Před 75 lety se změnil způsob vedení války. K pozemním armádám, námořnictvu a letectvu přibyly rakety. Jejich éru zahájily střely V1, které v půlce června vylétly z ramp na pobřeží okupované Evropy k Londýnu. Hitlera ještě nezachránily. Po válce však prošly překotným vývojem a v nejvyspělejší mezikontinentální podobě se staly vstupenkou do klubu supervelmocí. Dlouho je měli jen Sověti a Američané. Dnes jimi disponuje s jistotou jen šest, možná až osm států.
Rakety změnily způsob válčení i vojenských úvah. Dnes jsou vstupenkou do elitního klubu
Ke svým cílům vylétly „zbraně odplaty“ (německy Vergeltungswaffe, odtud zkratka V1) jen týden poté, co se v Normandii vylodily spojenecké jednotky. Moc škody ale během první noci nenadělaly. Z deseti střel, odpálených ze severní Francie, jich kanál La Manche přelétly jen čtyři a jen jediná zasáhla Londýn. Nezpůsobily sice nijak velké škody, na druhou stranu ale ukázaly, že Němci ještě mohou ohrozit zejména civilní obyvatelstvo.
Zprvu totiž nebylo proti střelám příliš obrany. Létaly ve výšce mezi 600 a 900 metry, což bylo za hranicí dostřelu menších protileteckých zbraní, a zároveň příliš nízko pro protiletadlové dělostřelectvo. Díky poměrně malým rozměrům je také bylo obtížné odhalit na radaru.
I ty nejrychlejší stíhačky britského královského letectva měly potíže střelu dostihnout. Hitlerova „zázračná zbraň“ totiž létala rychlostí 640 kilometrů v hodině, což bylo na hranici možností tehdejších pístových letadel.
Protivzdušná obrana Velké Británie se ale přesto dokázala na V1 rychle adaptovat a z téměř deseti tisíc střel, vypuštěných na Londýn a další cíle do září 1944, jich polovinu zničila ještě ve vzduchu. Téměř dva tisíce sestřelilo dělostřelectvo, podobný počet zničili stíhači a asi 250 jich padlo za oběť balonovým barážím.
Stíhači královského letectva se také naučili střely ničit netradičním způsobem. Vyžadovalo to mistrovské ovládání letadla. Pilot se musel přiblížit těsně ke střele a své křídlo usadil hned pod její nosnou plochu. Aerodynamické síly pak nadzvedly křídlo V1, což zmátlo řídicí gyroskopy a střela zamířila přímo k zemi. I tak ale rakety v Británii zabily přes šest tisíc lidí.
Kamkoliv na světě
Rakety i přes všechny své nedostatky ukázaly, že mohou změnit pravidla válčení. Stačilo prodloužit jejich dolet, aby mohly zasáhnout jakýkoliv cíl i v nejvzdálenějším koutě světa. Na uskutečnění tohoto snu se s nastupující studenou válkou začalo pracovat hlavně v zemích, které aspirovaly na post supervelmoci.
Spojené státy měly výraznou pomoc v podobě německých raketových vědců, kteří byli jednou z nejcennějších válečných trofejí. Nakonec to však byl Sovětský svaz, jenž jako první předvedl schopnost dostat nálož tisíce kilometrů daleko.
V říjnu 1957 vystřelil SSSR do kosmu první družici Sputnik. Vynesla ho raketa R-7. „Sověti tím v zásadě světu sdělili, že pokud dokážou dostat satelit na oběžnou dráhu, mohou poslat atomovou bombu na Spojené státy,“ komentuje to historik vesmírného výzkumu David Baker v rozhovoru pro Deutsche Welle. Stačilo, aby R-7 letěla trochu pomaleji a aby náklad zvládl návrat atmosférou. První funkční mezikontinentální balistická raketa byla na světě.
Američané odpověděli prvním úspěšným letem své rakety Atlas o rok později a na podzim 1959 ji zařadili do výzbroje. Vojensky nejsilnější státy dvou soupeřících bloků tak získaly schopnost v řádu desítek minut vymazat z mapy jakékoliv místo na světě.
