Mnichovská dohoda strana 3 z 4

Šlo o první a také předčasný útok druhé světové války. Od takzvaného jablunkovského incidentu v pondělí uplynulo přesně osmdesát let. K německo-polskému ozbrojenému konfliktu došlo v Mostech u Jablunkova na Třinecku, které tehdy patřilo Polsku. Němcům se jednalo hlavně o obsazení strategických tunelů na košicko-bohumínské dráze.

Životní příběh Miroslava Liškutína v mnohém odráží osud Československa. Narodil se 23. srpna 1919 do právě vzniklé první republiky, doma jej vychovali v duchu sokolství a lásky k národu. Po vyhlášení protektorátu tak dlouho neváhal, zda zůstat ve vlasti, nebo za ni bojovat v zahraničí, kde možná zaplatí životem. V Britském královském letectvu (RAF) patřil k nejnasazovanějším pilotům. Po válce se do Československa vrátil na pouhé tři roky, než musel emigrovat před perzekucemi komunistického režimu. Na uznání v rodné zemi tak musel čekat více než čtyři desetiletí. V pátek by Miroslav Liškutín oslavil 100 let.

Mnichovská dohoda znamenala pro Československo nejen ztrátu významné části území, ale také výrazné změny v politickém uspořádání. Česko-Slovensko však nevydrželo ani půl roku, a politické pořádky se měnily znovu. Prezident a předseda vlády už byli pouhými loutkami, skutečnou moc měl říšský protektor, jehož dohledu podléhala celá česká autonomní správa. Postupem času pak státní správa i samospráva přecházely do německých rukou.

„Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon,“ veršoval František Halas poté, co Francie s Velkou Británií podepsaly mnichovskou dohodu, a jeho básnické sousloví se stalo i zvučným nápěvem zdejších debat o křivdě, které se na Československu dopustily západní demokracie. Praha přitom není jediná – „zvony zrady“ znějí nad celou střední Evropou. Odpovědět na otázku, kdo je rozhoupal, ovšem není ani zdaleka tak snadné, jak by se z Halasovy básně mohlo zdát.

Pro středoevropský prostor je, vzhledem k jeho poloze, typická nestabilita a častá ztráta svrchovanosti. Na ni pak odpovídá obviňováním vlastních elit a sousedů nebo rozdmýcháním nenávisti a kritikou západních mocností, kterou ještě vyostřila komunistická perioda. V rozhovoru pro ČT24 to uvedl francouzský historik Antoine Marès, jenž se na dějiny střední Evropy specializuje a kterému v Česku před nedávnem vyšla životopisná studie o Edvardu Benešovi.

Před čtyřiasedmdesáti lety začala na Krymu Jaltská konference. Nejvyšší představitelé Sovětského svazu, Spojených států a Velké Británie zde jednali o poválečném uspořádání starého kontinentu – a pro středoevropské státy v čele s Polskem Jalta dodnes představuje traumatizující moment, kdy měl Západ střední Evropu zaprodat, opustit a zradit. Podobných resentimentů je přitom v regionu vícero.

Období druhé republiky zůstává pozapomenuto v sevření dvou historických milníků, mnichovské dohody a vyhlášení protektorátu. Necelých šest měsíců na přelomu let 1938 a 1939 si přitom zaslouží pozornost. Právě před 80 lety Národní shromáždění schválilo zmocňovací zákon, který fakticky ukončil parlamentní demokracii v Česko-Slovensku a posunul zemi k autoritářskému zřízení. Spolu s rozpadem politického systému mezi Čechy rostla nesnášenlivost a xenofobie.

Přesně před osmdesáti lety, 22. října 1938, odcestoval bývalý československý prezident Edvard Beneš do Velké Británie. Do exilu odešel poté, co se vzdal postu hlavy státu kvůli mnichovské dohodě. Politicky aktivní být ale zpočátku nesměl, Británie byla totiž odhodlaná územní požadavky Adolfa Hitlera respektovat.

Když se dva roky po první světové válce stalo Hlučínsko součástí Československa, místní to přijali chladně. Mluvili sice česky, ale vzhledem k historii regionu na slezsko-polském pomezí se cítili a mysleli jako Němci. Jejich očekávání povzbuzená ekonomickou krizí, která je pod křídly Československa zasáhla, se naplnila 8. října 1938. Ten den přijeli vojáci wehrmachtu a začala se psát nacistická kapitola hlučínské historie.

Pět padlých československých vojáků, policistů a četníků. Zemřeli v bojích se sudetoněmeckým freikorpsem začátkem října 1938 – tedy až po uzavření mnichovské dohody. Ordneři totiž napadali československé jednotky i při jejich stahování do vnitrozemí.

Hranice mezi Sudety a zbytkem Česka je sice už dávno historií, viditelná však zůstává. Oblast postihla válka a vysídlení Čechů, po válce naopak odsun Němců a příchod nových obyvatel. Bývalé Sudety mají jizvy, které se hojí velmi pomalu – i proto, že stát oblasti nevěnuje pozornost. V rozhovoru pro ČT24 to říká Terezie Vávrová, která se zabývá otázkou česko-německého smíření a vede sdružení Antikomplex, které se zaměřuje na kritickou reflexi nedávné minulosti.

