Necelý týden zbývá do nejsledovanějšího volebního klání na planetě. Prezident Spojených států Donald Trump i jeho vyzyvatel Joe Biden za sebou mají týdny kampaní i televizní debaty. V médiích se propírají předvolební průzkumy, které favorizují demokratického kandidáta. Predikce se před čtyřmi lety povětšinou spletly, když předvídaly vítězství Hillary Clintonové. To automaticky neznamená, že současné průzkumy nejsou věrohodné, ale ne všechny sondáže jsou zpracovány kvalitně. Jak poznat zodpovědně zpracovanou předvolební studii a které metody mají vyšší šanci trefit vítěze voleb?
Předpovědi voleb z listopadu 2016 jsou ještě v čerstvé paměti – až na pár výjimek zpravidla všechny favorizovaly demokratickou kandidátku Hillary Clintonovou. Podle predikce The New York Times měl Donald Trump pouze patnáctiprocentní šanci usednout v Oválné pracovně. Princetonské volební konsorcium či internetový deník Huffington Post dávaly Clintonové šanci zvítězit ve volbách až 99 procent. Portál FiveThirtyEight byl se 71 procenty pro demokratickou kandidátku střídmější, přesto ji výrazně favorizoval.
Jmenované odhady a mnoho dalších se po volbách staly terčem posměchu a žertů. Sociologové, statistici i neurovědci se totiž pořádně zmýlili a umíráčky, které Trumpovi rozezněly jejich modely, velmi rychle vystřídaly fanfáry a slova prezidentské přísahy, jimiž se realitní magnát stal nejmocnějším mužem demokratického světa.
Například britský týdeník The Economist poté psal o epickém selhání projekcí. Čím bylo způsobeno? Znamená to, že předvolební průzkumy nemají váhu? Že se letos opět naprosto zmýlí a nemá smysl jim věřit? Nikoliv, jen je třeba je kriticky hodnotit a dávat si pozor na několik důležitých ukazatelů, které odlišují průzkum kvalitní od nekvalitního.
Jak poznat kvalitní výzkum?
Základní předpoklady přesného volebního modelu shrnuje ve své knize Slepé skvrny sociolog Daniel Prokop. Zaprvé je třeba se dívat na metodu sběru – dotazováním ve všední dny dopoledne na ulici totiž výzkumníci zastihnou jinou skupinu lidí, než kdyby se tázali telefonicky. „Ve všední dny na mobilech snáz zastihnete lidi pracující v kancelářích a ve službách a hůře ty z manuálních profesí a fabrik. Abyste tyto lidi zastihli, musíte volat později večer i přes víkendy,“ vysvětluje Prokop.
Platí to i za předpokladu, že výzkumný vzorek je strukturován tak, aby byl reprezentativním odrazem společnosti. Právě reprezentativnost, tedy jev, kdy výzkumný vzorek svou strukturou kopíruje cílovou populaci, je u modelů zásadní.
Podle Prokopa ale sama reprezentativnost nestačí, jelikož je nutné rozlišovat faktory, které ovlivňují smýšlení voličů. Například pohlaví souvisí s volbou pouze málo, naproti tomu může výrazně napovědět, jestli je člověk zaměstnanec nebo živnostník. Klíčový je podle sociologa také věk a dosažené vzdělání.
Prokop upozorňuje rovněž na kontrolu tazatelů, kterou agentury musí provádět. Při kontrolách mohou zjistit, že někteří tazatelé podvádí. „Doporučuji číst zprávy výzkumných agentur, kolik procent nahrávek kontrolují. Když to nepíší či je kontrola pod třicet procent, zbystřete,“ radí ve své knize Prokop.
Při čtení volebního modelu je třeba také dávat pozor na to, jak agentury pracují s respondenty, kteří „neví“. Dle Prokopa je lepší, když se tazatel neptá, koho bude člověk volit, ale mezi kým váhá. Autoři studií musí také přihlížet k modelům volební účasti: „Člověk, který byl u minulých voleb a nyní avizuje ‚spíše účastʼ, se voleb zúčastní takřka vždycky. Ten, kdo minule nebyl a říká ‚spíše anoʼ, se voleb zúčastní jen v menšině případů. Ideální model tedy přihlíží k oběma věcem,“ popisuje sociolog.
