Občanská válka strana 2 z 2

Ve vládou kontrolovaných částech Sýrie zorganizoval režim volby, ve kterých lidé vybírali prezidenta na příštích sedm let. Očekává se, že stávající hlava státu Bašár Asad, proti němuž kandidují dva málo známí politici, získá čtvrtý mandát. Opozice, OSN a mnoho západních států volby nepovažují za demokratické ani legitimní. Pro velký zájem země prodloužila hlasování o pět hodin, takže se volební místnosti zavřely až o půlnoci místního času (23:00 SELČ). Výsledky by měly být známé do 48 hodin.

17. dubna 1946 z tehdejšího francouzského mandátu v Sýrii po skoro třiceti letech odešel poslední francouzský voják. Syřané po táhlých sporech mohli konečně oficiálně vyhlásit svůj nezávislý stát. Počátky ale nebyly vůbec růžové. Střety mezi etniky a náboženstvími, stejně jako výrazné ekonomické rozdíly a politická nestabilita, navždy zanechaly skvrnu v syrské společnosti.

Libye nevzkvétá. I více než deset let od začátku občanské války nesené na vlně arabského jara roku 2011 se země stále potýká s nestabilitou. Po vyhlášení bezletové zóny 17. března 2011 a následném svržení a zabití diktátora Muammara Kaddáfího to vypadalo nadějně. V květnu 2014 ale přišla druhá občanská válka. Od té doby o moc v zemi s velkým ropným bohatstvím soupeří dvě vlády, každou přitom podporují jiné místní milice i zahraniční velmoci.

V Libyi se protesty arabského jara před deseti lety přelily v občanskou válku. Veřejnost volala po pádu čtyřicetileté vlády Muammara Kaddáfího, ten se protesty rozhodl krvavě potlačit. Mezinárodní aliance vedená Francií a Spojenými státy prosadila bezletovou zónu a Kaddáfího režim padl. Období stabilizace bylo ale jen krátké a země se už dekádu zmítá ve spirále vnitřních válek a konfliktů. Nově vytvořená přechodná vláda je už několikátou, která slibuje uspořádání voleb.

Když se v březnu 2011 po Sýrii rozšířily protesty arabského jara, jen máloco napovídalo tomu, v jakou tragédii se nepokoje promění. Vzdor proti polovojenské diktatuře ale přerostl v lidové povstání a to ve zničující občanskou válku. Po deseti letech bojů a civilních hrůz přitom stojí v čele Sýrie stále týž vládce – Bašár Asad –, byť již neovládá celé dřívější území. Klíčové momenty rozebírali v pořadu Horizont ČT24 zpravodajové České televize.

Za jednu z nejhorších humanitárních krizí současnosti označil papež František občanskou válku v Sýrii. Hlava katolické církve ji zmínila týden po návratu z Iráku – a v předvečer desátého výročí začátku konfliktu, ve kterém zemřely statisíce lidí a miliony dalších musely opustit domovy.

Uplynulo přesně deset let od začátku takzvaného „arabského jara“ – série mohutných protivládních protestů, které zachvátily severoafrické a blízkovýchodní země. Kvůli nim došlo v mnoha státech ke změně režimu, reformám nebo i občanské válce. Někde boje stále pokračují, jako například v Sýrii, Jemenu nebo Libyi. Kolik lidí v rámci krvavých represí zahynulo, není dodnes zřejmé, jejich počty se pohybují okolo desítek tisíc mrtvých. Jednu z největších vln odporu, již arabský svět ve své novodobé historii zažil, přitom spustila smrt obchodníka se zeleninou v tuniském městě Sídí Búzíd.

Před 45 lety zemřel španělský diktátor Francisco Franco. Proslul především jako vítězný vůdce falangistů v občanské válce, který v zemi nastolil represivní režim, v jehož čele strávil 36 let. Po jeho smrti 20. listopadu 1975 se ovšem Španělsko rozhodlo odpoutat od frankistické minulosti a vydat na trnitou cestu ke konstituční monarchii. Historie však v největší pyrenejské zemi rezonuje dodnes.