„Neexistující a bezprávné je všecko to, k čemu jsme byli od září 1938 nezákonně a neústavně přinuceni,“ prohlásil Edvard Beneš v červenci 1940. Učinil tak v rozhlasovém projevu do vlasti z londýnského exilu, odkud jeho vláda usilovala o to, aby signatáři mnichovské dohody uznali dokument za neplatný od samého počátku. Přístupy Velké Británie či Německa ale ukazují, že na věc neexistuje jednotný pohled.

Povědomí o zásadních momentech československé historie 20. století je mezi mladými lidmi nízké. Upozornil na to Mikuláš Kroupa, zakladatel občanského sdružení Post Bellum. „Náš průzkum ukázal, že něco přes šedesát procent dětí, žáků či studentů nemá jednoduše ani povrchní znalosti o ‚osmičkových' výročích,“ uvedl Kroupa.

Führerbau – budova, kterou si v roce 1933 nechal Adolf Hitler postavit v centru svého oblíbeného Mnichova – sloužila nacistickému vůdci jako prostor pro přijímání zahraničních návštěv. A právě zde 29. září 1938 hostil britského ministerského předsedu Nevilla Chamberlaina, francouzského premiéra Édouarda Daladiera a italského diktárora Benita Mussoliniho – signatáře mnichovské dohody.

Před 80 lety skončila první republika. Okamžikem konce byl podpis mnichovské dohody nebo spíše její přijetí československou vládou 30. září 1938. Dalšího dne začalo Německo zabírat území, které mu podpisy Chamberlaina a Daladiera přiřkly, a Československo se začalo měnit. Z proklamované bašty demokracie ve střední Evropě se během pár měsíců, které byly druhé republice vyměřeny, stalo vlastně Německo v malém.

Uzavření mnichovské dohody a rozhodnutí, že Československo odevzdá Německu Sudety bez boje, byl počátek velké demoralizace českého národa, soudí někdejší ministr zahraničí a předseda Valného shromáždění OSN Jan Kavan (ČSSD). Podle poslance a bývalého šéfa české diplomacie Karla Schwarzenberga (TOP 09) se Češi naučili po Mnichovu kapitulovat a kolaborovat. Shodli se na tom ve speciálním vysílání ČT24 k 80. výročí od podepsání mnichovské dohody.

Před osmdesáti lety se Evropou proháněla diplomatická smršť, jejímž cílem bylo jediné, totiž odvrátit smršť vojenskou. Ústřední postavou překotných vyjednávání o osudu střední Evropy se stal britský premiér Neville Chamberlain. Tíhu událostí na jeho bedra svalila nerozhodnost francouzská, československá, sovětská i americká. Většina tehdejší společnosti jeho snaze tleskala. Jedním z mála, kdo tušili její marnost, byl Winston Churchill.

Armáda byla připravena na hranicích a čekala každou minutou německý útok. Místo toho přišly zvěsti o nové konferenci. V noci na 30. září 1938 čtyři evropské mocnosti podepsaly dohodu, která ukončila období první československé republiky. Prezident Edvard Beneš pozván nebyl, diplomati, kteří na jednání přispěchali, museli počkat v hotelu pod dohledem gestapa. Mnichovská noc vrhá svůj stín už 80 let.

Mnichovskou dohodu podepsal za Francii tehdejší ministerský předseda Édouard Daladier. Země galského kohouta se chtěla za každou cenu vyhnout válečnému konfliktu. Jednak na něj nebyla připravená a také se v té době ještě nevyrovnala s následky první světové války. O podpisu dohody se ve Francii dnes téměř nemluví.

Většina Čechů zná mnichovskou dohodu, neumí ale správně určit, které státy ji uzavřely, a zapomínají na účast Itálie. Pro polovinu Čechů je současně tatáž dohoda stejně traumatizující jako byla okupace Československa v roce 1968. Vlastní zábor Sudet pak Německu stále neodpustila třetina obyvatel. Vyplývá to z exkluzivního výzkumu společnosti Nielsen Admosphere pro Českou televizi.

V noci z 29. na 30. září 1938 podepsali premiér Velké Británie Neville Chamberlain, předseda francouzské vlády Édouard Daladier, italský diktátor Benito Mussolini a německý nacistický vůdce Adolf Hitler mnichovskou dohodu. Před 80 lety tím v podstatě předznamenali počátek druhé světové války. Mnichovský diktát nejen zlikvidoval demokratické Československo, ale také výrazně usnadnil naplňování Hitlerových expanzivních plánů.

Mnichovská zrada na konci září 1938 poznamenala na dlouhou dobu československý národ, jeho část se však poté aktivně zapojila do odporu proti Hitlerovi. V pořadu Události, komentáře to uvedli představitelé parlamentních politických stran.

Zatímco v Praze vnímali před 80 lety mnichovskou dohodu jako šok a zradu, v Německu byla naopak velebena jako brilantní úspěch, který zvedl kredit Adolfa Hitlera. Méně známým aspektem je vliv dohody na plán skupiny důstojníků wehrmachtu, kteří chtěli zabránit válce.

Česko si tento týden připomene 80 let od podpisu mnichovské dohody. Následující události změnily osudy tisíců lidí žijících v pohraničí. Významně se dotkly například Českých Velenic, kde přitom v roce 1938 žilo přes osmdesát procent Čechů.