Hlad, nemoci, nedostatek pitné vody a strach o život. To všechno zažívali Češi a Slováci v Angole během největšího únosu v tuzemských dějinách. Oběťmi soupeření východního a západního bloku se tehdy stali českoslovenští pracovníci tamní papírny, včetně jejich rodin s malými dětmi. Ti všichni museli absolvovat 1300 kilometrů dlouhý pochod africkou divočinou. Zatímco ženy a děti angolští partyzáni propustili po třech měsících, dvacetičlenná skupina mužů se domů vrátila až po více než roce, v červnu před 40 lety. Jejich příběh pro pořad Reportéři ČT zpracoval Karel Vrána.
Reportéři ČT: Od propuštění posledních unesených Čechoslováků v Angole uplynulo čtyřicet let
Reportéři ČT: Vzpomínky na Angolu (zdroj: ČT24)
12. března 1983 vtrhlo do angolského města Alto Catumbela komando povstalců z organizace UNITA. Ta bojovala proti tehdejší angolské vládě podporované Sovětským svazem. Ve městě působila skupina československých expertů, kteří tu uváděli do provozu papírnu. „V období, kdy nás zajali, to znamená březen na jaře, na mě přichází takové, říkám tomu africké noci, kdy třeba i vykřikuju ze sna,“ svěřil se téměř čtyřicet let od propuštění bývalý rukojmí Lubomír Sazeček.
Celý únos tehdy proběhl za značně dramatických okolností. „Bylo to tvrdé, protože se u toho střílelo. Alto Catumbela byla přepadena dvěma jednotkami o síle asi pěti set chlapů a ti si poradili s obránci velice rychle a snadno“ sdělil své vzpomínky Sazeček s tím, že několik obránců během útoku padlo.
Fotografie unesených Čechoslováků v Angole
Propuštění předcházela složitá vyjednávání
Partyzány z UNITA vedl v boji proti vládnoucí levicové MPLA Jonas Savimbi. Jan Klíma, bývalý chargé d'affaires v Angole tvrdí, že Savimbi byl dobrý politik a válečník. V době, kdy k únosu došlo, Angolou zmítala občanská válka. „Moskva MPLA, Západ UNITA. A tihle se oháněli marxismem, moc jim na tom nezáleželo, a tamti, což je Savimbi, se oháněli demokracií a taky jim na tom nezáleželo,“ dodal k tehdejší situaci Klíma.
Trasa unesených Čechoslováků
Československá vláda před únosem o hnutí UNITA mluvila v souladu se sovětskými zájmy jako o banditech. Únosci požadovali, aby hnutí bylo oficiálně uznáno. A tak, zatímco šestašedesát československých mužů, žen a dětí pochodovalo africkou divočinou, v diplomatických kruzích probíhala intenzivní vyjednávání.
V červnu 1983, tři měsíce od únosu, byla propuštěna většina rukojmí, hlavně ženy a děti. Dvacítku mužů však čekal ještě další rok zajetí v táboře v Jambě.
V červnu 1984 proběhly v bývalé hospodě U Sojků v pražských Holešovicích závěrečné rozhovory mezi partyzány a tuzemskými diplomaty. O propuštění se psychicky vyčerpaní muži dozvěděli dva dny před odjezdem. Někteří z rukojmí byli po návratu režimu nepohodlní. Třeba Lubomír Sazeček se stal mluvčím zajatců nespokojených s tím, že jim stát dlouho zadržoval nevyplacenou mzdu a nabízel jim směšné odškodnění. Díky své aktivitě se dostal do hledáčku StB. Více o dramatickém únosu ve videu výše.
Čechoslováci unesení v Angole