Válečný novinář je člověk. Dát někomu napít, neovlivňuje podle Jakuba Szántó vyváženost reportáže

Chyběly mu hory, sníh a klasická zima. Jakub Szántó strávil jako zpravodaj na Blízkém východě pět let. Region se za tu dobu proměnil, ovšem on sám nikoliv – nic si nenechal líbit ani před svým stěhováním do Izraele. Viděl hrůzy války a natočil dokument o Islámském státu. Válečná žurnalistika není jako ve filmu, a pokud novinář podle Jakuba Szántó přestane být člověkem, je k ničemu.

Zničený tank sovětské výroby T-55 poblíž města Taíz
Zdroj: Jakub Szántó Autor: Jakub Szántó

V květnovém rozhovoru pro Xantypu jste řekl, že Izrael je plný chorobně nezávislých hrdých lidí a až se vrátíte, že se budete muset zcivilizovat. Už se tak stalo?

Člověk si musí dávat víc pozor, protože k běžným verbálním střetům dochází v Izraeli a obecně na Blízkém východě relativně často. Je to prostě Středomoří a lidé jsou hodně expresivní, podobně jako například Řekové nebo Italové.

Mluví se hodně nahlas a výrazně se gestikuluje. Obecně se pro zvyšování hlasu nejde daleko, což přeci jenom ve střední Evropě časté nebývá. Člověk se tam naučí, že si nechce nechat nic líbit. Uhýbat před konfliktem za cenu malinkého ponížení není blízkovýchodní způsob komunikace.

U nás jsou lidé výrazně disciplinovanější. Za volantem i na ulici. U nás si lidé uhýbají, což já se, samozřejmě, snažím dělat taky. Ale v Izraeli to úplně samozřejmé není, tam lidé do sebe malinko vrážejí a vzájemně se nevyhýbají. Ale myslím si, že ke zcivilizování postupně dochází napříč celou mojí rodinou.

A říkají vám přátelé, že vás pětiletý pobyt v zahraničí změnil? Nebo všiml jste si vy sám na sobě nějaké změny?

Samozřejmě se jako člověk nějakým způsobem vyvíjím. Ale nijak zásadně jsem se nezměnil, myslím. Před konflikty jsem moc neuhýbal ani předtím (Směje se).

Samozřejmě nás to nesmírně obohatilo, ale nemyslím si, že by se komukoliv z nás nějak zásadně měnily povahové rysy.

Když jste se vrátili, byli jste třeba nemocní ze změny prostředí?

Ne, vrátili jsme se v červenci, takže my jsme si klima přivezli s sebou. Všichni v Česku umírali vedrem při třicítkách a my jsme byli v pohodě.

Termoregulace je skutečně něco, co je do velké míry v hlavě a my jsme si na tamní počasí hodně zvykli. Nemáme problém žít ve velké vlhkosti, ve velkém horku, kdy neustále cítíte, že máte pořád trochu vlhkou kůži, která se brání horku. To je pro lidi tady u nás nepříjemné. Je pravda, že naše komfortní zóna se posunula na teplotní škále o něco výš.

Uvidíme na podzim, až zase zapadne slunce na čtyři měsíce. Vůči tomu nejsme úplně imunní. Já jsem problém se zimním pološerem měl vždycky. Uvidíme, jak budeme snášet chladno. Nám bude zima už daleko dřív než ostatním, než se nám termoregulace vrátí nazpátek.

Jak dlouho jste se aklimatizovali tam?

To neumím takhle říct. Nemám nikde moment v životním tempu, které tam člověk má, kdy bych si řekl: „Teď už jsem si zvykl.“

My jsme do Izraele přijeli v létě, v červenci. Hned jsme dostali plnou teplotní palbu. Neuvědomuji si nějaké zásadní problémy. Samozřejmě, že nám na začátku bylo horko, ale myslím, že jsme to zvládli poměrně dobře.

Nechyběla vám česká příroda? Například David Borek, který vás na postu zpravodaje vystřídal, před odletem na Blízký východ říkal, že mu budou chybět lesy.

Ano, chyběla. Chyběly nám lesy, chyběly nám veliké hezké hory. Lesy tam jsou, i když jich není mnoho. Je možné se procházet pod borovicemi a smrky podobně jako například v Řecku.

Jinak mně osobně – našim klukům ani mé ženě asi tolik ne – chyběly hory a klasická zima se sněhem. Sníh jsme jednou dvakrát zažili i v Izraeli. Tam to byla kalamita, tady by to byl drobný problém.

Ale jezdili jsme domů na Vánoce i na Nový rok a pokaždé jsme s kluky někam na hory jeli. Já miluji lyžování a toho na Blízkém východě opravdu moc není.

A co jste si přivezli? Je nějaká věc, kterou jste si museli za každou cenu vzít s sebou?

Přivezli jsme si takovou specifickou věc, která vlastně ani není blízkovýchodní. Dostali jsme ji od našeho souseda, který je technik a vytiskl nám na 3D tiskárně obrovskou lví hlavu ve velikosti jedna ku jedné, která se dá pověsit na stěnu. Kluci ji vybarvili a visela nám nade dveřmi.

