Smrtící dětské nemoci se vrací. Rodiče často věří bludům, proočkovanost populace klesá

Očkující lékaři upozorňují, že v posledních letech se výrazně změnil přístup řady rodičů k očkování. Řada lidí věří mýtům o škodlivosti nebo neúčinnosti očkování kolujícím na internetu. Důsledkem je klesající proočkovanost. V Evropě již vypukly lokální epidemie dříve téměř potlačených nemocí. Některé se nyní znovu více objevují i v Česku.

Video Události
video

Smrtící dětské nemoci se vrací, proočkovanost populace klesá

Na špici mezi příčinami úmrtí jsou v dnešní době kardiovaskulární choroby. Ještě na počátku dvacátého století, před nástupem antibiotik, dezinfekce a plošného očkování, tomu však bylo jinak: zabijákem číslo jedna byly infekční choroby. Často si vybíraly oběti mezi nejmenšími dětmi. Dnes infekční choroby v naší části světa představují nesrovnatelně menší problém. Obří podíl na tom má očkování, které v průběhu 20. století enormně přispělo k prodloužení věku dožití.

„Že je dnes očkování vnímáno veřejností ambivalentně, považuji za paradoxní. Objevuje se bohužel mnoho dezinformací, především na internetu. Tyto mýty ovlivňují řadu lidí a očkující lékaři jsou pak v dost nelehké situaci. Musejí mnohé rodiče dlouze přesvědčovat, vysvětlovat, dokonce někdy čelí i nevybíravým slovním útokům,“ popisuje praktická dětská lékařka Alena Šebková, předsedkyně Odborné společnosti praktických dětských lékařů.

„V důsledku kolujících dezinformací nám v České republice začíná povážlivě klesat proočkovanost. A již se hlásí první potíže. Objevují se zatím naštěstí jen lokální epidemie spalniček. Černý kašel v posledních letech způsobil úmrtí několika dětí, které ještě nemohly být očkované, a tudíž se ,spoléhaly‘ na kolektivní imunitu,“ dodává lékařka.

Podobná situace nastala podle ní na počátku tisíciletí ve Velké Británii – 2 až 3 roky po výrazném poklesu proočkovanosti způsobeném poplašnou zprávou se začaly množit případy spalniček. Ve Walesu pak došlo v roce 2013 k epidemii, kterou ukončila až masivní očkovací akce.

V Česku bylo za letošní leden až říjen hlášeno 136 případů spalniček. Pro srovnání, v loňském roce se případů za stejné období „nastřádalo“ jen pět. Ještě horší byl rok 2014 s 221 případy za stejné období. V řadě předchozích let se přitom výskyt tohoto onemocnění držel v řádu jednotek či nízkých desítek. Na jaře letošního roku vydaly ministerstvo zdravotnictví a Státní ústav pro kontrolu léčiv varovné zprávy, které kladly zvyšující se výskyt spalniček do souvislosti právě s poklesem proočkovanosti.

Možnost vzniku velkých ohnisek je hlavně tam, kde proočkovanost klesla pod potřebnou hranici 95 %. A to je v současnosti i případ některých okresů České republiky.

Video hpv
video

UDÁLOSTI: očkování proti HPV ze zdravotního pojištění bude i pro třináctileté chlapce

Případů černého kašle bylo letos hlášeno přes 500, což také není málo, třebaže současná situace není tak špatná jako v letech 2013–2014, kdy byl výskyt mimořádně vysoký. Toto onemocnění se nejčastěji vyskytuje u náctiletých, ale smrtelné ohrožení představuje pro nejmenší děti, které ještě nemají vyvinutý imunitní systém a nemoc „chytí“ obvykle od členů rodiny.

Oběť vlastního úspěchu

Očkování se podle slov odborníků v dnešní době stalo „obětí vlastního úspěchu“. Patří k nejúspěšnějším preventivním metodám, zachránilo stamiliony životů a další stamiliony lidí uchránilo před trvalými zdravotními následky, které by jinak vznikly jako důsledek infekčních chorob. Právě vymizení závažných onemocnění díky očkování v mnohých vzbuzuje mylnou domněnku, že vakcinace není již zapotřebí.

Laici se často domnívají, že když je infekční nemoc zrovna pod kontrolou, očkování je možné ukončit. V takových případech však brzy dochází k návratu onemocnění. Již historické záznamy z 19. století svědčí o tom, že selhání očkovacího programu proti černým neštovicím vedlo k dramatickému vzestupu počtu úmrtí na tuto infekci.

