Fernãa de Magalhãese neměla jeho posádka vůbec v oblibě. Kulhající kapitán byl despota, který se nebál své námořníky trestat brutálními praktikami. Zároveň jej ale nesmírně přitahovala svoboda, kterou představovaly neprobádané vody za nedávno objeveným americkým kontinentem. Ač sám Portugalec, dokázal přesvědčil španělského krále, aby mu svěřil pět lodí, se kterými se chystal jako první obeplout Zemi. Jemu samotnému, stejně jako většině posádky, se to však nepodařilo. Zemřel před 500 lety, 27. dubna 1521, v bojích s domorodci na Filipínách.
Když se Fernão de Magalhães v září 1519 vydal s flotilou pěti lodí na první cestu kolem světa, bylo mu nejspíš jasné, že půjde o nebezpečné dobrodružství. Trasa vedla vodami okolo amerického kontinentu, vedly se v nich boje mezi Španěly a Portugalci, do kterých zasahoval i papež. Neexistovaly přesné mapy, a i samotná teorie o tom, že je zeměkoule skutečně kulatá, byla v té době značně kontroverzní.
Zároveň nebylo jisté, že vůbec lze s loděmi kolem Ameriky proplout, a pokud ano, co v neprobádaném oceánu na Západ od amerického pobřeží na námořníky čeká. Kromě skutečných nebezpečí v nich námořníci očekávali i mytické tvory a záhadné pasti. Postavit se do čela takové výpravy vyžadovalo takovou míru odvahy, která až hraničila s absencí pudu sebezáchovy.
Fernão de Magalhães se narodil do rodiny nižšího portugalského šlechtice a už jako dítě začal sloužit u královského dvora. V 25 letech nastoupil do námořní flotily, se kterou se plavil podél afrického a indického pobřeží. Už tehdy byl jeho život značně dobrodružný, zúčastnil se několika námořních bitev, z nichž vyvázl se zraněním, kvůli kterému po celý zbytek života dopadal na jednu nohu.
Koření nad zlato
Pod portugalskou vlajkou bojoval zejména proti muslimům a své rodné zemi tak pomohl ovládnout potřebné námořní trasy, kterými z Východu na palubách lodí proudilo zpět do Portugalska značné bohatství. Tehdejší mocnost ovládala i klíčové přístavy v Malajsii a prozkoumat zbývalo už jen souostroví Moluky, které byly zdrojem extrémně žádaného exotického koření – to se tehdy vyvažovalo zlatem.
Moluky, přezdívané právě Ostrovy koření, Magalhãese velmi přitahovaly. Dostal několik dopisů od svého přítele a námořníka Francisca Serraa, kterému se podařilo na Molukách zakotvit. Rozplýval se nad jejich krásou a přímo do nebe vynášel jejich hojnost.
Magalhães byl přesvědčený, že k vysněnému cíli lze doplout nejen ověřenou trasou kolem Afriky, ale i opačným směrem na Západ, kolem nedávno objeveného kontinentu. Plán to byl však značně nejistý – nikdo do té doby neobjevil průliv, kterým by se dostal na západní podbřeží Ameriky, cesta také počítala s teorií o kulatosti Země, která vyvolávala hlavně v církevních kruzích značné emoce.
Když se Magalhães vrátil do Portugalska, nedokázal svého krále o možnosti cesty přesvědčit. Navíc také čelil obvinění, že po jedné z bitev prodal část válečné kořisti zpět nepříteli. Rozhodl se proto k ráznému kroku a vydal se na dvůr hlavního portugalského nepřítele, do Španělska.
Španělský král svěřil Magalhãesovi flotilu pěti černých galeon
Právě námořní trasy, které pomáhal Magalhães ovládnout své vlasti, teď byly problémem španělského krále, kterému blokovaly cestu na Východ. Byl tak proto mnohem víc nakloněný odvážnému plánu vydat se pro hřebíček a muškátový oříšek okolo zeměkoule. Magalhães se tak stal kapitánem flotily pěti černých, térem natřených galeon, které se i s 270 námořníky 20. září 1519 odrazily od španělského pobřeží.
