Navzdory avizovanému odchodu z evropského společenství se volby do Evropského parlamentu konaly i ve Spojeném království. Obyvatelé ostrovního státu tak znovu vybrali 73 europoslanců, které vysílají do Štrasburku. Vzhledem k pokračující nejistotě kolem brexitu ale není jasné, jak dlouhý jejich mandát bude.
Podle původních plánů měli touto dobou Britové ochutnávat první měsíce mimo Evropskou unii. Na pořadu dne mělo být čilé sjednávání obchodních smluv po celém světě a řešení finální podoby vztahů s Unií. Místo toho však Britové znovu vyrazili k volbám do Evropského parlamentu. I po třech letech od referenda o vystoupení jsou totiž stále plnohodnotným členem společenství.
Jiné mužstvo, stejný kapitán i výsledek
Mnohým to může připadat jako déjà vu. Na pódiu stojí lídr britských euroskeptiků Nigel Farage a oslavuje vítězství ve volbách do Evropského parlamentu. Toto prvenství má přitom paradoxní podobu – voliči ho zvolili tam, odkud chce co nejdříve vyvést celou Británii.
Poprvé k tomu došlo už v roce 2014. Britská Strana nezávislosti (UKIP) tehdy získala 26,6 procenta hlasů britských voličů a do europarlamentu vyslala celkem 24 zástupců. Tím nejhlasitějším byl právě stranický předák Farage. Šlo o překvapivé a těsné vítězství o dva procentní body před druhými labouristy.
Během let se ale Farage se svou mateřskou stranou rozešel. Podle jeho slov v ní otěže převzali pravicoví radikálové, se kterými on sám nechce být spojován. Teprve na začátku února letošního roku proto registroval novou Stranu pro brexit. Název jasně vypovídá o hlavním a v podstatě jediném cíli – dostat Spojené království z Unie co nejdříve, a to za každou cenu.
A volby do Evropského parlamentu Nigel Farage vyhrál znovu. Nyní už ale zcela suverénně, a to se ziskem – podle zatím neoficiálních výsledků – 31,7 procenta hlasů. Po přepočtu to znamená 29 mandátů z celkových 73 britských. Voličům ve Spojeném království tak zjevně nevadí minimální aktivita Nigela Farage v europarlamentu. Ta se omezuje zejména na ostrá protiunijní vystoupení paradoxně na půdě jedné z hlavních unijních institucí.
Teprve s odstupem ve volbách u Britů bodovali i liberální demokraté, labouristé a Zelení. Netýká se to pouze hlasů, ale zejména počtu mandátů.
- Strana pro brexit: 31,71 % (29)
Liberální demokraté: 18,55 % (16)
Labouristická strana: 14,05 % (10)
Strana zelených: 11,09 % (7)
Konzervativní strana: 8,71 % (4)
Skotská národní strana: 3,36 % (3)
Plaid Cymru – Strana Walesu: 1,73 % (1)
Sinn Féin: 0,72 % (1)
Demokratická unionistická strana: 0,60 % (1)
Sociálně demokratická a labouristická strana: 0,35 % (1) - Zdroj: Evropský parlament
Potupná je pak porážka vládnoucí Konzervativní strany. Pokud by skutečně obdržela méně než deset procent hlasů, znamenalo by to zřejmě nejnižší zisk strany od roku 1832. O překvapení ale nemůže být řeč a důvody také není třeba hledat příliš dlouho. Vždyť strana ani nepředstavila společný volební program a marně se čekalo i na jakékoliv oficiální zahájení předvolební kampaně, do které bylo investováno minimum prostředků. Toryové či jejich kandidáti byli prakticky neviditelní.
Volby ano, mandáty nikoliv
Hlavní otázkou nyní je, jakým způsobem a především jak dlouho budou britští europoslanci své mandáty na kontinentu vykonávat. Když na počátku května britská vláda potvrdila konání evropských voleb na Ostrovech, vyslovila zároveň přání, aby se noví europoslanci mandátů vůbec neujali.
K tomu má ale oficiálně dojít 2. července, kdy se ve Štrasburku bude konat ustavující zasedání nového Evropského parlamentu. Aby britští europoslanci své mandáty nepřevzali, musela by Británie opustit Unii během června. To se ale při současné konstelaci zdá už téměř nemožné.
Původním plánem britské premiérky Theresy Mayové bylo, aby se v prvním letním měsíci již počtvrté hlasovalo o rozvodové dohodě s Unií. Navzdory trojímu odmítnutí chtěla nyní poslance přesvědčit kromě jiného i příslibem konání potvrzujícího referenda o podobě odchodu z Unie.
Právě tento slib ale vyvolal v samotné Konzervativní straně rozkol, jehož síla překonala i pověstnou houževnatost britské premiérky. Minulý týden proto oznámila, že 7. června skončí jako vůdkyně strany. To v konečném důsledku s odstupem povede i ke ztrátě pozice premiérky.
Odchod Theresy Mayové nyní bude znamenat minimálně mnohatýdenní hledání nového lídra. Nový britský premiér by do budovy Downing Street 10 mohl vkročit možná na konci července. Do té doby k žádnému zvratu v procesu brexitu nedojde. Přání britské vlády, aby se noví britští europoslanci svých mandátů vůbec neujali, tak s největší pravděpodobností vyslyšeno nebude.
