Ambiciózní sovětský vesmírný program původně vznikl jako jakýsi „trpěný“ doplněk vývoje vojenských raket. Za své úspěchy SSSR vděčil hlavnímu konstruktérovi a šéfovi kosmického programu Serhiji Koroljovovi. To na jeho nátlak a k jeho radosti dala sovětská moc v roce 1956 souhlas s vysláním družice.
Před 60 lety, 4. října 1957, vypustil Sovětský svaz první umělou družici Země - Sputnik 1. Tento rok je považován za počátek sovětského vesmírného programu a vypuštění Sputniku také znamenalo pro Sovětský svaz úspěch v nevyhlášené kosmické válce se Spojenými státy.
V Sovětském svazu tehdy zavládlo nadšení, ve Spojených státech zděšení a po celém světě se ozývalo ze všech možných přijímačů možná snad nejslavnější pípání. Úspěch byl zesílený ještě tím, že o měsíc později sovětská média ohlásila, že kolem země létá další družice, tentokrát s prvním živým tvorem – psem Lajkou.
Satelity dnes už vyrábí i malé děti:
O nutnosti vytvořit výzkumné středisko, které by se zabývalo umělými družicemi, hovořil Koroljov již v roce 1954. Zpočátku ale narážel na odpor hlavně z řad armádních špiček, které se v té době zabývaly hlavně tím, jak dopravit jaderné hlavice na území Spojených států. Američané poté ale ohlásili, že během chystaného Mezinárodního geofyzikálního roku vyšlou do vesmíru první vědeckou družici, a Moskva ucítila šanci. V lednu 1956 vláda k radosti Koroljova definitivně rozhodla o umělé družici.
Původní plány počítaly s tělesem („objekt D“) vážícím přes jednu tunu, Koroljovova konstrukční kancelář nakonec navrhla v lednu 1957 změnu projektu, který byl označen jako „prostějšij sputnik“ (nejjednodušší družice). Přímo pod Koroljovovým vedením se tak zrodilo těleso, které tvořila koule o průměru 58 centimetrů vážící 83,4 kilogramu. Z ní vyčnívaly čtyři prutové antény o délce 2,4 až 2,9 metru. Schránka byla vyrobena z hliníkové slitiny a tvořily ji dvě polokoule. Uvnitř družice byly umístěny zdroje energie, vysílací aparatura, ventilátor a další náležitosti. Jako nosič byla vybrána modifikace Koroljovovy mezikontinentální balistické rakety R-7.
Vzhůru do vesmíru!
Raketa s první družicí Země odstartovala z kosmodromu Bajkonur (Ťuratam) 4. října 1957 ve 22:28 hodiny moskevského času. Když se za 90 minut po skončení činnosti raketových motorů ozvalo z pozemních přijímačů slabé pípání, všichni vybuchli v jásot. První Sputnik setrval na dráze kolem Země přes 90 dní a uskutečnil asi 1400 oběhů. Doba oběhu činila 96 minut, výška přibližně mezi 200 a 900 kilometry. Při rychlosti asi 29 000 kilometrů za hodinu nalétal asi 60 milionů kilometrů.
Sovětské velvyslanectví ve Washingtonu pořádalo v den startu Sputniku recepci na počest delegátů sympozia o využití raketové techniky. Uprostřed ceremoniálu vyrušila přítomné zpráva redakce New York Times, že Rusové vypustili umělou družici. Pro Američany to byl šok. K likvidaci sovětského náskoku dostal Koroljovův protějšek, bývalý německý raketový vědec Wernher von Braun, potřebné prostředky a k předehnání sovětského rivala měl posloužit i nově založený Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA). Sputnik dominoval v prosinci 1957 i prvnímu summitu NATO.
Sputnik 1 měl za úkol utrhnout vavříny vítězství a prověřit aparaturu, jeho význam byl jinak podle vědců prakticky nulový. Sputnik 2 vynesl 3. listopadu do vesmíru prvního živého tvora – fenku Lajku, naproti tomu první americká družice Explorer 1, která se dostala na oběžnou dráhu až v lednu 1958, nesla vědecké přístroje, které získaly cenné poznatky.
Sovětský svaz v nevyhlášené kosmické válce s USA zaznamenal ještě další významné výhry. Jurij Gagarin se v roce 1961 stal prvním člověkem v kosmu, Valentina Těreškovová spatřila jako první žena Zemi z oběžné dráhy. Za všechny tyto úspěchy SSSR vděčil Koroljovovi, jehož jméno však bylo až do jeho smrti v lednu 1966 drženo v tajnosti. Za Sputnik dokonce mohl dostat Nobelovu cenu. „Otec družice? To je přece všechen sovětský lid!“ odpověděl sovětský vůdce Nikita Chruščov na dotaz akademie ohledně konstruktéra Sputniku.
Družice se dnes počítají na tisíce
Podle loňských údajů Úřadu OSN pro vesmírné záležitosti (UNOOSA) létá v současnosti kolem Země asi 4300 umělých družic a sond z desítek různých zemí, pouze deset zemí je ale schopno vyslat družici do vesmíru vlastními silami. Asi 1500 družic ve vesmíru je funkčních. V roce 2009 se na oběžné dráze poprvé srazily dvě velké družice. Ve výšce téměř 800 kilometrů nad Sibiří se střetl americký satelit komunikačního systému Iridium a nefunkční ruská vojenská družice.
Někdejší Československo vyslalo do vesmíru svou první družici Magion na podzim 1978; zkoumala plazma v magnetosféře a ionosféře a studovala vliv činnosti Slunce. Po ní následovaly do roku 1996 další čtyři satelity. V červnu 2003 byla vypuštěna družice Mimosa, tento projekt ale kvůli problémům s hlavním přístrojem, mikroakcelerometrem, skončil neúspěšně. Letos v červnu vynesla indická raketa PSLV-C38 na oběžnou dráhu kolem Země první českou technologickou nanodružici VZLUSAT-1.