Před třiceti lety začala ve Rwandě občanská válka, která se později přeměnila v celonárodní apokalypsu a největší genocidu od holocaustu. Za sto dní zemřelo až milion lidí a dva a půl milionu obyvatel bylo vyhnáno ze svých domovů. Konflikt rezonoval celým světem, kterým se rychle šířily strašlivé obrázky a svědectví z masakru, a odhalil, jak mohou mít některá rozhodnutí kolonizátorů a zainteresovaných západních velmocí negativní dopady. Šlo navíc o jeden z prvních případů, který odhalil slabiny OSN a vyvolal kritiku mírových misí organizace.

Ve Spojených státech se obnovila debata o odkazu konfederačních symbolů. Podle demonstrantů, kteří v posledních týdnech protestují proti rasismu, připomínají sochy jižanských generálů otroctví a rasismus a narostla i podpora pro jejich odstranění. Většina Američanů ale takové kroky neschvaluje, i když se amerikanisté shodují, že vnímat konfederační symboly a zároveň ignorovat rasismus není možné.

Tisíce Američanů si v pátek na slavnostních průvodech a shromážděních připomněly 155. výročí ukončení otroctví po občanské válce v polovině 19. století. Akce se konaly v době zvýšeného napětí a ostrých kritik diskriminace a rasismu, které se staly v posledních týdnech velkým tématem v reakci na úmrtí Afroameričana George Floyda. V metropoli Washingtonu demonstranti strhli sochu konfederačního generála Alberta Pikea, což vzápětí na Twitteru odsoudil prezident Donald Trump.

Před 45 lety začala útokem křesťanských milic na autobus s Palestinci vleklá občanská válka, která učinila z Libanonu, přezdívanému „Švýcarsko Orientu“, rozbombardovanou zemi s více než 150 tisíci oběťmi. Vzájemné masakry příslušníků etnických a náboženských menšin šokovaly svět. Libanonský konflikt potvrdil tehdejší rozdělení světa na Západ a Východ a odhalil zájmy vlivných regionálních hráčů. Sýrie poslala do Libanonu desítky tisíc vojáků a v okupaci pokračovala až do dubna 2005. K intervenci přistoupil rovněž Izrael, který nechal vojáky kontrolovat jih země skoro celé dvě dekády. Složité vztahy s oběma sousedními státy tíží Libanon dodnes.

Stranou světové pozornosti v Africe nejspíš končí jedna mimořádně krvavá občanská válka. Znepřátelené kmeny, které bojovaly o dominanci v nejmladším státě světa Jižním Súdánu, se dohodly na společné vládě. Konflikt si vyžádal skoro 400 tisíc obětí a poznamenal miliony dalších včetně tisíců dětí, které na frontu násilně odvlekly obě strany.

Prezidentské volby na Srí Lance zřejmě vyhrál sedmdesátiletý exministr obrany Gotabaja Radžapaksa. Jeho klan si v minulosti získal přízeň většinových Sinhálců potlačením hnutí tamilských separatistů a ukončením čtvrt století trvající občanské války se 100 tisíci mrtvými. Tažení ale poznamenaly vraždy a zmizení menšinových Tamilů, kritiků režimu i novinářů.

Z baziliky v Údolí padlých, asi 50 kilometrů od Madridu, byly vyzdviženy ostatky španělského diktátora Franciska Franka. Po převozu do hlavního města byly uloženy do rodinné hrobky na hřbitově na madridském předměstí El Pardo. Exhumaci loni schválila vláda, rodina někdejšího španělského vůdce se jí marně snažila zabránit u soudu.

Z Afriky se snaží do Evropy či Spojených států dostat jako běženci lidé, kteří na status uprchlíka nemají nárok. Kvůli šanci na lepší život jsou ochotni zaplatit za falešné doklady, díky kterým získají identitu člověka pocházejícího z občanskou válkou zmítaného Somálska. Platí to třeba pro falešné keňské uprchlíky, mezi které se podařilo proniknout americké televizi CNN.

