„Jste pýchou Íránu,“ vzkázal loni zoroastrijcům na světovém kongresu prezident Hasan Rouhání. Ve skutečnosti se ale řada stoupenců prastarého náboženství necítí v islámské republice vítaná a od revoluce postupně opouští zemi. Zoroastrijci, jejichž učení inspirovalo západní filozofy i umělce, patří mezi menšiny chráněné ústavou, konzervativní síly však usilují o to, aby byli nejlépe neviditelní. Další náboženské skupiny, jako baháisté, svou víru praktikovat podle zákona vůbec nemohou. A mnohdy končí za mřížemi.
Tolerovaní, ale raději neviditelní. Zoroastrijci opouštějí Írán, jejich víra inspirovala i Freddieho Mercuryho
Írán je obrovská mnohonáboženská země, kde až polovinu obyvatel tvoří etnické menšiny. V době monarchie ve 20. století se stát sekularizoval a přikláněl k Západu. Zakladatel dynastie Pahlaví Rezá Šáh se snažil upevnit moc a bojoval proti konzervativním muslimským duchovním různými dekrety včetně zákazu zahalování nebo zabíráním půdy patřící klerikům.
Jeho syn Muhammad v potlačování vlivu šíitů pokračoval. Nemuslimské menšiny se na druhou stranu za šáha dočkaly větší tolerance, židé dokonce mluví o „zlatém věku“, kdy se jim v Íránu historicky dařilo. Přispěla k tomu i takzvaná bílá revoluce, soubor pozemkových reforem, ale také změn ve volebních a dalších právech občanů.
Íránské obyvatelstvo
Ústava chrání jen vybrané skupiny
Právě tyto reformy spolu se zkorumpovaností režimu, snahou o pozápadnění země a represemi vůči opozici vedly v roce 1979 k islámské revoluci a konci monarchie. Karty se rychle obrátily a Írán se stal teokracií vedenou šíitskými duchovními. Tolerance nemuslimů oficiálně vyplývá z ústavy, která určuje oficiálním náboženstvím islámské republiky největší šíitský směr – šíu dvanácti imámů.
„Íránská vláda uznává křesťany, zoroastrijce a židy jako ,lid Knihy', což jim dává zvláštní, chráněné postavení. Ústava zaručuje jejich náboženské svobody a právo na vyznání a například také stanoví, že v parlamentu mají zaručená místa dva zástupci arménských křesťanů, jeden asyrský a chaldejský křesťan, jeden zoroastrijec a jeden žid,“ upozorňuje íránistka Lenka Hrabalová.
V ústavě se píše mimo jiné o tom, že lidé nebudou prošetřováni jen na základě své víry. Jeden z článků ústavy výslovně zavazuje muslimy respektovat práva nemuslimů a zacházet s nimi v „souladu s etickými zásadami islámské spravedlnosti“. Na druhou stranu se v zákoně uvádí, že „tato zásada platí pro všechny, kdo se zdrží spiknutí nebo aktivit proti islámu a Íránské islámské republice“.
Právě tento bod podle aktivistů a obhájců lidských práv dlouhodobě slouží jako záminka k perzekuci náboženských menšin. Realita je navíc taková, že všichni Íránci, kteří usilují o zaměstnání nebo vyšší vzdělání, musejí projít prověrkou, zda jsou dostatečně loajální a oddaní islámské republice. Pokud neprojdou, znamená to pro ně konec ambic.
Napjatá atmosféra vyhnala hned po revoluci ze země desítky tisíc židů i dalších zástupců náboženských menšin. Za šáha měli židé v Íránu vlastní školy, dokonce i vlastní soudy. Po pádu monarchie sice nenastalo systematické pronásledování menšiny, s muslimy si ale již dle trestního a občanského zákoníku nebyli rovni. V současnosti žije v islámské republice 15 až 20 tisíc židů, což je ale na poměry Blízkého východu stále relativně vysoké číslo.
Umírněné politice brání konzervatici v čele s duchovním vůdcem
Situace menšin se v průběhu let postupně zlepšovala, radikální změna ale nepřišla. Boj o podobu íránské politiky spolu svádějí na jedné straně konzervativci v čele s vlivnými duchovními a revolučními gardami a na druhé straně reformní křídlo. Koncem 90. let se kupříkladu umírněný prezident Muhammad Chatámí zasadil o volební právo pro etnické menšiny v místních volbách.
Situace se znovu zhoršila za Mahmúda Ahmadínežáda začátkem nového tisíciletí a významné změny nepřišly ani v době současné hlavy státu – reformisty Hasana Rouháního. Lidskoprávní organizace Amnesty International (AI) zmiňuje v loňském roce případy dvou asyrských křesťanů a dvou konvertitů, kteří byli odsouzení k trestům odnětí svobody na pět až patnáct let za „pokojné praktikování víry“.
