Lukašenko doplatil na internet a koronavirus, říká Běloruska žijící v Česku

Natalie Jeudakimenková žije v Česku jedenáct let. Přestěhovala se sem za studiem z Minsku, když jí bylo necelých osmnáct. Bez podpory rodiny by to podle svých slov nezvládla. Každý mladý Bělorus ale takovou šanci prý nemá. Podobný osud měl i Maxim Ščur. Oba Bělorusové, kteří už roky žijí v Česku, se potkali na pondělní demonstraci za svobodu své vlasti.

Co byl pro vás impuls přestěhovat se do České republiky?

Přijela jsem, abych dostala lepší vzdělání, i když v Bělorusku mi všichni tvrdili, že kdybych se vrátila s tímto vzděláním, nikdo mě tam nebude chtít. Oni ty lidi nechtějí, protože když někdo byl v Evropě, tak už je svobodomilovný, je těžší ho potlačovat. I proto je teď v Bělorusku problém se specialisty, protože vybírají lidi podle toho, že ustoupí.

Jaký je váš obor?

Studovala jsem biotechnologie a bioinženýrství na Vysoké škole chemicko-technologické. Pracuji teď už tři roky právě v biotechnologické firmě tady v Praze. Mám podobně zaměřenou kamarádku, která dělala i doktorát, psala vědecké články. Pak se jí ale zastesklo po Bělorusku, přijela a chtěla dostat práci v nějakém výzkumném centru. Tam se jí ale vysmáli, řekli, že ji tam nechtějí. Člověk, který s ní pohovor vedl, argumentoval svými články, které ale vyšly jen v Bělorusku a měly nulový dopad. Tak se zase vrátila do Česka.

Natalie Jeudakimenková
Zdroj: Ondřej Sobola

V sedmnácti člověk jen tak neodjede do ciziny

Jak jste se rozhodovala pro přesídlení do Česka? Podporovala vás rodina?

Rodina mě podporovala. V sedmnácti letech jen tak sám neodjedete do ciziny. Věděli, že já v Bělorusku nepřežiju. Nikdy jsem nechtěla vstoupit do běloruského svazu mládeže. Jsou tam hrozně svázaná pravidla, všechno je povinně volitelné, to mě v Bělorusku hrozně rozčilovalo. Ani kvalita vzdělání nebyla dobrá. U nás se dají udělat zkoušky za peníze. Když dáte dáreček nebo uděláte něco hezkého pro profesora, tak tu známku dostanete. Nebojím se výzev, a tak jsem jela. Vybrala jsem si Česko, protože je tady podobná mentalita lidí. Není to tak odlišné jako třeba v Americe nebo i Německu.

Kdybyste měla shrnout, co vás na životě v Bělorusku nejvíce frustrovalo, co by to bylo?

Neexistence zákonů. Ony jsou napsané, ale fungují tak, jak chce vláda. Deformují je a používají proti lidem. Tohle mě štvalo. Nepodporují třeba podnikatelskou sféru. Skoro každý podnikatel byl buďto ve vězení, nebo platil obrovské pokuty. Řekla bych klidně každý třetí. Je to děsivé. Strach v Bělorusku cítíte na každém rohu.

Co pro vás byl největší problém po přesunu do Česka?

Ze začátku to byla určitě jazyková bariéra a taky vztah Čechů k rusky mluvícím. Neděláte rozdíl mezi Rusy, Bělorusy, Ukrajinci. My jsme jiní. Bělorusové jsou klidní a myslím, že i inteligentní lidé. Když slyšeli můj ruský přízvuk, tak mi na začátku říkali hnusná Rusačka. To jsem taky zažila.

Zvažovala byste případný návrat do Běloruska? Chtěla byste třeba zlepšit tamní situaci?

Nejspíš zůstanu tady, možná kdyby se Bělorusku podařilo osvobodit, ale každý další rok je těžší a těžší dohnat. Nejsem ale proti tomu pomáhat a investovat v Bělorusku, když to bude bezpečné a bez diktatury.

Jak je na tom zbytek vaší rodiny?