V Rusku chátrají některé hroby československých legionářů. V Samaře se jejich ostatky ocitly dokonce na skládce. České úřady i historici si dlouhodobě stěžují na přístup ruské vlády a samospráv k naplňování dohody o péči o válečné hroby. Po stopách památky legionářů se pro Reportéry ČT vydal redaktor Tomáš Vlach, který se tématu dlouhodobě věnuje.

Španělský nejvyšší soud povolil exhumaci ostatků diktátora Franciska Franka, o kterou usilovala vláda. Nevyhověl tak přání rodiny a některých organizací, které s přemístěním ostatků z baziliky v památníku v Údolí padlých nedaleko Madridu nesouhlasily.

V létě 1939, když Polsko nakonec po několika odkladech vyhlásilo mobilizaci, řada jeho letadel byla zastaralá a k boji se vůbec nehodila, podobně jako slabé a málo pancéřované tanky. Navíc pro řadu vojáků na skladech chyběly dokonce i stejnokroje. „Zdá se to triviální, ale voják bez uniformy není voják,“ vysvětluje v rozhovoru pro web ČT24 vojenský historik Jiří Plachý. Nedostatek peněz se promítal do všech oblastí válečného konfliktu na polské straně, pokud srovnáváme její vojenské síly s německými na samém začátku druhé světové války, míní.

Saúdskoarabská koalice v Jemenu zaútočila na přístavní město Aden, které v sobotu ovládli jihojemenští separatisté. Jen několik hodin předtím přitom obě strany uzavřely příměří. Koalice vyzvala separatisty k opuštění města a pohrozila dalšími útoky. Podle agentury Reuters tato ofenziva dále narušuje dosavadní spojenectví obou stran, které společně bojují proti povstalcům z řad šíitských Húsíů ze severu země.

V pěti městech na jižním Uralu se konala pietní akce připomínající výročí květnových bojů československých legií proti bolševikům. Ty se odehrály během ruské občanské války, která vypukla po říjnové revoluci v roce 1917. Praha ale už roky vede s Moskvou spor o jejich hroby a řada pomníků dodnes chybí. „Už přes sedm let jsou nám nabízena nejrůznější místa, která jsou vzápětí rušena,“ uvedl Eduard Stehlík z ministerstva obrany.

Srí Lanka je někdy nazývána Ostrovem tisíce drahokamů. Drahé kameny – s čajem a turistickým průmyslem – dodnes patří k hlavním produktům zdejší ekonomiky. Ve světě je však tento stát známý i konfliktem mezi většinovými buddhistickými Sinhálci a menšinou hinduistických Tamilů. Ten přerostl ve čtvrtstoletí trvající občanskou válku, která skončila v roce 2009. Křesťanství se na Srí Lance uchytilo hlavně díky Portugalcům.

1. dubna 1939 je pro Španěly symbolické datum. V zemi totiž po třech letech krutostí skončila občanská válka. Na jejím počátku stál odpor armády v čele s generálem Franciskem Frankem proti nově zvolené levicové vládě. Na jejím konci bylo více než půl milionu obětí a statisíce utečenců. Válku nazývají někteří i jakýmsi vojenským výcvikovým prostorem Německa, Itálie a Sovětského svazu pro následující světovou válku.

Libanon jako „Švýcarsko Orientu“ a Bejrút jako „Paříž Blízkého východu“. Takové přezdívky si vysloužil malý arabský stát před občanskou válkou, která jeho pověsti uštědřila těžkou ránu. Po třiceti letech od konce konfliktu se Bejrút pyšní obnovenými bulváry, z řady čtvrtí ale čiší chudoba. Na zemi doléhá válka v sousední Sýrii a fakt, že hostí kolem dvou milionů uprchlíků. Libanon přitom nabízí turistické klenoty, ať už jde o ruiny chrámů v Baalbeku, údolí Kadíša s kláštery v horách či súky, tradiční trhy v Sidónu a Týru. Armáda je všudypřítomná, na jihu vlají vlajky Hizballáhu a billboardy s íránskými vůdci.