Obecně však křesťané patří k méně perzekvovaným menšinám. „V Íránu je asi šest stovek kostelů pro komunitu čítající čtvrt až půl milionu věřících. Křesťané požívají řadu výjimek, mohou konzumovat alkohol a jíst například vepřové. Co nemohou, je snažit se konvertovat muslimy ke svojí víře – konverze od islámu může být trestána až smrtí,“ konstatovala Hrabalová.
AI navíc ve své poslední zprávě upozorňuje, že lidé, kteří se v Íránu otevřeně hlásí k ateismu, zůstávají „vystaveni riziku zadržení, mučení a trestu smrti za odpadlictví“. Aktivisté na druhou stranu dodávají, že v roce 2018 žádný nový případ nezaznamenali.
Zakázané menšiny přicházejí o majetek i o svobodu
Na překážky si ale stěžují i samotní nešíitští muslimové. „Ve vztahu k jiným muslimům (íránská) vláda například omezuje sunnity i islámské mystiky (súfie). Zcela zakázaným náboženstvím je baháismus a jarsánismus,“ říká Hrabalová.
Podle AI si sunnitští muslimové loni stěžovali na „diskriminaci včetně vyloučení z politických funkcí“. „Zatímco íránská vláda tvrdí, že sunnité mají v Teheránu devět mešit, většinou jde o modlitebny, které nemají imáma ani rozpočet. Většina sunnitů se modlí v soukromí domova nebo větších místnostech v jiných domech,“ píše ve své zprávě americká Komise pro mezinárodní náboženskou svobodu (USCIRF). Podle komise náboženská nesvoboda v Íránu mezi lety 2017 a 2018 posílila.
Amnesty zmiňuje loňský zátah na súfijský řád gonábádští dervíšové. Jejich protest byl násilně rozehnán a následně soud poslal více než dvě stě vyznavačů do vězení na čtyři měsíce až 26 let, odsoudil je k bičování, zakázal jim cestovat i členství v různých politických a sociálních skupinách.
Teherán také brojí proti reformním snahám mezi šíitskými duchovními, kteří se podle něj kritikou režimu dopouštějí urážky islámu. USCIRF zmiňuje třeba loňské zatčení syna vlivného duchovního – klerika Hosejna Šírázího tajnými službami.
Nejhorší situace je u baháistů, kteří jsou považování za kacíře a politickou opozici nakloněnou USA a Izraeli. Baháistů přitom žije v zemi přes čtvrt milionu a tvoří největší nemuslimskou komunitu v zemi. Jarsánisty zase íránská vláda považuje za falešný kult.
Obě menšiny nemohou v zemi praktikovat svou víru. AI hovoří o zatýkání a uvěznění členů komunit, ale také o zabavení majetku, zákazu působení ve veřejném sektoru nebo přístupu na univerzity. Podle USCIRF bylo za poslední dekádu zatčeno kvůli víře na tisíc baháistů. Íránské úřady většinou tvrdí, že z politických důvodů.
Nesnáze se nevyhnuly vyznavačům prastarého náboženství
Že náboženské menšiny zůstávají v Íránu spíše druhořadými občany, ukazuje i případ zoroastrijců. V roce 2005 vlivný ajatolláh Ahmed Džanátí označil zoroastrijce a další menšiny za „hříšnou zkorumpovanou zvěř, která se potuluje po zemi“, připomíná CNN. Zástupce zoroastrijců v parlamentu tehdy proti ostrým výrokům protestoval, načež skončil před revolučním tribunálem, kde musel slíbit, že nebude zpochybňovat prohlášení duchovních, jinak by mu hrozila poprava.
V roce 2017 íránské úřady pozastavily členství v radě města Jazd zoroastrijci jménem Sepanta Niknam na základě žádosti vedení Rady dohlížitelů, které uvedlo, že je proti islámskému právu šaría, aby nemuslim vládl muslimům. Po protestech Rouháního i zástupce parlamentu Aliho Motahárího však rada od zákazu v červenci 2018 upustila.
„Ajatolláh Chomejní nebyl příznivcem zoroastrijců a při revoluci došlo k excesům, jako je například odstraňování zobrazení proroka Zarathuštry v zoroasterských chrámech, postupem času se ale jejich situace zlepšila a stabilizovala. Nicméně jejich postavení ve společnosti je určitě horší než postavení křesťanů a židů, kteří jsou poměrně dobře integrovaní. Velká část z nich proto už opustila zemi,“ konstatovala Hrabalová.
Věčný oheň v zoroastrijském chrámu ohně v Jazdu
Zoroastrijci, tedy následovníci proroka Zarathuštry, uctívají živly – vodu, zemi a oheň. Svět chápou jako boj dobra se zlem, přičemž Zarathuštra nabádá lidi, aby konali dobro. Zároveň jim však dává možnost svobodné volby a s tím spojenou tíhu morální odpovědnosti za své činy.