Lodě Trinidad, San Antonio, Conceptión, Victoria a Santiago nebyly zrovna v nejlepším stavu, stejně tak i z většiny španělská posádka chovala ke svému portugalskému kapitánovi nedůvěru. Magalhães ji jen prohloubil tajnostmi před svými důstojníky, protože se obával špionáže a překažení svých plánů. Jeden z mála námořníků, kterým se nakonec podařilo z nebezpečné plavby vrátit zpět domů, Benátčan Antonio Pigafetta, ve svých pamětech vzpomínal: „Kapitáni, kteří ho doprovázeli, ho mimořádně nenáviděli. Nevím proč, snad proto, že byl Portugalec, zatímco oni byli Španělé.“
Své naděje na objevení spojnice mezi Tichým a Atlantským oceánem směřoval kapitán do Río de la Plata, kde dnes stojí město Buenos Aires. Cestou míjeli domorodé vesnice, které na evropské námořníky působily velmi exoticky. „Mají lodě zvané kánoe vyrobené z kmene jediného obřího stromu, vykutané pomocí kamenných seker. Vejde se do nich třicet nebo čtyřicet mužů. (…) Jedí lidské maso, ne proto, že by bylo dobré, ale protože je to zavedeným zvykem,“ popsal Pigafetta.
Magalhães však brzy zjistil, že voda v Río de la Plata, po které se plaví, je sladká a to, co nejprve vypadalo jako průliv, je ve skutečnosti širokým ústím dvou obřích řek. Mnozí námořníci před ním přitom právě toto místo považovali za možnou spojnici na Západ a Magalhãesův plán tak začal vypadat neuskutečnitelně. Tvrdohlavý námořník se však vrátil do slaných vod a flotile nařídil plout dál na jih.
Zima v Ohňové zemi začala vzpourou
Začínala zima, dny se krátily a počasí bylo kvůli ledovým větrům vanoucím od Antarktidy čím dál drsnější. Tak daleko na jih se ještě žádný Evropan nedostal. Magalhães nakonec ke zděšení vyčerpaných námořníků nařídil na zimu zakotvit, což vedlo k dalšímu vyhrocení vztahů mezi kapitánem a částí posádky.
„V tom přístavu, kterému jsme říkali Santo Julianno, jsme zůstali asi pět měsíců. Mnoho věcí se tam událo. Jakmile jsme se dostali do přístavu, kapitáni dalších čtyř lodí se spikli a chtěli zabít hlavního kapitána,“ napsal Pigafetta. Došlo ke vzpouře. Magalhães ji potlačil, ovšem brutálními prostředky. Jeden z vůdců vzpoury byl například rozčtvrcen, kapitán si tak ale na palubách svých lodí zjednal pořádek.
Po všech těchto peripetiích a dlouhých měsících na moři přitom Magalhães stále neobjevil vysněný průliv. Po uplynutí zimy ale poslal námořníky na průzkum, k jeho obrovské úlevě se vrátili s dobrými zprávami. Objevili cestu na Západ.
Portugalci chtěli Magalhãese potopit
Ve flotile už tou dobou zbývaly jen tři lodě – o jednu přišli při průzkumné plavbě, posádka další využila příležitosti v nepřehledném terénu a obrátila se zpět na Východ do Evropy. S galeonou San Antonio přišel nejen o muže, ale hlavně o zásoby. Její posádka se vrátila do Španělska, kde stanula před vojenským soudem. Portugalci tak věděli, že Magalhães nejspíš vplul do Pacifiku, a flotilu chtěli zničit. Koření na Molukách pro ně bylo příliš cenné, než aby jej přenechali Španělsku.
O tom však Magalhães nevěděl, myslel si, že i tato loď ztroskotala ve skalnatém bludišti, které od té doby Evropané zapisují na mapy jako Magalhãesův průliv. Když jím dokázal prokličkovat a před flotilou se otevřel široký oceán, myslel si, že má vyhráno. Ovšem ošklivě se mýlil, protože právě teď začala ta nejtěžší část první plavby kolem světa.
Nezbylo nic než suchary s červy a myšími výkaly
I když lodě neměly na palubách příliš mnoho zásob, nechtěl kapitán přistát na pobřeží a jídlo doplnit. Vždyť na Ostrovy koření to už jsou nejvýš dva týdny plavby. Vody se navíc zdály být klidné a plachty nadouval příznivý vítr. Právě toto rozhodnutí se stalo osudným pro velkou část posádky.
Po zimě v chladné Patagonii sice sluncem zalitý Pacifik nejprve působil malebně, brzy si však námořníci uvědomili, že vpluli do velmi pustých vod. Tichý oceán se ukázal být opravdu tichý. „Za tu dobu nás nepotkala žádná bouře. Neviděli jsme žádnou zemi kromě dvou pustých ostrůvků, kde jsme nenašli nic jiného než ptáky a stromy, pro které jsme je nazvali Ysolle Infortunate (Nešťastné ostrovy),“ popsal Pigafetta.
