pokud je váš mozek mladší, nemáte ještě v mozku vyvinuté spoje, které jsou zodpovědné za odhad rizika, které přináší různé činnosti. Dospívající zkrátka nemohou být dobří ve vytváření vztahů mezi tím, co chtějí a tím, jak rizikové to je; tedy tím, co činností mohou získat, nebo naopak ztratit. Naštěstí se stárnutím mozku se to vyrovnává a mladí díky změnám v mozku tuto schopnost získávají – a přicházejí tak o mládí.
Tato informace může být podle vědců velice prospěšná pro spoustu oborů, a to jak pro vzdělání, tak i pro psychology. Rodiče se například mohou dopouštět chyby tím, že zvyšují tresty nebo odměny svým dospívajícím potomkům – na ně to však má jen minimální vliv, protože ještě nemají vyvinutý mechanismus, jímž by to vyhodnotili.
Podle autorů studie může být mnohem úspěšnější strategií poskytnout mladým lidem co nejvíce informací spojených s emocemi, to by mohlo pomoci tuto nerovnováhu narušit.
Současně by si ale také rodiče měli podle Williama Faulknera, hlavního autora práce, uvědomit, že jde u dětí o zcela přirozený stav, který je pro jejich věk nutný a evolučně prospěšný: „Nemůžete se vydat na plavbu k novým horizontům, když nemáte odvahu odrazit se od břehu…“