Důkazem účinnosti očkování je výrazné snížení výskytu až vymizení nemocí, proti nimž se očkuje – v ČR toho bylo dosaženo u tetanu, dětské obrny nebo záškrtu, prakticky vymizela závažná hemofilová onemocnění. Úspěšný program celosvětové eradikace černých neštovic je všeobecně známý.

„Nikdo netvrdí, že očkování nemá žádné nežádoucí účinky. Ty se vyskytují u všech léčivých přípravků, u vakcín tomu není jinak. Rozsáhlé studie i soustavné sledování nežádoucích účinků prováděné v České republice Státním ústavem pro kontrolu léčiv však prokazují, že závažné nežádoucí účinky jsou velmi vzácné. Přínosy očkování výrazně převažují, to je třeba široké veřejnosti trpělivě vysvětlovat,“ uvádí dětská praktička Šebková.

Očkující lékaři však podle jejích slov nemohou zůstat na vše sami. Potřebují, aby stát spustil intenzivní osvětovou kampaň, která by přinesla kvalitní informace a jasně se za očkování postavila. S kolegy-lékaři se účastnila přípravy akčního plánu, který měl přispět k řešení situace, ale ten skončil „u ledu“ na ministerstvu zdravotnictví.

Význam očkování

Ještě na začátku 20. století více než 50 procent úmrtí zapříčinily infekce. Některé z tehdy významných nemocí dnes už takřka neznáme. Propukaly epidemie moru, pravých neštovic, cholery, záškrtu, dětské přenosné obrny a mnoha dalších nemocí, pro které ještě neexistovala přesná diagnostika. Již ve druhé polovině století však byly masově zaváděny očkovací programy. Československo platilo v tomto směru za vzor pro ostatní země.

Společnost v elektronickém věku, kdy kdokoli může na internetu publikovat prakticky cokoli, naslouchá i nejrůznějším samozvaným odborníkům. Očkující lékaři se snaží dezinformace vyvracet, ale jejich osvěta bohužel nemá stejný dosah jako hlas odpůrců očkování.

„V České republice dlouhodobě chybí podpora státu lékařům, kteří provádějí vakcinaci. Neexistují oficiální komunikační manuály, jak vysvětlit rodičům, kteří odmítají dát očkovat své dítě, jakému riziku vystavují své potomky, celou rodinu a blízké osoby, které ze zdravotních důvodů nemohou být očkovány. Chybí nám oficiální prohlášení o kolektivní imunitě a na druhé straně také zákon, který by zakotvil odškodnění pro děti, u nichž došlo k velmi vzácnému poškození zdravotního stavu vakcinací,“ zdůrazňuje Šebková. 

Kdo může za nedůvěru vůči očkování

Češi a Češky podle vlastních slov čerpají informace o očkování nejčastěji (v 63 procentech) od svých praktických lékařů. Téměř polovina (44 procent) využívá také internet. Na něm lze v dnešní době nalézt i řadu polopravd a mýtů o očkování, i když existují samozřejmě i důvěryhodné lifestylové servery či weby zaměřené na zdraví a rodičovství. Lidé si naštěstí stále uvědomují obrovský rozdíl v důvěryhodnosti zdrojů.


„Bezkonkurenčně nejvíce lidí důvěřuje lékařům. Shodně 63 lidí ze sta uvedlo, že od svých praktiků čerpají informace a že svému lékaři v otázce očkování důvěřují. V případě internetu se čísla rozcházejí – skoro polovina lidí tam sice informace hledá, ale za důvěryhodný zdroj označilo internet a veřejná diskusní fóra jen 13 procent lidí. Ještě hůře, snad trochu překvapivě, dopadly z hlediska důvěryhodnosti tradiční média,“ uvedl výkonný ředitel Asociace inovativního farmaceutického průmyslu Jakub Dvořáček.

Výzkum také odhalil jasnou rovnici – lidé, kteří spoléhají na radu lékařů, mají v průměru k očkování vztah mnohem kladnější.

Loni provedla velký průzkum podobného zaměření agentura STEM/MARK ve spolupráci se serverem vakciny.cz, dokonce na vzorku respondentů více než šestinásobně větším. „Při srovnání obou průzkumů můžeme konstatovat, že podíl lidí, kteří odmítají očkování, zůstal prakticky stejný, ať už ji definujeme jako ty, kdo by zrušili povinné očkování v ČR – jde o 7 až 8 procent lidí – anebo ty, kdo vysloveně deklarují, že jsou proti očkování (4 procenta respondentů). Mimochodem, výrazně nižší byl tento podíl ve skupině rodičů. Zdá se, že zkušenosti s infekčními nemocemi u vlastních dětí a rozmluvy s praktickými dětskými lékaři posouvají lidi směrem k větší podpoře očkování,“ řekl Dvořáček.