Zatímco Magalhães předpokládal, že Moluky jsou vzdálené asi 600 námořních mil, ve skutečnosti to bylo asi 20 tisíc námořních mil. Nedostatek zásob si brzy začal vybírat svou daň. „Zbylé suchary se už dávno změnily v odporně zapáchající drť plnou červů a myších výkalů. Stejně odporně páchla i zahnívající pitná voda. Těla zemřelých byla okamžitě předávána moři, protože se Magalhães obával, aby mezi mužstvem nedošlo ke kanibalismu,“ napsal Pigafetta.
Svou sílu přecenil, domorodce podcenil
Po sto dnech nakonec zcela vyhladovělá posádka na obzoru spatřila zemi. Flotila zakotvila na pobřeží Filipín, které v očích námořníků představovaly nebe na zemi. Bylo jasné, že Ostrovy koření už nemohou být daleko, nejprve však zubožená posádka musela načerpat síly.
Magalhães se na jednom z ostrovů spřátelil s místním vládcem. „Kapitán se ho zeptal, zda má nějaké nepřátele, aby je se svými loděmi zničil a učinil je jemu poslušnými,“ uvedl Pigafetta. Předpokládal, že malý ostrov s domorodci hladce obsadí. Vždyť už se účastnil větších bitev, byl si jistý i svou převahou a odmítl tak pomoc místního krále, svého nového spojence, v boji. Možná i to bylo poslední Magalhãesovo chybné rozhodnutí. V bojích totiž zemřel a nikdy tak nespatřil pobřeží vysněných Ostrovů koření.
Boje se staly osudnými také velké části ostatních velitelů flotily. Do jejich čela se tak postavil jeden z námořníků, kteří se původně proti Magalhãesovi v Patagonii vzbouřili, Sebastian Elcano. Kvůli žalostnému stavu se rozhodl zapálit jednu z lodí a se zbývajícími dvěma galeonami se vydal k Molukám. Jejich hledáním strávil dalšího půl roku.
Až konečně zakotvili na březích tak dlouho očekávaného cíle, naplnili podle Pigafetta nákladní prostory obou lodí vzácným kořením. Každý námořník, který si z cest přinesl jen hrst hřebíčku a muškátového oříšku nebo květu, měl přitom do konce života vystaráno.
Domů se vrátila jedna rozpadající se loď s hrstkou námořníků
Ani návrat námořníků do Španělska ale nebyl lehkým úkolem. Nový kapitán Elcano se rozhodl rozdělit cestu zbývajících dvou galeon. Jedna loď plula dále na Západ, druhá se měla vrátit zpět kolem Patagonie. Ta se však dostala do bouře a následně do rukou Portugalců. Do Španělska se tak vrátil jen Elcano s pár muži, kteří dokázali proplout nepřátelskými vodami. Do domovského přístavu vpluli po bezmála třech letech na cestě 6. září 1522.
Z 270 námořníků se vrátilo jen 17, kterým se podařilo zázrakem přežít námořní bouře, boje s domorodci, a hlavně hlad provázený strašlivými kurdějemi. Z pěti galeon se vrátila jen jedna loď, která se jen sotva držela na hladině. Vyčerpaní námořníci museli dnem a nocí z jejího trupu odčerpávat vodu, další týden na vodě by nejspíš galeona už nezvládla. Přesto se podařilo náklad vzácného koření doručit.
Hrstka přeživších dobrodruhů byla prvními muži, kterým se podařilo obeplout zeměkouli. Překonali tak i samotného Magalhãese, který si tvrdohlavě stál za tím, že podobná cesta je vůbec uskutečnitelná.
Mnoho užitku španělskému trůnu ale nakonec, kromě výnosu z prodeje koření, výprava nepřinesla. Magalhãesův průliv se ukázal být příliš nebezpečným, než aby se z něj stala obchodní trasa. Moluky španělský král o několik let později odprodal hluboko pod cenou Portugalcům, na Ostrovech koření navíc začaly temné časy kolonizace.
Tím nejcennějším, co nakonec prořídlá posádka dovezla zpět do Evropy, se ukázaly být lodní deníky. V nich byla, kromě jediného chybějícího dne, detailně zaznamenána celá tříletá výprava včetně polohy flotily a záznamu všech událostí. Přesné zápisy dokazovaly jediné – Země je kulatá a točí se kolem vlastní osy.
Skončila tak éra, kdy představu o světě tvořily hlavně výjevy z Bible, a začala éra planety Země.