Jinak na Blízký východ jsem jezdil dvacet let předtím, kdyby se mi něco líbilo, tak už bych to měl doma.

Příslušník jižanských jemenských separatistů z milice Bezpečnostní pás, únor 2018, Aden, Jižní Jemen
Zdroj: Jakub Szántó
Autor: Jakub Szántó

Je nějaká tamní vlastnost, která vám tady chybí?

Přímost. I přesto, že na Blízkém východě se všeobecně víc lže než v Evropě.

Nemluvím konkrétně o Izraelcích, Arabech, Peršanech nebo o Kurdech. Drobná malá lež není úplně brána jako extra hřích. Lež jako hřích je specificky zmiňovaná hlavně v křesťanské Bibli, ale jinde to tak úplně není.

Na stranu druhou, specificky Izraelci řeknou jasně „to se mi nelíbí“ nebo „to je skvělé“ nebo „nepřijdu“. Není to klasické české „ještě zavolej“. Nebo „ještě uvidím“. České odkládání rozhodnutí tam není. Lidé se rozhodují hned za chodu a hrozně rychle. Jejich jednání je přímé a to mi vyhovuje.

A čím si myslíte, že je to způsobené? Může mít na rychlost rozhodování vliv i neustálá latentní přítomnost konfliktu?

Nemyslím si, že to je nutně dáno konfliktem, spíš je to regionem samotným. Lidé tam nežijí terorismem a válkou. Vlastně ani v Sýrii nebo Libyi se nežije jenom válkou.

Neustálé konflikty tam sice jsou, ale není to tak, jak si lidé představují. Izrael je normální středomořská země se vším všudy. Velmi se podobá Kypru a Řecku, kde lidé také nějakým způsobem fungují. Také jsou rozhodnější, přímější a přitom v Řecku žádné války nejsou.

Izraelsko-palestinský konflikt není každodenní věc. Samozřejmě existuje a místní lidé se s ním naučili žít. Informace o něm se dozvídají ze zpráv, podobně jako u nás jsou uzavírky nebo rozkopaná D1.

Jednoduše, když se někde něco děje, tak ta místa jsou uzavřená, lidé se o problému dozvídají ze zpráv a vzájemně si telefonují.

Ale místní s konfliktem zacházejí jako s jednou z mnoha komplikací. Lidé nežijí touto věcí, není každodenní záležitostí, pokud nejsou války. Když je válka, je to něco úplně jiného, ale válka zase není tak často.

Neprojevuje se v každodenním styku nějaká vzájemná vnitřní averze?

Ne, vůbec. Konflikt opravdu není téma. Je to jen jedna z věcí. Například na Kypru jsou v létě běžné požáry. V Izraeli se ví, že v období podzimních židovských svátků (období září a října) budou policejní uzavírky v Jeruzalémě, což znamená větší policejní přítomnost a více naštvaných Palestinců. Výsledkem je větší míra potencionálního konfliktu a z toho může vyplynout nějaká drobná vlna teroru.

Na jaře to není, v létě to nebývá a není to ani v zimě. Teror se stal součástí koloběhu života a kalendářně se dá poměrně snadno určit jeho období. Prostě se ví, že druhá polovina roku je horší, první polovina roku je v pohodě.

Ale není to tak, že by se lidé neustále zabývali tím, jak území rozdělí a kde bude hranice. Je to politické téma, ale v běžném životě není přítomné.

A když se budeme věnovat vaší práci. Jezdil jste do válečných oblastí, natočil jste dokument o takzvaném Islámském státu. Jakým způsobem se vám na frontě pracovalo?

Evropanům na Blízkém východě říkám Sněhurky. Byli jsme prostě jen dvě Sněhurky s kamerou, které tam přijely. To je celé. Jsme západní novináři. Důležité je, že nejsme Američané, kteří to samozřejmě mají komplikovanější.

Člověk je vnímán jako cizinec a zároveň o něm místní vědí, co znamená novinář. Novinář je pro ně někdo, kdo tam přijede a strká nos, kam by neměl, a měl by být neutrální.

Tento přístup se netýká Islámského státu, pro který jsou novináři stejný terč jako kdokoliv jiný. Což samozřejmě hraje roli při jakémkoliv plánování cest a s nimi spojených bezpečnostních opatření.

Jak vás braly tamní armády?

Armády v arabském světě jsou velmi výrazné sociální instituce. Generál je v podstatě na úrovni prezidenta. Když se člověk dostane třeba ke generálovi, je naprosto vyloučené sedět s nohou přes nohu, nebo zabořit se pohodlně do opěradla.

(Ukazuje.) Správně se sedí vzpřímeně s koleny u sebe a rukama na nich. To se od „Sněhurky“ očekává.

Jaké vlastně je natáčet na frontě?

Natáčet se tam dá, to se člověk naučí. Je to poměrně náročné. Jste neustále v autě. Pořád přejíždíte mezi frontami, neustále zastavujete kvůli kontrolám na check-pointech a pořád dokola musíte přesvědčovat různé uniformy o tom, kdo jste, co jste a aby vás tam pustily.

