Na první pohled je F-15 přezdívaná Orel jasně rozeznatelná. Výjimečná nejen vzhledem, ale především tím, že jde podle řady ukazatelů o nejúspěšnější stíhačku všech dob. Čemu vděčí za takový úspěch?
Absolvovaly tisíce letů – málokdy neuspěly. Byly revolucí v chápání vzdušného boje a jejich podobu znají i armádní laikové. Stíhací letouny McDonnell Douglas F-15 jsou dodnes pojmem, který se osvědčil v nejznámějších konfliktech posledních dekád. Bitevníky vzlétly poprvé přesně před 45 lety, i jejich dokonalejší nástupci je ale stále mají za vzor.
Bitevník F-15 byl od začátku navržen a konstruován s cílem dominovat vzdušným soubojům, především díky manévrovacím schopnostem, ale také rychlosti. Kromě toho proslul palebnou silou. Právě kombinací těchto vlastností zastínil všechny konkurenční stroje své doby – přes své stáří je to stále velmi nebezpečný protivník i pro mnoho výrazně modernějších letadel.
Dítě války ve Vietnamu
Pro mnohé je spojen hlavně s válkou v Zálivu. Příběh strojů s ikonickou značkou F-15 ale odstartoval o několik dekád dřív – v kulisách Studené války. Jejich předchůdci F-86 si získali renomé už během války v Koreji. Prvně tam naostro změřili síly s „tradičním“ soupeřem ve vzduchy, tedy sovětskými Migy.
Tehdy americké stíhačky získaly poměr sestřelů a ztrát deset ku jedné. Těžko bude něco podobný úspěch překonávat, tvrdili skálopevně přesvědčení generálové své doby…
Při dalším ostrém testu, konfliktu ve Vietnamu, už si američtí piloti zvykali na nový stroj F-4 Fantom. Technickým přelomem měly být radarově naváděné střely na dlouhou vzdálenost, chyběla jim ale přesnost. Stroj, který měl být ve vietnamské válce jedním z trumfů, se ale bez funkčních řízených střel ukázal jako téměř bezbranný – jen každá desátá raketa zasáhla svůj cíl.
A navíc se F-4 postavila tehdy nová generace sovětských migů. Tehdejším americkým pilotům také chyběl trénink na přímé souboje letadlo proti letadlu. Na rozdíl od předchůdců z druhé světové války či Koreje nebyly zvyklí na férový souboj na nebi, tedy bez podpory radarových technologií. A armádní inženýři tak řešili vážný problém.
F-4 byla navíc původně navržen pro shazování bomb (včetně jaderných) – proti menším a hbitějším migům se proto jasně ukázaly její slabiny. Armádní inženýři proto věděli, že potřebují zcela nový typ bitevníku: rychlý a obratný. Pro výzkumný program FX vzniklo na 500 návrhů. Ani s jedním nebylo velení armády spokojeno. Navíc ani Moskva se svým vývojem nelenila. V roce 1967 představila nový typ vojenského letounu Mig-25. Další důvod, proč Spojené státy musely s novým letounem pohnout. Výsledek měl změnit moderní dějiny vojenství.
Řešením se stalo najmutí pilota Johna Boyda. Ten získal zkušenosti při tuhých bojích nad Koreou, kde spoléhal zcela na vlastní letecké schopnosti – nikoliv obrazovku radaru. Nyní dostal za úkol revidovat všechny existující plány. Když mu pár prototypů ukázali na papíře v jedné z pentagonských kanceláří, měl prohlásit: „O konstruktérství toho moc nevím, určitě to ale bude lepší, než co zde vidím.“
Boyd si uvědomil, že musí zahodit všechny dosavadní vzory a vytvořit zcela nové letadlo. Absolutní prioritou byla manévrovací schopnost. Navrhne zcela novou technologii, o jejíž výrobu se mají utkat tři firmy. Dostanou devět měsíců, aby letadlo dle jeho parametrů vyrobily. Na sklonku roku 1969 je vítěz jasný: koncern McDonnell-Douglas. První model F-15 vyjede z továrny v St. Louis 26. července 1972 a o den později se poprvé odlepí od země.