V reálu však situace nemusí být tak uspokojivá. „Z roku na rok mírně roste počet rodičů, kteří například žádají o jiné načasování očkování, než ukládá očkovací kalendář. I to je škodlivé, neboť dítě pak není chráněno ve věku, kdy to nejvíce potřebuje. Naštěstí zůstává velmi málo těch, kdo očkování kategoricky odmítají,“ uvádí lékařka Šebková.

Lidé, pro které je nutné i nepovinné očkování

Kromě povinného očkování pro dětský věk existuje v ČR řada volitelných typů očkování. Prakticky všem se doporučuje například očkování proti chřipce či proti virovým hepatitidám A a B (jestliže člověk nebyl očkován v dětském věku). U některých druhů očkování pak záleží odpověď na otázku „očkovat, či neočkovat?“ na tom, kdo se ptá. U ohrožených skupin je volitelné očkování prakticky nezbytnost.

Některá očkování lékaři doporučují především určitým věkovým skupinám. Například lidem nad 50 let očkování proti pásovému oparu nebo seniorům nad 65 let očkování proti pneumokokům. Naopak mladým lidem cca do 26 let věku se doporučuje očkování proti pohlavně přenosným lidským papilomavirům – i když ideální doba je ještě před započetím pohlavního života.

Dále by se měli dát očkovat cestovatelé mířící do exotických zemí – podle toho, jaké nemoci hrozí v cílové destinaci. Lze očkovat třeba proti choleře, břišnímu tyfu, japonské encefalitidě, žluté zimnici či horečce dengue.

Existuje i řada povolání, která si zasluhují zvláštní ochranu. Samozřejmě jsou to zdravotnická povolání, jejichž představitelé často přicházejí do styku s nakaženými. Dejme tomu u lesníků a lesních dělníků může být zvláště žádoucí očkovat proti vzteklině či klíšťové encefalitidě.

Jedno hledisko ale má skutečně zásadní význam, a přitom v praxi bývá někdy opomíjené. „Očkování je zvláště důležité pro jedince, kteří mají z nějakého mimořádného důvodu dlouhodobě sníženou imunitu. To může být dáno vrozenými předpoklady, chronickou chorobou, náročnou léčbou a podobně. Pro lidi se slabou imunitou představují infekční choroby mnohem vyšší riziko než pro běžnou populaci,“ upozorňuje lékař z Nemocnice na Bulovce Milan Trojánek.

Očkování proti rozšířeným infekčním chorobám (chřipka, pneumokokové nákazy) či některým méně rozšířeným nemocem (tuberkulóza) by se mělo vždy zvažovat třeba u onkologických pacientů a těch, kdo se z onkologického onemocnění vyléčili. „Náchylní k infekcím jsou diabetici, kardiaci, astmatici či lidé s chronickou obstrukční nemocí plic. Respektive, infekce, která by u zdravého člověka proběhla jako banální onemocnění, může mít u nich mnohem horší, případně i fatální průběh,“ dodal Trojánek.

Čím dál více pacientů s chronickými autoimunitními nemocemi je léčených biologickými přípravky, jež modifikují imunitu. Jsou zde lidé s poškozenou či odoperovanou slezinou, která je jedním z nejdůležitějších orgánů z hlediska imunity těla. Pacienti s HIV při správné léčbě již neumírají předčasně a mohou se dožít prakticky normálního věku, stávají se tedy také početnou ohroženou skupinou.

„U všech těchto pacientů je vždy na místě zvážit dostupná očkování. Pokud se třeba onkologům pomocí špičkové inovativní léčby povede porazit u pacienta závažné nádorové onemocnění a on pak sejde ze světa na poměrně běžnou bakteriální infekci, protože se nepřistoupilo k očkování za pár set korun, je to velmi smutné a zároveň zcela zbytečné. Očkování je sice ve vymezených případech jasně indikováno, ale z praxe víme, že realita ve zdravotnických zařízeních ne vždy odpovídá odborným doporučením,“ podotýká Trojánek.

U lidí s oslabeným imunitním systémem, jako jsou HIV pozitivní, pacienti podstupující chemoterapii nebo beroucí léky, jež potlačují imunitní reakci, se podle doktora Trojánka očkování pochopitelně omezuje na inaktivované a subjednotkové vakcíny. V případě vakcín živých by daným jedincům hrozilo nebezpečí vypuknutí choroby, proti níž se mělo očkovat.