Válka na Ukrajině posiluje obavy, že se čínští komunisté pokusí ovládnout demokratický Tchaj-wan. Ostrov proto nacvičuje obranu proti invazi milionové armády. Lokální konflikt přesahuje svou oblast. Tchaj-wanu by v případě války dodávkami zbraní a možná i přímým zásahem pomohly Spojené státy. Peking zase pojí strategické partnerství s Moskvou, které jsou nakloněné Srbsko a Indie.
Peking i poté, co Rusko rozpoutalo nové kolo války proti Ukrajině, opakuje, že sjednocení s ostrovem je vysokou prioritou. „Otázka Tchaj-wanu se týká svrchovanosti a územní celistvosti Číny. Jakékoli pokusy podporovat separatistické síly budou marné,“ prohlásil mluvčí Úřadu Státní rady pro záležitosti Tchaj-wanu Ču Feng-lien.
Ostrov má samostatnou vládu od občanské války, kdy se na něj uchýlili odpůrci komunistů.
„Statečný odpor Ukrajiny proti ruské agresi přiměl mezinárodní společenství věnovat pozornost naší bezpečnosti. Pokud čínská vláda špatně vyhodnotí situaci, zaplatí za to,“ varuje tchajwanský ministr zahraničí Joseph Wu.
Při jednání s americkým prezidentem Joem Bidenem proto zajímal čínského vůdce Si Ťin-pchinga osud Tchaj-wanu víc než konflikt na východě Evropy. Bez pomoci Washingtonu by tchajwanští vojáci čelili masivní přesile.
Do karet by obráncům ale hrála geografie. „Je snazší přesunout tanky přes ukrajinské pláně než lodě a letadla přes Tchaj-wanskou úžinu,“ komentuje politolog Jean-Pierre Cabestan.
Sinolog Rudolf Fürst paralelu mezi Tchaj-wanem a Ukrajinou nevidí. „To by Čína musela být připravena jít do války se Spojenými státy,“ říká jednoznačně. „Bidenova administrativa jasně řekla, že nebude přihlížet, pokud by v Tchaj-wanské úžině vypukla válka,“ připomíná Cabestan.
Spojené státy uplatňují vůči Tchaj-wanu politiku strategické nejednoznačnosti, kdy schválně neříkají, zda by mu přišly vojensky na pomoc, aby ho na jednu stranu nemotivovaly k vyhlášení nezávislosti, po níž by invaze téměř jistě přišla, a na druhou stranu aby odradily komunisty od pokusu o silové řešení. Biden se loni na podzim na jedné tiskové konferenci uřekl a sdělil, že Američané by armádu poslali, po čemž následovalo ujišťování americké diplomacie, že na politice nejednoznačnosti se nic nemění.
Rusko-čínské partnerství
Peking ruskou invazi bedlivě sleduje. Zajímá ho vojenská taktika, reakce Západu a účinnost sankcí a podle analytiků výsledek ovlivní plány komunistů. Čína má totiž ambiciózní celosvětové cíle a válka by jejich plnění zpomalila a vytvořila by vážné problémy pro obchod a investice.
Fürst připomíná, že Čínu a Rusko pojí strategické partnerství. „Je určitě celá řada důvodů, proč tyto dvě velmoci spojovat, ovšem Peking nemá přímý zájem na válce na Ukrajině, protože sama Čína tam má pozoruhodnou agendu. Pustit Putina (ruského prezidenta) k vodě jen tak je nepřijatelné, Čína ale nemůže mít zájem, aby se svezla na negativní vlně války (na Ukrajině),“ vysvětluje sinolog.
Rusko a Čína jsou podle Fürsta dokonce komplementárními mocnostmi. „Čína je drtivě ekonomicky i politicky silnější, ale nemá přírodní zdroje. Rusko je má, ale je, kromě vývozu nerostných zdrojů a vojenské techniky, strukturálně na úrovni rozvojové země.“
Ruskou diplomacii posiluje obchod s plynem a ropou
Další zemí, která zatím ruskou invazi neodsoudila, je Indie. Krátce po jejím zahájení se dokonce zdržela hlasování o návrhu rezoluce Rady bezpečnosti OSN. „Je v tom dlouhodobá historická zkušenost, protože Sovětský svaz a posléze Rusko byly strategickým partnerem Indie už od poloviny první dekády její existence, od poloviny padesátých let. Vazby se posilovaly třeba v případě války o Bangladéš,“ vysvětluje indolog Zdeněk Štipl.
Nové Dillí podle něj ale hledá i jiné zahraniční partnery. „Vztahy se Spojenými státy se kupříkladu v posledních desetiletích výrazně zlepšily,“ uvádí Štipl. Indie také udržuje styky s Francií a Izraelem. Dovoz ruské ropy je ale pro zemi stále zásadní.
Dlouhodobým spojencem Vladimira Putina je srbský prezident Aleksandar Vučić. Ten sice podpořil ukrajinskou stranu, místní elity ale podle balkanisty Borise Moskoviće patří k zastáncům Ruska. V Srbsku proto panuje dilema. „Sám prezident Vučić toto dilema zmínil ve svém projevu, ve kterém se snažil srbské veřejnosti vysvětlit, před jakou výzvou stál. Dokonce se vyjádřil tak, že mu bylo v životě nejhůř, když měl souhlasit s rezolucí označující ruskou invazi za agresi proti nezávislé suverénní Ukrajině.“
Vztahy mezi Moskvou a Bělehradem podle Moskoviće přináší hospodářské výhody také balkánské zemi. „V loňském roce, byla mezi Ruskem a Srbskem podepsána – jak to bylo nazýváno – lukrativní smlouva na dodávky plynu za velmi lukrativní cenu. Zde vidíme zcela jednoznačný a důležitý ekonomický prvek,“ popisuje.