Můj bratr je také v Česku, jinak zbytek rodiny zůstal v Bělorusku. Babička na začátku června zemřela na covid-19. Vyčítám to vládě, protože se jim situace úplně vymkla z rukou a babička nemusela zemřít, takže je pro mě protest i osobní. Prezident Lukašenko říká, že kdo zemřel na koronavirus, tak si za to vlastně může sám, protože byl obézní nebo nevedl zdravý styl života. Na to nemám slov. Babičce bylo sice osmdesát let, ale byla pořád čilá a i podle lékařů měla zdravé srdce. Pro lékaře v Bělorusku je teď situace strašlivá. Oni se snaží pomáhat, ale vláda jim v práci naopak překáží.

Bělorusko po volbách

Máte zprávy od rodiny a přátel? Jak ti reflektují volby a povolební situaci?

Úplně izolovali volební komise a volební místa. Milice vůbec nepouští nezávislé pozorovatele, nechtějí pustit ani obyčejné lidi. Můj otec mi poslal nahrávku, jak členové volební komise křičí na lidi, kteří se jen chtějí podívat, jak volby probíhají. Třeba z jiné místnosti přes dveře. Křičí na ně a volají policii. Všichni jsme si jistí, že volby falzifikovali.

Byl někdo z vaší rodiny na demonstracích?

Táta chtěl jít, ale nešel. Bojí se o život. Kdybych byla v Minsku, určitě bych demonstrovat šla, ale rodiče k tomu nemůžu tlačit. Budou nejspíš stávkovat a nepůjdou do práce. Jsou podnikatelé v potravinářské sféře, i to ale na režim dopadne, když budou lidé po celé zemi stávkovat.

Může někoho násilí na demonstracích odradit od další účasti?

Někoho určitě ano. Lidi, kteří mají třeba děti, to odradí. Ale mladí, kteří nemají co ztratit a bojují o svoji budoucnost a nemají třeba příležitost odjet jako já, ti budou bojovat. Kdyby mě rodiče finančně nepodporovali, tak v Česku nejsem.

Jak hodnotíte výsledek voleb?

Podle průzkumů měla Lukašenkova protikandidátka Cichanouská od sedmdesáti do sedmadevadesáti procent podpory. Prezident Lukašenko za šestadvacet let vybudoval systém, ve kterém podporoval klíčové složky, které ho mohou udržet u moci. Třeba učitelé se bojí, že by při změně vlády ztratili. Do volebních komisí pouštěli právě tyhle lidi. Štáb protikandidátky Cichanouské ale apeloval i na tyhle osoby, neodsuzovali je, ale snažili se v nich probudit svědomí.

Jaké byste tedy odhadovala nezkreslené výsledky? 

Několik volebních míst i v Minsku zveřejnilo opravdové výsledky a vycházelo to okolo devadesáti procent pro Cichanouskou. Třeba před deseti lety měl ještě Lukašenko podporu. Dalo by se říct, že se to mohlo pohybovat okolo padesáti procent. Teď ale osmdesát procent určitě nemá. Znám i Bělorusy z menších měst a nevím o nikom, kdo by volil Lukašenka. Průzkumy pro něj ukazovaly okolo dvaceti procent a pak je zakázali.

Jak důležité jsou podle vás pro organizování demonstrací moderní technologie?

Chytré telefony používají v Bělorusku i starší lidé. Napíšou, že půjdou v sedm hodin na protest, a skutečně jdou. I vláda se přiznala, že prohrála kvůli internetu. V Lukašenkově týmu jsou většinou starší lidé a nemají zápal se přizpůsobovat. Chtějí stát na místě a ať se s nimi zastaví celý svět. Prohráli to. Z internetu zároveň nic nevymažete. Pomocí internetu teď lidé můžou vidět, co dřív Lukašenko říkal, pak úplně změní svůj názor a jasně můžete sledovat, jak lže.

Jak je na tom tedy Bělorusko se stabilitou internetu?

Já bych řekla, že celé Bělorusko nefunguje. Nejlepší zpravodajský web, který ani není opoziční, ale je pravdivý a lidé mu věří, tak ten je také vypnutý. Vůbec jsem se tam nemohla dostat. Pomáhají tomu ale sítě, které nejsou kontrolovatelné. Třeba jako chatovací aplikace Telegram. V Bělorusku se tak dá dostat k informacím, pokud člověk není slepý, hluchý nebo tupý.

