Přesně před patnácti lety zasáhla Tatry větrná smršť, která zdevastovala přes 12 tisíc hektarů lesů a zabila dva lidi – ve Vysokých Tatrách zemřel řidič nákladního vozu, na který spadl strom, v Nízkých Tatrách zahynul český turista. Vítr, jenž v nárazech dosahoval rychlosti přes 190 kilometrů v hodině, změnil řadu míst v nejvyšších slovenských horách téměř k nepoznání. Dnes jsou z tehdejší neutěšené měsíční krajiny znovu husté lesy.
„V nižších stupních ochrany byla kalamita zpracovaná a území zalesněné, v tom nejpřísnějším stupni ochrany zůstala bez zásahu. Práci za lesníky vykonala matka příroda a dnes se tam nachází zelený mladý les,“ řekl slovenskému deníku Sme současný ředitel Správy Tatranského národního parku Pavol Majko.
Podle jeho názoru bude proti další pohromě odolnější přírodní les spíš než ten obnovený lidmi.
Na cestách ležely šestimetrové vrstvy dřeva
Kalamitu, která kromě Vysokých a Nízkých Tater před 15 lety postihla i lesy na Oravě a ve Slovenském rudohoří, vyvolala tlaková níže přecházející od britských ostrovů nad střed Evropy. Za ní začal proudit arktický vzduch. Právě rozhraní mezi oblastí vysokého a nízkého tlaku způsobilo mimořádně silný vítr.
V oblasti Vysokých Tater byly nejsilnější poryvy zaznamenány mezi čtvrtou a sedmou hodinou odpolední. Na Lomnickém štítu meteorologické stanice zaznamenaly nárazy větru 170 km/h, na Skalnatém plese 200 km/h a v oblasti horní hranice lesa to bylo dokonce až 230 kilometrů v hodině.
Smršť zničila v Tatranském národním parku přibližně 12 600 hektarů lesů (asi čtvrtinu z celkové rozlohy) a zanechala po sobě padesátikilometrový pás vyvrácených stromů, poškozených silnic, tratí, vedení i domů. Na některých cestách byly až šest metrů vysoké zátarasy.
Celkové množství dřeva z vyvrácených a zlomených stromů odborníci odhadli přibližně na pět a půl milionu metrů krychlových.
Vítr klouzal z tatranských svahů
Velká část škod na lesním porostu vznikla na první pohled překvapivě na jihovýchodní, tedy závětrné straně Tater. Příčinou byl jev označovaný klimatology termínem tatranská bóra. Jde o padavý severozápadní vítr, který vzniká, jestliže se na návětrné straně hlavního hřebene Tater začne hromadit studený vzduch, zatímco v závětří ještě zůstává teplý vzduch.
V okamžiku, kdy stále narůstající masa studeného vzduchu překoná vrcholek hřebene, začne klouzat do údolí na druhé straně a cestou může způsobit vážné škody. Významné kalamity způsobené tatranskou bórou zažily Tatry například v letech 1981 či 1941, rozsah tehdejších následků byl ale výrazně nižší než v roce 2004.
Obraz zkázy, který se naskytl 20. listopadu 2004 po rozednění, vyvolal šok nejenom u místních obyvatel. Obrázky kdysi lesnaté a nyní místy zcela holé krajiny vyvolaly vlnu solidarity po celém Slovensku i v zahraničí. Kromě peněz od státu a z fondů Evropské unie na obnovu tatranských lesů přispívaly i firmy, různé nadace a jednotlivci. Sbírky a charitativní akce na pomoc Tatrám se kromě Slovenska konaly například i v Česku.
Výsadba nových lesních porostů byla symbolicky zahájena koncem dubna 2005 tehdejším slovenským premiérem Mikulášem Dzurindou.
Národní park, nebo lesní podnik?
Obnova poničených Tater se však neobešla bez komplikací. A nejednalo se přitom jen o rozsáhlý požár, který v červenci 2005 zachvátil přes dvě stovky hektarů polomů a částečně i živých lesů. Kontroverzi vzbuzovala zejména otázka rozsahu těžby kalamitního dřeva. Jejím symbolem se stal spor o legálnost kácení v Tiché a Koprové dolině, které se nacházejí v nejpřísněji chráněné zóně Tater.
Lesníci obhajovali nutnost zásahů poukazem na hrozící kůrovcovou kalamitu a snazším přístupem do postižených oblastí v případě lesních požárů. Ochránci přírody naproti tomu prosazovali, aby byl větrem poškozený les v nejcennějších partiích rezervace ponechán přirozenému vývoji.
Kontroverze přetrvávají podle Pavola Majka ještě dnes. „Někteří tvrdí, že je třeba všechny kmeny zpracovat, zpeněžit a následně (znovu) zalesnit, jako když zemědělec vyseje kukuřici a potom ji z pole sklidí. Toto je území národního parku.“
Opačný postup by podle něj park dehonestoval na pouhý lesní závod. „A všechno bude v pořádku. Nebudou tu střety, ale ani biodiverzita, bude z něj jen kukuřičné pole,“ dodal Majka k možnosti těžby dřeva v nejcennějších oblastech parku.
Polámané kmeny v nich nakonec zůstaly ležet a přilákaly lýkožrouta, který se podepsal i na stromech, které kalamitu přežily. S hmyzem ale přišli do oblasti i ptáci, holiny poskytly pastvu vysoké zvěři a ta zase přilákala predátory.
„Potřebovali jsme takovou zkušenost,“ shrnul Majko pro Sme význam katastrofy, která sice způsobila ohromné škody, na druhou stranu ale přispěla k zavedení lepšího meteorologického sledování i vzniku silnějšího lesa v Tatrách.