Pocit nezranitelnosti
To s sebou přineslo zásadní proměnu strategické rovnováhy. Kdokoli by plánoval útok na jednu ze dvou supervelmocí, musel počítat s tím, že než by k jejím hranicím vůbec dostal své vojáky, mohl se stát terčem pro jadernou bombu. Mezikontinentální raketa spojená s atomovou zbraní tak podle mnohých znamenala záruku nenapadnutelnosti.
Historik technologií Christopher Gainor z Johns Hopkins University upozorňuje, že Atlas i R-7 byly poháněny tekutým palivem, a proto se daleko více hodily na lety do vesmíru než jako mezikontinentální střely. Palivo totiž bylo vysoce toxické, nedalo se dlouho skladovat a jeho tankování, které muselo být provedeno těsně před startem, bylo zdlouhavé. Rakety měly navíc řadu slabin, například jen malou schopnost přesného zacílení.
Vojenští vývojáři proto pracovali na dalších modelech. V polovině šedesátých let Američané sestrojili střely Titan a Minuteman, Sověti zkonstruovali R-16. A vývoj pokračoval dál. Přišlo pevné palivo, rakety se postupně zpřesňovaly a získávaly schopnost nést větší množství autonomních hlavic.
Šedesátá léta přinesla ještě jeden zlom. Obě supervelmoci si uvědomovaly, že pozemní odpaliště raket je zranitelné. Stačilo, aby se protivník dozvěděl, kde je, a v případě prvního útoku měl šanci ho zlikvidovat.
Řešení nabídly ponorky. Stroje schované pod hladinou se mohly díky atomovému pohonu pohybovat téměř nekonečně dlouho a byly tak ideálním odpalištěm. Pro vědce a inženýry bylo odpálení rakety ve vodě obrovskou výzvou, už v první polovině dekády ji však dokázali vyřešit. Raketový útok teď mohl přijít odkudkoliv.
Elitní klub
Zázračná zbraň se rychle stala objektem touhy dalších států aspirujících na velmocenský status. Nejusilovněji se o její vývoj snažili Francouzi a Číňané, kteří měli od 60. let vlastní jadernou bombu. Zbývající jaderná mocnost Británie získala rakety díky spolupráci s Američany.
Trvalo však dvě desetiletí, než se do francouzské a čínské výzbroje dostaly rakety mezikontinentální kategorie, tedy s doletem delším než 5500 kilometrů. „Základní principy fungování raket jsou hračka. K rovnicím vám stačí středoškolská matematika. Problém je vyrobit palivo a naváděcí systém,“ vysvětluje historik Baker.
Upozorňuje, že raketa během letu ztratí až 95 procent své hmotnosti, což činí navigaci mimořádně složitou. A přidává další problém: bomba musí při návratu atmosférou odolat teplotám kolem pěti tisíc stupňů Celsia. Obrovsky složité je vůbec dostat ji do návratové fáze a zajistit, aby explodovala právě na konci letu. Složit všechno dohromady je výzva, která vyžaduje gigantické investice a nezměrné znalosti.
GALERIE
Indická raketa Agni V na přehlídce v roce 2013
Dodnes se to s jistotou povedlo jen šesti zemím. K elitnímu klubu stálých členů Rady bezpečnosti OSN se v roce 2012 připojila ještě Indie se svou Agni V. Spekuluje se, že tímto typem zbraně disponuje také Izrael, který už předvedl, že umí vyvinout vlastní rakety schopné létat do kosmu.
O technologii se pokoušela také Jihoafrická republika, ta však na vývoj neměla peníze. Vlastnictví mezikontinentální střely hlasitě deklaruje také severokorejský režim. Panují však pochybnosti, zda je skutečně schopný dopravit bombu na raketě dál než do vzdálenosti 5500 kilometrů.
Mezikontinentální balistické rakety
Sen diktátorů
Severní Korea je typickým představitelem režimů, které touží po raketě schopné zasáhnout především Spojené státy. Chtějí si tak zajistit, že je USA nebudou moci svrhnout bez následků. Americké vojenské angažmá v korejské válce, ve Vietnamu, v několika latinskoamerických zemích a naposledy v Afghánistánu, Iráku a Libyi ukázalo, že každá diktatura se možnosti svržení musí obávat.