Agentury pro výzkum veřejného mínění u předvolebních modelů mohou zohlednit také to, jak člověk volil v minulosti. Dle Prokopa to přesnosti průzkumu takřka vždy pomáhá, může ale vznikat i odchylka – tázaný si svou poslední volbu nemusí pamatovat nebo ji zkrátka nechce přiznat.
Tato základní kritéria kvalitních volebních modelů jsou platná obecně. Americké prezidentské volby jsou však v lecčems specifické. V první řadě tím, že o vítězi nerozhoduje absolutní počet hlasů – i kandidát, který v obecném hlasování prohraje, může tedy díky volebnímu systému nakonec vyhrát. Stejně jako se to povedlo Trumpovi v roce 2016.
Hillary Clintonovou tehdy podpořilo o takřka tři miliony více voličů než Donalda Trumpa, systém sboru volitelů ale přiřknul více volitelských hlasů Trumpovi, který ovládl důležité, takzvané swing states, jež prezidentské klání rozhodují. Průzkumy veřejného mínění tedy nemířily zásadně vedle, jak upozorňuje například šéfredaktor serveru FiveThirtyEight Nate Silver. Clintonové jeho portál přisuzoval vítězství o tři procentní body, demokratická kandidátka zvítězila o dva.
Příliš mnoho vysokoškoláků
To dokazuje, že v americkém kontextu nelze koukat pouze na absolutní čísla podpory kandidátů, nýbrž je třeba soustředit se na jejich šance v jednotlivých státech. Zde vstupují do hry volební modely a škála rizik spojená s jejich tvorbou.
Nate Cohn, který pro The New York Times spoluvytváří analytický web The Upshot, jmenuje faktory, které ovlivnily predikce před čtyřmi lety: váhající voliči, kteří se v posledních dnech rozhodli pro Trumpa; vyšší volební účast jeho příznivců, než se čekalo; a konečně podcenění Trumpovy podpory v „rezavém pásu“ na severovýchodě USA, kde modely přecenily podíl vysokoškoláků v populaci. Právě v tomto regionu přitom Trump získal klíčové volitele, díky nimž se dostal do Bílého domu.
Nadhodnocení vysokoškoláků v populaci bylo jedním z hlavních problémů i podle Americké asociace pro výzkum veřejného mínění. Ta mezi nedostatky průzkumů jmenuje také změnu v preferencích během posledního předvolebního týdne i respondenty, kteří svou podporu Trumpa v průzkumech nepřiznali.
Voliči, kteří se rozhodovali v posledním volebním týdnu, ze 70 procent hlasovali pro Trumpa, jenže agentury nerozhodnuté voliče ze vzorků odstraňovali. „Předpokládaly, že se jejich hlasy rozdělí stejně jako u voličů rozhodnutých, tedy že jich mírná většina nakonec ukáže na Clintonovou. To však neplatilo,“ shrnuje Prokop.
Český sociolog vidí také další nedostatky zámořských sondáží, například práci s volební účastí. Autoři mnohdy v modelech počítají pouze s dotázanými, kteří jsou si velmi jistí tím, že volit půjdou. „I část nejistých voličů se však zúčastní a preference těchto lidí mohou být specifické,“ zdůrazňuje Prokop a poukazuje na Floridu, kde rekordní účast pomohla Trumpovi získat hlasy volitelů.
Za předpokladu, že agentury, jejichž pověst před čtyřmi lety utrpěla, chtějí zpět své renomé a napraví své chyby, mohou být letos modely přesnější. Kupříkladu citovaný portál FiveThirtyEight si polepšil už ve volbách do Kongresu před dvěma lety, když správně předpověděl 490 z 506 vítězů.
Kromě svědomité práce agentur může predikce zpřesnit také politická situace. Například magazín Vox upozorňuje, že voliči na obou stranách jsou nyní vyhraněnější, a proto je méně váhavých Američanů.
Americké předvolební průzkumy přitom byly vždy spolehlivější, když drtivá většina respondentů zvažovala republikánského nebo demokratického kandidáta. V systému, jemuž dominují dvě strany a třetí kandidát je vždy spíše ozdobou voleb, se totiž váhající voliči i sympatizanti nezávislých uchazečů nakonec často rozhodnou pro „menší zlo“, tedy republikána či demokrata. Pokud jsou dotazovaní spíše na vážkách či dávají důvěru třetímu kandidátovi, projekce ztrácí na přesnosti.