Napoprvé ohromí rychlostí vzletu, revoluční detaily přinesl i kokpit. Vybavení je navrženo tak, aby pilota co nejméně rozptylovalo. Jinými slovy – při leteckém boji se může soustředit jen na protivníka, nemusí ztrácet čas sledováním hromady obrazovek a tlačítek. Systém známý jako HUD (Heads-Up-Display) pak sledování klíčových informaci uvnitř letadla zpřehlednil; všechny důležité údaje – nadmořskou výšku, rychlost, přetížení – měl totiž pilot v průhledovém displeji. Zdánlivě drobný detail znamená v kritických fázích boje cenné desetiny sekundy navíc.
Systém skrývající se pod zkratkou HOTAS (Hands-On-Throtle-And-Stick) zafungoval na stejném principu u pák. Přímo na nich je možné ovládat jak řízení, tak i bojové prvky letouny. Odstranila se i hlavní bolest předchozích letounů F-4: koordinace střel a radarů byla nesrovnatelně přesnější. Byla hlavním důvodem, že se někdejším králem vzdušných bojů staly právě F-15.
Během pouhých tří letů stroj překonal hned osm rekordů – řadu z nich ukradl právě sovětským migům. A pověst zázraku z ocele se rychle začala šířit dál. První zemí, která nový typ stíhačky od USA koupila, se stal Izrael – a právě on prvně nasadil F-15 k přímému boji na konci 70. let.
Se Sýrií se tehdy přetahoval o Libanon, boje probíhaly i ve vzduchu. Jeho F-15 se tehdy postavily sovětským Migům-25 v rukou syrských pilotů. Prvně 27. července 1979, když doprovázely nálety na libanonském pobřeží, sestřelily izraelské Orly pětici migů. Během libanonské invaze zasáhl Izrael 80 letadel, sám v přímém leteckém střetu nepřišel prakticky o žádné.
Američtí piloti tehdy stále ještě čekali na možnost nasadit F-15 v reálné bitvě sami. Ta přijde až po 20 letech s invazí iráckých vojsk do Kuvajtu. Poté, co Saddám Hussajn naznačil, že se nemusí zastavit ani před saúdskoarabskou hranicí, zareagovali Američané na obranu svých spojenců.
Jedním z prvních tahů mezinárodních sil je přemístění 166 letounů F-15 do Saúdské Arábie. Mají udržet iráckou armádu co nejdále od ropných polí na severu země. V operacích Pouštní štít a Pouštní bouře se právě F-15 staly hlavní vzdušnou silou mezinárodní koalice. Poté, co se osvědčily, dostaly za úkol přímo pomoci vytlačit Saddámovy jednotky z Kuvajtu i vypátrat a zničit továrny na zbraně hromadného ničení.
Během operace Pouštní bouře přišla koalice pouze o dvě F-15, ani jedna z nich však nebyla sestřelena nepřátelským letounem. Hlavní koaliční síla ve vzduchu během konfliktu absolvovala 2400 misí. Ani po konci bojů se ale z míst, která je nejvíc proslavila, F-15 nestáhly. Uplynulo něco málo přes deset let, aby znovu okusily bojový mód.
Po útocích ze září 2001 se staly tentokrát pákou v boji proti afghánským teroristům. V novém působišti zkoušejí i novou taktiku: mnohem užší spolupráce s pozemními silami. Právě na jejich pokyny likvidují jeden cíl za druhým. Podruhé pomohou k odklonu autoritářského režimu, tentokrát Talibanu. Stejná kombinace pozemních a vzdušných sil se Američanům osvědčila při tažení do Bagdádu v roce 2003. Pozemní útoky pomocí stíhaček F-15 ale poprvé vyzkoušeli také Izraelci, už v říjnu 1985 v Tunisku během operace Dřevěná noha.
Současnost a budoucnost
Stroje F-15 zůstávají dodnes jednou z nejúspěšnějších sil ve vzduchu. Stále jsou vyráběny v různých variantách, s ukončením se ale počítá v roce 2022 – tedy v roce, kdy bude jeden z nejznámějších armádních produktů fungovat už 50 let.
Je oblíbeným vývozním zbožím – protože má tolik různých verzí, snadno se nabízí pro odlišné potřeby nejrůznějších států. Například F-15I má Izrael, F-15K Jižní Korea, F-15S si oblíbila Saúdská Arábie a F-15SG má Singapur. Stíhací verze F-15A/B/C/D se dostaly do Izraele, Saúdské Arábie a Japonska. Navíc je už tak „zastaralá“, že se o její tajemství Američané nebojí zdaleka tolik, jako třeba u F-22 Raptor, která se exportovat nesmí.