Diktatury však nebývají ekonomicky úspěšné, a pokud nejsou dostatečně velké, jako Čína nebo Sovětský svaz, nemívají dost peněz na takto ambiciózní programy. Irácký prezident Saddám Husajn svého času hledal k vysněné raketě zkratku.
Steven Aftergood z Federace amerických vědců připomíná střelu Al Abid, kterou Irák otestoval v roce 1990. Nebyla to nově vyvinutá mezikontinentální střela, ale skládačka založená na sovětských raketách kratšího doletu známých pod západním označením Scud.
Iráčtí inženýři s pomocí ze zahraničí jich spojili pět, a vytvořili tak nejnižší stupeň, který měl vynést další dva stupně s náloží. Test se však nepodařil tak, jak tvůrci předpokládali. Nosnost celého kompletu byla navíc jen několik kilogramů.
Nejdál ve vývoji raket s kratším doletem jsou nyní blízkovýchodní rivalové ze Saúdské Arábie a Íránu, dlouhodobý indický soupeř Pákistán a Američany podporované protiváhy komunistů ve východní Asii Jižní Korea a Tchaj-wan. Všechny díky nim mohou zasáhnout alespoň část území svých hlavních protivníků.
Smysl odstrašení
Státy, které investují do mezikontinentálních raket, doufají, že je nebudou muset použít. Většinou také deklarují, že je nevypálí jako první. Jejich smyslem, obzvlášť v kombinaci s jadernou zbraní, je odradit potenciální nepřátele od útoku.
Až na jednu výjimku se žádný majitel mezikontinentální střely nestal cílem přímé vojenské akce jiného státu proti vlastnímu území. Studená válka nikdy nepřerostla v horkou, velké ozbrojené konflikty mezi Indií a Pákistánem jsou minulostí a Kim Čong-un je díky ukazování raketových svalů zatím v bezpečí.
Onou výjimkou je útok Argentiny na Falklandské ostrovy patřící Spojenému království. Ani tehdy Britové na Buenos Aires nevypálili. Ohroženo bylo „jen“ malé souostroví na druhém konci světa a k odražení útoku nakonec stačila konvenční síla.
Kritici investic do mezikontinentálních raket a jaderných zbraní to však berou jako příklad, že odstrašení ve skutečnosti nefunguje. Velmoci s těmito technologiemi se nejednou staly terčem útoku nestátních aktérů a jejich vojáci jsou cílem v takzvaných proxy válkách vedených na cizím území.
Co je krajní případ? Piccadilly?
Výstižně shrnuli výhrady vůči konceptu odstrašení tvůrci seriálu Jistě, pane premiére z doby studené války, když je dali do úst hlavnímu vědeckému poradci vlády. Ten předkládá premiérovi scénář salámové taktiky, v němž v Západním Berlíně vypukne vzpoura a požár: „Východoněmečtí hasiči překračují hranici, aby pomohli. Zmáčkl byste červené tlačítko?“
Premiér odpovídá, že samozřejmě ne. A stejnou odpověď má na příchod východoněmeckých policistů, ustavení loutkové komunistické vlády v Západním Berlíně i vpád sovětských vojáků na její podporu.
Poradce poté vykresluje situaci, kdy Sověti okupují Německo, Benelux i Francii a chystají se k invazi, a ptá se, zda to už je krajní případ pro stisknutí červeného tlačítka. „Ne. Nukleární válku bychom zahájili, abychom se bránili. Jak bychom se mohli bránit spácháním sebevraždy,“ odpovídá seriálový premiér a poradce kontruje: „Co je tedy krajní případ? Piccadilly?“
Premiér pak říká, že by tlačítko přece jen zmáčkl, kdyby neměl na výběr. „Nikdy by vás nedostali do situace, v níž nemáte na výběr,“ vysvětluje mu však poradce. Ilustruje tím, že jaderné odstrašení nemyslitelné bez mezikontinentálních raket sice funguje jako překážka před plnohodnotnými konflikty mezi velmocemi, avšak je také jednou z příčin rozvoje nepřímých nebo hybridních způsobů válčení. Takových, které nikoho nedostanou do situace, že nemá na výběr.