Pracovní poměr na dobu neurčitou
Lze očekávat, že nový britský premiér přijde do úřadu s vlastní vizí uskutečnění brexitu. Pokračovat v dosavadním kurzu by totiž znamenalo riskovat naplnění stejného osudu, který postihl Theresu Mayovou. Otázkou ale je, jak velký je vlastně manévrovací prostor směrem k Evropské unii. Řadě poslanců se příčí již zmíněná rozvodová dohoda, o které už ale Unie jednat nemíní.
Před týdnem Britové oslavovali na hokejovém mistrovství světa v Bratislavě historické vítězství 4:3 nad Francií. Díky němu se udrželi v elitní světové skupině a vykročili směrem k pozici sebevědomého hokejového národa. Podobný kousek se jim ale nedaří právě na politickém kluzišti tváří v tvář jinému Francouzovi. Vrchní vyjednavač Evropské komise Michel Barnier je zatím stále neoblomný a nové jednání o brexitové dohodě nehodlá připustit.
Prozatím tak stále platí, že Británie by měla opustit Unii na konci října letošního roku. Pokud do té doby britští poslanci rozvodovou dohodu schválí, brexit proběhne řízeným způsobem a případně i dříve než na podzim. V opačném případě ale hrozí buď další odklad brexitu, nebo takzvaný tvrdý odchod bez dohody.
Ačkoliv konečné datum odchodu Británie z Unie zůstává neznámé, jisté je naopak to, že do uskutečnění brexitu budou britští zástupci v Evropském parlamentu přítomni. Jejich pozice přitom vůbec nebude marginální. Aktuálně totiž každý desátý europoslanec reprezentuje právě Spojené království. Vzhledem k těsnému rozložení sil v Evropském parlamentu mohou britští poslanci sehrát zásadní roli.
Už v nejbližší době totiž europoslanci budou rozhodovat o klíčových otázkách. Například během léta budou v europarlamentu postupně probíhat kroky směřující k ustavení nové Evropské komise. Podle dosavadního plánu by parlament měl vyslovit důvěru Komisi v říjnu.
Další nepřehlédnutelnou roli sehraje Evropský parlament v přípravě víceletého finančního rámce. Jde o rozpočet Evropské unie na období let 2021–2027. Britští europoslanci by tak mohli například při určitém rozložení sil zablokovat schvalování rozpočtu – navzdory tomu, že jich samotných se už dotýkat nebude. Podobných příkladů je celá řada.
Peníze až na prvním místě
Plnohodnotné vykonávání mandátu ze strany britských europoslanců se samozřejmě bude týkat i platu. Ten aktuálně činí po zaplacení evropské daně a pojištění celkem 6825 eur měsíčně (přibližně 176 tisíc korun). K základnímu platu náleží i náhrady za cestovné, platy asistentů, vybavení kanceláře nebo zdravotní péči.
Ve hře pro britské poslance není pouze samotný plat, ale také europarlamentní penze. Na tu má nárok každý evropský poslanec po dosažení 63 let věku. Konkrétně za každý odpracovaný rok získává europoslanec nárok na důchod ve výši 3,5 procenta platu.
Pokud noví britští europoslanci opustí společně se svou zemí Unii skutečně na konci letošního října, nárok na důchod mít nebudou. Pokud se ale brexit znovu protáhne minimálně do června 2020, penze se jim začne načítat. Britští europoslanci už tak budou mít doživotně nárok na penzi, přestože byli zvoleni v době zamýšleného opuštění Unie.
Nad touto úvahou se ale nemusí zamýšlet Nigel Farage. Mandát europoslance drží nepřetržitě už od roku 1999. Právě letos se tak po dvaceti letech ve službě jeho nárok na penzi vyšplhal na 70 procent platu europoslance. Jelikož jde o maximální podíl, který současná pravidla umožňují, finální datum konání brexitu už pro lídra britských eurokritiků v tomto ohledu nic nezmění.
Celoevropská nejistota
Nejistota kolem brexitu se už ale dávno netýká jenom území Velké Británie. Odchod Spojeného království totiž dával šanci i na reformu rozdělení křesel v celém Evropském parlamentu. Distribuce se snaží respektovat počty obyvatel členských států. Rozdíly mezi nimi jsou ale natolik velké, že reprezentace je až příliš nerovnoměrná.
Všech 73 původně britských křesel v Evropském parlamentu proto nemělo zůstat prázdných. Konkrétně 27 z nich mělo být původně už v rámci těchto voleb přerozděleno mezi některé členské státy, aby se rozdíly v reprezentaci alespoň trochu srovnaly a žádný stát přitom zároveň ani o jednoho europoslance nepřišel. Například Francie nebo Španělsko tak měly získat po pěti křeslech a třeba Rakousko či Slovensko po jednom. Česka se změna dotknout neměla.
Reforma se proto odkládá až za datum konání brexitu, ať už to bude kdykoliv. Ve státech se slíbenými mandáty navíc nejde pouze o aktuální zisky ve volbách. Důležité jsou i pozice náhradníků, protože právě ti by se po brexitu měli do Štrasburku přestěhovat za novou prací.
