Češi hájí africké pralesy. Kácení stromů už pohřbilo nejednu civilizaci

V sobotu slaví Afrika svůj den. Připomíná si osvobození od koloniální moci a založení Africké unie. Hlavní témata debat o kontinentu se od té doby posunula a nyní jim dominuje ochrana životního prostředí. Bez ní se totiž stále rychle rostoucí populace neuživí. Závisí na ní i celý svět. Africký tropický prales patří mezi největší plíce planety a je domovem tisíců druhů, které by bez něj jednou provždy vyhynuly. O záchranu pralesa se pokouší čím dál víc lidí, mezi nimi i Češi.

Pastevec v Kongu
Zdroj: Reuters Autor: James Akena

Prales v Konžské pánvi v tropické Africe zabírá asi milion a tři čtvrtě kilometrů čtverečních, a je tak rozlohou druhý největší po Amazonském. Asi čtyři sedminy ho leží v Demokratické republice Kongo. Z nich jen loni podle organizace Global Forest Watch zmizelo téměř pět tisíc kilometrů čtverečních. To odpovídá zhruba rozloze Královéhradeckého kraje.

Les ve střední Africe
Zdroj: mongabay.com

Odlesňování s sebou nese řadu problémů. Za prvé vede k celosvětovému zvýšení úrovně skleníkových plynů a přispívá ke změně klimatu. Za druhé mění klima i na lokální úrovni, když narušuje malý koloběh vody a přispívá k erozi. Za třetí kácením a vypalováním lesa mizí biotopy pro řadu druhů, které tak mohou nadobro vyhynout.

Nejsou to jen teoretické hrozby. Geograf, evoluční biolog, antropolog a ekolog Jared Diamond ve své knize Kolaps: Jak společnosti rozhodují o svém zániku či úspěchu, uvádí příklad několika civilizací, v jejichž konci hrála deforestace zásadní roli.

Například Anasaziové, kteří žili na území dnešního Nového Mexika, obyvatelé Velikonočního ostrova nebo ostrova Mangareva ve Francouzské Polynésii, či Vikingové v Grónsku nedokázali podla Diamondova výzkumu omezit kácení lesů a z něj plynoucí ztrátu úrodné půdy a jejich civilizace vymřely.

Diamond nabízí i úspěšné příklady nakládání s lesem. Obyvatelé Japonska, hor na Nové Guinei nebo pacifického ostrova Tonga dokázali udržet kácení v udržitelné míře a jejich společnosti tak mohly prosperovat.

Prales na rozcestí

Na odlesněném území se především ztrácí voda a vrchní vrstva půdy a mění se mikroklima. Ztrácí se také mimořádné pestré a často jedinečné ekosystémy, které ani po opětovném zasazení lesa nebude možné v plné komplexitě obnovit.

V lesích Konga roste na deset tisíc druhů rostlin, třetina z nich není nikde jinde na světě. Mezi nimi se daří čtyřem stovkám druhů savců, tisícovce druhů ptáků nebo sedmi stovkám druhů ryb.

V lese a jeho bezprostředním okolí však také žijí desítky milionů lidí, jichž v Kongu rychle přibývá. To vytváří tlak na získávání další a další zemědělské půdy. Lidé proto vypalují tropický prales.

Takto získaná půda se však po několika letech obdělávání nebo dokonce i po jediné sklizni vyčerpá. Proces růstu se sám znovu nenastartuje „Tam nejsou ptáci a není nic, tam je jen mrtvá země,“ popisuje dlouholetý obnovovatel konžského pralesa z organizace World's Green Lungs Frank Nekovář.

A zemědělství není jedinou hrozbou. Kongo je mimořádně bohaté na nerostné suroviny, například diamanty, zlato nebo coltan, tedy rudu obsahující niob a především tantal do kondenzátorů v mobilních telefonech a další elektronice. Těžba i všechna potřebná infrastruktura také vyžadují kácení pralesa.

Český správce lesa v Kongu

Lidé, kteří se do tropické Afriky vydali lesy zachránit, si uvědomují, že musí najít nějakou formu soužití. „Výsadba lesů je vždy doprovázena zúrodňováním půdy, rozvojem zemědělství, budováním infrastruktury, škol a zdravotnických zařízení a to v aktivní spolupráci s místními obyvateli,“ hlásají proto World's Green Lungs.

