Mnichovská dohoda strana 2 z 3

Přesně před 25 lety přiletěla britská královna Alžběta II. s princem Filipem do Česka. Prohlédla si Prahu i Brno. O historickou návštěvu usiloval první český prezident Václav Havel, a to jak u britské premiérky Margaret Thatcherové, tak i jejího nástupce Johna Majora. Významná návštěva pomohla Česku ke vstupu do EU a NATO.

V Británii vyšla kniha, která popisuje zastrašování, kterému od premiéra Nevilla Chamberlaina kvůli své orientaci čelili odpůrci mnichovské dohody. Odhadem čtvrtina poslaneckých rebelů, která odmítala ustupovat Hitlerovi, měla homosexuální vztahy. Chamberlainův kabinet jim vyhrožoval dehonestací v tisku, což by tehdy vedlo k vězení.

Přestože od konce druhé světové války už uplynulo 75 let, stále se najdou příběhy, které zůstaly skoro po celou tu dobu skryté. Patří mezi ně i osudy československých řeholních sester, které prošly koncentračními tábory. Vlivem čtyřiceti let komunismu se o nich veřejně příliš nemluvilo a příběhy jejich hrdinství se tak podařilo rekonstruovat až nyní. Jednou z nich byla Filomena Dolanská, která odpustila udavačce, která ji dostala do koncentračního tábora.

Uplynulo 82 let od noci, která na roky definovala zprvu samostnou existenci, a poté politiku Československa. Mnichovská dohoda, kterou se západní demokratické velmoci fakticky vzdaly nároku na vliv na dění ve střední Evropě, ponechala Hitlerovi volnou ruku ve vztahu k Československu. To nejenže přišlo o třetinu svého území, v jeho obyvatelstvu navíc vzklíčila nedůvěra, která se – svým způsobem – nevytratila dodnes.

Součástí oficiálního programu návštěvy britské ministerské předsedkyně v Československu byl mimo jiné projev k poslancům Federálního shromáždění. Podívejte se, jakou odezvu vyvolala u přítomných slova, jimiž Margaret Thatcherová parafrázovala známý výrok Františka Palackého.Vraťte se každý den na chvíli o 30 let zpět a podívejte se, jaké okamžiky přinesl rok 1990.

Válka spěla ke svému konci. Lidé v Čechách a na Moravě nebo alespoň v těch jejich částech, které byly zařazeny do protektorátu, toho za sebou měli již hodně. Desetitisíce jich přišly o život na popravištích, statisíce ve vyhlazovacích táborech. Ale skutečnou válku dlouho nepoznali. Někteří s ní byli konfrontováni až tehdy, kdy pro zbytek Evropy již skončila. V Čechách se bojovalo ještě čtyři dny po remešské a tři dny po berlínské kapitulaci.

Pomník vlasovcům do pražských Řeporyjí nepochybně patří, bez nich by se hlavní město v časech Pražského povstání utopilo v krvi. V Interview ČT24 to uvedl historik Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) a ukrajinista David Svoboda. Zároveň v pořadu dodal, že zrazování českých odbojářů Sověty, kteří jim odmítali shazovat zbraně, bylo obdobné jako Mnichovská zrada.

Před 81 lety, v noci na 30. září 1938, byla podepsána mnichovská dohoda. Československu nařizovala odevzdat Německu pohraniční území. Tomu předcházely boje mezi československými jednotkami a sudetoněmeckými povstalci. Padlo v nich minimálně 175 Čechoslováků. Jejich seznam vychází v knize Muži na hranici.

V létě 1939, když Polsko nakonec po několika odkladech vyhlásilo mobilizaci, řada jeho letadel byla zastaralá a k boji se vůbec nehodila, podobně jako slabé a málo pancéřované tanky. Navíc pro řadu vojáků na skladech chyběly dokonce i stejnokroje. „Zdá se to triviální, ale voják bez uniformy není voják,“ vysvětluje v rozhovoru pro web ČT24 vojenský historik Jiří Plachý. Nedostatek peněz se promítal do všech oblastí válečného konfliktu na polské straně, pokud srovnáváme její vojenské síly s německými na samém začátku druhé světové války, míní.

Šlo o první a také předčasný útok druhé světové války. Od takzvaného jablunkovského incidentu v pondělí uplynulo přesně osmdesát let. K německo-polskému ozbrojenému konfliktu došlo v Mostech u Jablunkova na Třinecku, které tehdy patřilo Polsku. Němcům se jednalo hlavně o obsazení strategických tunelů na košicko-bohumínské dráze.

Životní příběh Miroslava Liškutína v mnohém odráží osud Československa. Narodil se 23. srpna 1919 do právě vzniklé první republiky, doma jej vychovali v duchu sokolství a lásky k národu. Po vyhlášení protektorátu tak dlouho neváhal, zda zůstat ve vlasti, nebo za ni bojovat v zahraničí, kde možná zaplatí životem. V Britském královském letectvu (RAF) patřil k nejnasazovanějším pilotům. Po válce se do Československa vrátil na pouhé tři roky, než musel emigrovat před perzekucemi komunistického režimu. Na uznání v rodné zemi tak musel čekat více než čtyři desetiletí. V pátek by Miroslav Liškutín oslavil 100 let.

Mnichovská dohoda znamenala pro Československo nejen ztrátu významné části území, ale také výrazné změny v politickém uspořádání. Česko-Slovensko však nevydrželo ani půl roku, a politické pořádky se měnily znovu. Prezident a předseda vlády už byli pouhými loutkami, skutečnou moc měl říšský protektor, jehož dohledu podléhala celá česká autonomní správa. Postupem času pak státní správa i samospráva přecházely do německých rukou.

„Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon,“ veršoval František Halas poté, co Francie s Velkou Británií podepsaly mnichovskou dohodu, a jeho básnické sousloví se stalo i zvučným nápěvem zdejších debat o křivdě, které se na Československu dopustily západní demokracie. Praha přitom není jediná – „zvony zrady“ znějí nad celou střední Evropou. Odpovědět na otázku, kdo je rozhoupal, ovšem není ani zdaleka tak snadné, jak by se z Halasovy básně mohlo zdát.

Pro středoevropský prostor je, vzhledem k jeho poloze, typická nestabilita a častá ztráta svrchovanosti. Na ni pak odpovídá obviňováním vlastních elit a sousedů nebo rozdmýcháním nenávisti a kritikou západních mocností, kterou ještě vyostřila komunistická perioda. V rozhovoru pro ČT24 to uvedl francouzský historik Antoine Marès, jenž se na dějiny střední Evropy specializuje a kterému v Česku před nedávnem vyšla životopisná studie o Edvardu Benešovi.

Před čtyřiasedmdesáti lety začala na Krymu Jaltská konference. Nejvyšší představitelé Sovětského svazu, Spojených států a Velké Británie zde jednali o poválečném uspořádání starého kontinentu – a pro středoevropské státy v čele s Polskem Jalta dodnes představuje traumatizující moment, kdy měl Západ střední Evropu zaprodat, opustit a zradit. Podobných resentimentů je přitom v regionu vícero.

Období druhé republiky zůstává pozapomenuto v sevření dvou historických milníků, mnichovské dohody a vyhlášení protektorátu. Necelých šest měsíců na přelomu let 1938 a 1939 si přitom zaslouží pozornost. Právě před 80 lety Národní shromáždění schválilo zmocňovací zákon, který fakticky ukončil parlamentní demokracii v Česko-Slovensku a posunul zemi k autoritářskému zřízení. Spolu s rozpadem politického systému mezi Čechy rostla nesnášenlivost a xenofobie.

Přesně před osmdesáti lety, 22. října 1938, odcestoval bývalý československý prezident Edvard Beneš do Velké Británie. Do exilu odešel poté, co se vzdal postu hlavy státu kvůli mnichovské dohodě. Politicky aktivní být ale zpočátku nesměl, Británie byla totiž odhodlaná územní požadavky Adolfa Hitlera respektovat.

Když se dva roky po první světové válce stalo Hlučínsko součástí Československa, místní to přijali chladně. Mluvili sice česky, ale vzhledem k historii regionu na slezsko-polském pomezí se cítili a mysleli jako Němci. Jejich očekávání povzbuzená ekonomickou krizí, která je pod křídly Československa zasáhla, se naplnila 8. října 1938. Ten den přijeli vojáci wehrmachtu a začala se psát nacistická kapitola hlučínské historie.

Pět padlých československých vojáků, policistů a četníků. Zemřeli v bojích se sudetoněmeckým freikorpsem začátkem října 1938 – tedy až po uzavření mnichovské dohody. Ordneři totiž napadali československé jednotky i při jejich stahování do vnitrozemí.

Hranice mezi Sudety a zbytkem Česka je sice už dávno historií, viditelná však zůstává. Oblast postihla válka a vysídlení Čechů, po válce naopak odsun Němců a příchod nových obyvatel. Bývalé Sudety mají jizvy, které se hojí velmi pomalu – i proto, že stát oblasti nevěnuje pozornost. V rozhovoru pro ČT24 to říká Terezie Vávrová, která se zabývá otázkou česko-německého smíření a vede sdružení Antikomplex, které se zaměřuje na kritickou reflexi nedávné minulosti.

„Neexistující a bezprávné je všecko to, k čemu jsme byli od září 1938 nezákonně a neústavně přinuceni,“ prohlásil Edvard Beneš v červenci 1940. Učinil tak v rozhlasovém projevu do vlasti z londýnského exilu, odkud jeho vláda usilovala o to, aby signatáři mnichovské dohody uznali dokument za neplatný od samého počátku. Přístupy Velké Británie či Německa ale ukazují, že na věc neexistuje jednotný pohled.

Povědomí o zásadních momentech československé historie 20. století je mezi mladými lidmi nízké. Upozornil na to Mikuláš Kroupa, zakladatel občanského sdružení Post Bellum. „Náš průzkum ukázal, že něco přes šedesát procent dětí, žáků či studentů nemá jednoduše ani povrchní znalosti o ‚osmičkových' výročích,“ uvedl Kroupa.

Führerbau – budova, kterou si v roce 1933 nechal Adolf Hitler postavit v centru svého oblíbeného Mnichova – sloužila nacistickému vůdci jako prostor pro přijímání zahraničních návštěv. A právě zde 29. září 1938 hostil britského ministerského předsedu Nevilla Chamberlaina, francouzského premiéra Édouarda Daladiera a italského diktárora Benita Mussoliniho – signatáře mnichovské dohody.

Před 80 lety skončila první republika. Okamžikem konce byl podpis mnichovské dohody nebo spíše její přijetí československou vládou 30. září 1938. Dalšího dne začalo Německo zabírat území, které mu podpisy Chamberlaina a Daladiera přiřkly, a Československo se začalo měnit. Z proklamované bašty demokracie ve střední Evropě se během pár měsíců, které byly druhé republice vyměřeny, stalo vlastně Německo v malém.