Tentokrát se žádný výrazný nezávislý kandidát neobjevil. „Letos je poptávka po třetím kandidátovi podle průzkumů velmi nízká. Mimo jiné i díky tomu, že Biden mnohem méně polarizuje voliče. V roce 2016 byli dva kandidáti a řadě voličů se nelíbili ani jeden. Ti pak měli motivaci hodit to někomu jinému,“ konstatuje amerikanista z New York University in Prague Jakub Lepš.
Problémy přetrvávají, letošní volba je nepředvídatelná
Zaznívají ale rovněž hlasy, podle nichž letos průzkumy neoslaví renesanci důvěry. Datový analytik listu Washington Post David Byler namítá, že dění v roce 2020 dělá z blížících se voleb nepředvídatelné klání.
Jedním z největších otazníků je, jak se voliči zachovají během pandemie, podotýká Byler. „Pandemie si vyžádala psychologickou daň. Zhruba dvě třetiny Američanů se obávají, že oni nebo někdo z rodiny přijde do kontaktu s virem. Je všudypřítomný, propisuje se do každé konverzace a dominuje každodennímu životu,“ píše Byler.
Koronavirus také velmi ostře zasáhl americkou ekonomiku a špatná hospodářská situace většinou nenahrává obhájcům úřadu. Jenže občané Trumpa za ekonomiku známkují stále slušně, upozorňuje analytik. Výraznou stopu ve volbách podle něj zanechají také měsíce trvající rasové protesty či slábnoucí důvěra v policii a armádu.
V neposlední řadě do volebního chování Američanů promluví také korespondenční hlasování. „Není možné odhadnout, kolik občanů tak bude hlasovat, ale 83 procent bude mít možnost. To může proměnit jednodenní volbu na měsíce debat, sčítání a soudních pří,“ dává Byler další důvod, proč je letošní volba v USA tak výjimečná, a tudíž nepředvídatelná.
Courtney Kennedy z Pew Research Center také upozorňuje na to, že mnoho agentur, které provádí průzkumy v důležitých státech jako Florida, Michigan či Wisconsin, vůbec nenapravilo svá pochybení z roku 2016, například stále nadhodnocují počet vysokoškoláků v populaci. „Strukturální výzvy, jimž jsme čelili v roce 2016, jsou tu pořád s námi,“ varuje.
S voličskými preferencemi také mohou zamíchat vnější faktory na poslední chvíli, aniž by to průzkumy mohly reflektovat – při posledních amerických prezidentských volbách to byl například dopis tehdejšího ředitele FBI Jamese Comeyho americkému Kongresu, v němž řešil Clintonové e-maily, jedno z velkých témat voleb.
Třináct klíčů od Bílého domu drží Biden
Jaké predikce v minulých prezidentských volbách uspěly? Týdeník The Economist už bezprostředně po Trumpově vítězství poukázal na to, že nejlépe se trefovaly ty modely, které ignorovaly průzkumy veřejného mínění a výsledek volby předpovídaly na základě strukturálních faktorů jako stav ekonomiky či obsazení vrcholných politických postů.
Jeden z takových systémů používá ve svých predikcích profesor politické historie z American University ve Washingtonu Allan Lichtman, který trefil vítěze každého prezidentského klání od roku 1984. Diskutabilní zůstává jen přelom tisíciletí, kdy přisoudil vítězství Alu Gorovi, jelikož ale do celého procesu vstoupil Nejvyšší soud, sám Lichtman i tuto predikci považuje za správnou.
Jeho systém třinácti „klíčů k Bílému domu“, které kromě ekonomiky a obsazení Kongresu hodnotí také charisma uchazeče, společenský řád, skandály či úspěchy a nezdary zahraniční politiky, tentokrát favorizuje demokratického kandidáta Joea Bidena.
Jestli se Lichtman i tentokrát trefí, stejně jako to navzdory očekávání mnohých učinil před čtyřmi lety, ukáže druhé listopadové úterý a následující dny a týdny, kdy se sečtou korespondenční hlasy. Do té doby se musí veřejnost spokojit s průzkumy, které mají své limity, jsou závislé na metodické preciznosti a stejně jako mnoho jiných věcí je může znehodnotit lidská lenost či nepozornost. Přesto není radno je zcela diskreditovat. Pokud jsou provedeny kvalitně, dokážou výsledky odhadnout poměrně přesně.