Po sérii jednání s místními náčelníky se stali správci 17 700 kilometrů čtverečních území (asi čtvrtina Česka) v provincii Maniema v Demokratické republice Kongo. Tam mají v plánu zachránit přes 11 tisíc kilometrů čtverečních existujícího pralesa a znovu zalesnit pět tisíc kilometrů čtverečních savany.

Postupují tak, že zalesňují krajinu v pásech. První na řadu přijde palma olejná, která roste divoce a je v oblasti endemická. Ta už třetí rok plodí. Do záhonů mezi palmy se pak hází rozdrcené dřevěné uhlí vyrobené ze dřeva zbylého z vypálených pralesů, které není jak odvážet na prodej.

Mísí se s hnojem, kostmi nebo další organickou půdou a vzniká takzvaná terra preta. To je úrodná vrstva půdy, kterou takto cíleně vytvářeli už amazonští domorodci. Na ní se pak daří udržovat živiny i při zemědělském využívání. A to poměrně intenzivním. Nekovář uvádí, že dvě stě metrů čtverečních uživí desetičlennou rodinu.

Kurzy včelařství v Kamerunu

Češi pomáhají se záchranou lesa také v Kamerunu, který je zčásti pokryt pralesem Konžské pánve. Martin Mikeš s kolegy se tam zaměřil na oblast Kedjom-Keku, což v překladu znamená Lidé z lesa, a místní název použil i pro pojmenování celého projektu.

Les v této oblasti na jihozápadě země roste v nadmořské výšce kolem dvou tisíc metrů a je důležitou pramennou oblastí pro široké okolí. Jenže podobně jako v Kongu stoupá i v Kamerunu počet obyvatel rychlým tempem a tlak na zisk nové zemědělské půdy sílí.

Když se tento tlak kombinuje se slabým vzděláním (v kraji je gramotná pouhá třetina obyvatel), dlouhodobě neudržitelnými způsoby zemědělství, nezájmem místních úředníků a vlažným vymáháním zákonů, může to být smrtelné. Přesně to se děje a z někdejšího hlubokého mlžného pralesa Kedjom-Keku tak už zbyla pouhá padesátina. Při současném tempu docela zmizí za pět let.

Mikeš se proto snaží navázat na přístup, který je v oblasti tradiční. Pomocí úvěrových investic známých jako Njangi pomáhá vytvářet malá zemědělská a lesnická družstva, kde Kamerunci zastanou všechny pozice od manažerských až po dělnické. Financují také vznik včelařství a tamní pralesní med potom vozí investorům do Evropy.

Vzniká také hlídka místních, která má za úkol bránit lidem ve vypalování lesa, používání chemických látek v pramenných oblastech, farmaření a pastvě v původním lese nebo v pytlačení. Smyslem jejich práce je především vysvětlovat, jaká rizika to s sebou nese.

S tím má pomáhat i škola, kterou už se v horách podařilo pro dvacet studentů postavit. Nebo kontakt s turisty, které Kedjom-Keku do oblasti také začali přivážet.

Globální zelenání

S růstem vegetace by nakonec mohlo pomáhat i vysoké množství oxidu uhličitého v atmosféře. To sice vytváří skleníkový efekt a přispívá ke klimatické změně, má však i jeden pozitivní aspekt pro rostliny. Tento plyn je totiž potřeba k fotosyntéze, která se s jeho vyššími koncentracemi urychluje a může poskytovat energii pro rychlejší růst listů. 

A to se děje. Tým 32 vědců na základě dat ze satelitů NASA publikoval v dubnu 2016 v časopise Nature Climate Change studii, v níž ukazuje zelenání Země. Na mysli má zvětšení rozměru celkové plochy listů, a to v globálním měřítku rovnou o dvě rozlohy Spojených států za posledních 35 let.

Kromě zvýšení množství tohoto plynu v atmosféře, které je podle autorů zodpovědné až za 70 procent nárůstu zelené plochy, hraje roli také tání polárních oblastí, kde se čím dál delší část roku zelená tráva a tundra.

Zelenání však není rovnoměrné. A zrovna v tropické Africe je řada míst, kde se plocha zbarvená fotosyntézou zmenšuje. I kdyby se začala znovu rozšiřovat, zůstává důležité, jak pestrý biotop vznikne. Prales, který jednou zmizí, se ve stejném bohatství už vysadit znovu nikdy nepodaří.