Podle některých historiků jde o nejstarší monoteistické náboženství na světě staré přes tři tisíce let, které dosud vyznávají statisíce lidí. V Íránu jich ale zůstává jen malá část, oficiální odhady staré několik let činí 25 až 35 tisíc. Poblíž pouštního města Jazd, které je v současné době íránským centrem zoroastrismu, dosud stojí věže ticha, kam zoroastrijci poněkud nevšedním způsobem pohřbívali mrtvé.
„Ačkoliv je stát k zoroastrijcům oficiálně přívětivý a zoroastrijci patří k íránské kultuře, mnoho zarytých věřících na ně pohlíží skrze prsty a může docházet i k šikaně, takže se celá řada věřících ke své víře oficiálně nehlásí. Šikana je například také ze strany zákonů – pokud jeden člen rodiny konvertuje k islámu, zdědí celý majetek všech příbuzných,“ upozornila Hrabalová.
GALERIE
Pouštní město Jazd při západu slunce
Historie se opakuje aneb vzhůru do exilu
Zoroastrismus byl v minulosti oficiálním náboženstvím perské říše. Zhruba před tisíci lety, po islámské invazi, začali zoroastrijci houfně opouštět oblast Persie. Vydali se hlavně do Indie, kde v chrámech jejich věčný oheň plápolá dosud. Potomci těchto perských uprchlíků, kteří stále udržují kastovní systém, se nazývají Pársové. „Právo šaría nepatří do naší kultury, věříme ve stálou obnovu našich hodnot. Rovnost byla vždy základem naší kultury. Ve starověku bylo mnoho žen kněžími, politiky, bojovnicemi,“ řekl serveru Middle Eeast Yeye jeden z duchovních.
Íránský nábožensko-filozofický směr, který zná poslední soud i koncepci nebe, formoval západní myšlení a kulturu. Zoroastrismem se inspirovali Voltaire, Nietzsche, ale také tvůrci Hvězdných válek či Hry o trůny. Ovlivnil i zpěváka skupiny Queen, který se narodil v Africe do rodiny striktních zoroastrijců.
Freddie Mercury se podle některých hudebních historiků nechal inspirovat zoroastrismem třeba v písni Bohemian Rhapsody. „Myslím, že zoroastrijská víra ho inspirovala k tvrdé práci, vytrvalosti a usilování o splnění snů,“ řekla jednou v rozhovoru zpěvákova sestra.
Opětovný vzestup své víry a tradic zažili zoroastrijci za šáha v 70. letech. Monarcha dokonce usiloval o návrat Pársů do země. „Zoroastrismus je Íránci vnímán jako část jejich historie, a proto k němu má velké množství lidí kladný vztah. Zoroasterské symboly jsou populární a objevují se jako šperky, oblečení. Íránci dokonce i slaví staré zoroastrijské svátky,“ říká Hrabalová.
Podle některých zdrojů jsou desetitisíce Íránců registrovány jako muslimové, přestože ve skutečnosti praktikují zoroastrismus. „Velmi mě to táhlo k zoroastrismu jako k filozofii, národnímu dědictví, a to je případ mnoha Íránců, dívají se na zoroastrijskou kulturu a náboženství jako na něco, co skutečně patří k jejich starověkému perskému dědictví nebo ke starému Íránu,“ podotkl Šáhín Nežád z hnutí Iranian Renaissance Movement, jehož cituje v článku novinářka Zenobia Ravjiová.
„Neexistuje stát, kde by se zoroastrijci cítili doma. Být muslimem ve skutečnosti neznamená být Íráncem. Pro ně je to jako krize identity,“ upozornil akademik. Zoroastrijské tradice se ale nelíbí konzervativním silám v Íránu, které je označují za „škodlivé a korupční“.
Zdánlivá podpora reformisty Rouháního
Prezident Rouhání na druhou stranu loni vzkázal světovému zoroastrijskému kongresu, že je na něj „hrdý“. Zoroastrismus označil za „náboženství velmi podobné islámu a jiným monoteistickým náboženstvím, jejichž poselství musí být vyslyšeno“. Řada zoroastrijců to však označila spíše za výsměch a projev obav z posílení zoroastrijské identity v Íránu.
Faravahár, strážný duch a symbol zoroastrismu
Mluvčí íránského ministerstva zahraničí Bahrám Kásemí zase v souvislosti se zoroastrijci prohlásil, že „iránský národ a Íránská islámská republika jsou příklady země a lidí, kteří byli vždy schopni vyvěsit vlajku soužití a přátelství mezi různými náboženstvími na své monoteistické půdě“. Podle Kásemího je taková kultura „v současném chaotickém, nestabilním světě“ výjimkou.
Realita ovšem tak růžová není. „Nástup Rouháního pro tuto komunitu nepřinesl žádné změny. Zasazuje se o větší mezináboženský dialog, to ano, snaží se angažovat v ochraně zoroasterských práv, to taky, ale v praxi je to pořád na nejvyšším vůdci a jeho konzervativcích. Situace je ale rozhodně lepší, než byla za Ahmadínežáda,“ je přesvědčena Hrabalová.