Do Běloruska se teď skoro nedovoláte

Příběh jednoho z hlavních organizátorů pondělní demonstrace na podporu Běloruska Maxima Ščura je podobný jako ten Nataliin. Podle svých slov by po nástupu prezidenta Lukašenka k moci v devadesátých letech kvůli svým protestním aktivitám stejně nedostudoval. Přesídlil tedy do Česka a živí se jako překladatel. I podle něj hraje internet zásadní roli v současných událostech v Bělorusku.

Máte od svých příbuzných zprávy o tom, co se děje v Bělorusku?

Těch zaručených zpráv je strašně málo. Ani lidé v Bělorusku nemají informace. Je vypnutý internet, telefonní spojení funguje omezeně, takže píší oni nám a ptají se, co se děje. V neděli večer lidé v Minsku nevěděli, co se děje ve vedlejší čtvrti. Každá čtvrť vyšla zvlášť a neměli mezi sebou žádnou koordinaci, protože byl vypnutý internet. Já se maximálně od svých známých dozvím, že jsou v pořádku a vidí, co se děje v jejich okolí. Jinak mám informace spíš já než oni. Vypnutá síť je hlavně v Minsku, s lidmi v menších obcích se dá spojení navázat o něco lépe.

Myslíte, že demonstrace budou pokračovat? Mluvil jste o tom třeba s někým z Běloruska?

Přiznám se, že ne. Už se objevily Lukašenkovy výmysly, že protest je řízen z Česka, Polska nebo Velké Británie pomocí telefonátů, což je úsměvné, protože v neděli večer se do Běloruska nedalo skoro dovolat. Nechci ani nikoho k ničemu vyzývat, což by z mé pozice ze zahraničí ani nebylo fér. Držím jim samozřejmě palce, ale nesnažím se to ovlivnit víc než tak, že poskytnu informace co nejvíce lidem.

Jak vy hodnotíte výsledek voleb?

Lukašenko prohrál volby, on to ví, a právě proto přišla taková hysterická reakce. Správně předpovídal, že ho lidé mají plné zuby a že vyjdou do ulic. Byl na to velice dobře připraven, nasadil veškerou techniku a lidi. Nepovedlo se mu ale lidi zastrašit, nebo v to alespoň doufám, byly tam potyčky, ale zatím nic nad rámec toho, co je obvyklé. V poměru k množství lidí, kteří se účastnili protestů, je to ještě málo, očekával jsem i větší brutalitu.

Jaký bude další vývoj?

Myslím, že teď Lukašenko bude hledat nějaký kompromis, snažit se to zamést pod koberec. Jeden z jeho výmyslů je teď ten, že protesty jsou kvůli tomu, že Bělorusům odpojili internet, ale že ho neodpojil on, ale nějaký provozovatel internetu ze Západu, že schválně odpojil Bělorusko od sítě, aby to vyprovokovali. Je to všechno postavené na hlavu. Jeho smůla je ale v tom, že dokud nebyl internet a sociální sítě, tak lidé byli odkázáni na oficiální zdroje jako rozhlas a televize a věřili mu. Dnes ale státním sdělovacím prostředkům nikdo nevěří.

Co teď může vláda dělat?

Nevím, jak bude obhajovat svoje vítězství, když těch osmdesát procent je úplně vycucaných z prstu. Není to ničím potvrzené. Se společností nijak nepohne, nemůže vyhnat z města milion lidí, kteří jsou proti němu. Jediné, co mu zbývá, je začít dialog s protikandidátkou Cichanouskou a příkladem by mohli jít západní politici, kdyby na rozdíl od Ruska a Číny uznali opravdové výsledky voleb.

Myslíte tedy, že hlavní změnou ve společnosti byl nástup internetu?

Nejenom, velkou ránu Lukašenkovi zasadil koronavirus, respektive jeho popírání. Lidé začali umírat a on pořád nevyhlašoval karanténu. Byl to souhrn faktorů. I to, že vyhlásil volby v létě, byla jeho velká chyba. To nikdy předtím nebylo. Z obav z protestů se je snažil vždy vyhlásit ve studeném období. Na podzim. Na jaře. Nikdy v létě. Teď je ale nemohl posunout kvůli ústavě a doufal, že se lidé budou bát koronaviru a že se nebudou shromažďovat, ale přepočítal se.