Bezvadnou ukázkou toho je, když jsme jednou hledali starověké město Nimrúd, které bylo někdejším sídelním městem starověké Sýrie a Babylonie. Stalo se jedním z prvních míst, které Islámský stát vyhodil do vzduchu. Hledali jsme ho dva dny. Celou cestu jsem si dělal čárky a celkem jsme projeli 57 check-pointů a to město jsme nenašli.

Trosky města se nám podařilo najít až o tři měsíce později, když jsme se tam vrátili.

„Válečná žurnalistika není jako ve filmech, ve kterých se pořád někde běhá a skáče mezi kulkami. Něco se natočí, sestříhá a reportér dostane Pulitzera. Rozhodně to tak není, 95 procent válečné novinařiny je nepříjemné, unavující, špinavé, zaprášené pohybování se někde bez pohodlí, jídla a vody. Člověk se baví s lidmi, se kterými by se bavit normálně nechtěl.“

Jakub Szántó

Vy jste zmínil, že když jste natáčel o Islámském státu, bylo daleko složitější zajistit bezpečnost, protože pro IS jsou novináři terčem. Co všechno jste musel zařídit, abyste tam mohl natáčet?

Nerad chodím do detailu, protože z bezpečnostních důvodů to není úplně dobrý nápad, hlavně pro lidi, kteří mi pomáhali. Zásadní je být v kontaktu se spřátelenými ozbrojenými složkami. V tomto případě to byli nebo jsou kurdští pešmergové na jedné straně a irácká armáda a irácká federální policie na straně druhé, případně ještě šíitské milice Hashd al-Sha'abi.

Všechna opatření se musí poměrně složitě a dost otravným způsobem zajišťovat, nejlépe co nejdříve ještě před cestou. Je potřeba mít jistou míru protekce a kontakty. Prostě je nezbytné znát člověka, který ví, kam zavolat, případně je možné toho dotyčného někomu dát „na ucho“ a podobně.

Novinář se neobejde bez místního pomocníka nebo průvodce, kterému se říká fixer. Velmi často jím bývá místní žurnalista, ale může to být třeba i taxikář. Jinými slovy někdo, kdo má konexe a kdo to umí. Má nějaké postavení a umí tlumočit, protože moje arabština rozhodně není na úrovni, že bych mohl dělat rozhovory. Možná je tak na nějaké bazální úrovni.

Všeobecný pohled na novináře je, že mají být nezúčastněnými pozorovateli. Jak moc těžké pro vás bylo zůstat neangažovaný? Dal jste někdy někomu vodu? Pomohl jste někoho odněkud vytáhnout?

To je anglosaský způsob vnímání novinařiny. Myslím si, že je trochu scestný a lidsky špatný. Když někomu dám vodu, na někoho se usměju, někomu pomůžu nebo dám malému dítěti pár drobných, nijak přece nesnižuju svoji novinářskou nestrannost. To je podle mě naprostý nesmysl a já na tyto hry odmítám přistoupit.

Několikrát jsme se o tom bavili třeba na školení v CNN. Říkal jsem jim tam, že s jejich výkladem absolutního odclonění se od reality kolem mě naprosto nemůžu souhlasit. Novinářská nezaujatost tkví až ve výstupu. Co natočím, jakým způsobem k tomu dojdu, je něco jiného. Jde hlavně o výsledek, ten musí být fér a nestranný.

Nedokážu být nestranný a neangažovaný u dětí. To po mně nikdo nemůže chtít. Nedokážu být chladný analytik, pokud jde o utrpení dětí. To se nedá ničím obhájit.

Nemyslím si, že se bez lidskosti dá novinařina dělat dobře. Možná že ano, možná existují superchladní reportéři, kteří fungují jako roboti. To já neumím. Já se naštvu, já jsem smutný, jsem plný euforie u pozitivních věcí. Prostě potřebuju cítit a svým způsobem prožívat, co se děje kolem. Podle mě, pokud novinář přestane být člověkem, tak je k ničemu.

Video 90’ ČT24 - VZESTUP A PÁD ISLÁMSKÉHO STÁTU
video

Unikátní dokument: Vzestup a pád Islámského státu

Jak se vám dodržovala vyváženost v případě organizace Islámský stát?

Podle mě konflikt mezi Islámským státem a zbytkem světa je stejný jako konflikt mezi nacismem a zbytkem světa. V tomto případě vyvažovat, že na jedné straně bude situaci komentovat irácká armáda a stejný mediální prostor dostane také Islámský stát, je scestné.

Nota bene, cokoliv co Islámský stát říká, je hlavně propaganda a novinář musí být hodně obezřetný, co pustí dál.

A co v případě jiných konfliktů?

Co se týče konfliktu mezi sunnity a šíity nebo mezi jednotlivými kmeny v Libyi či mezi seveřany a jižany v Jemenu nebo v případě izraelsko-palestinského konfliktu, u nich se člověk situaci snaží pochopit a angažovanost jiná než lidská je scestná.

Jednotlivé situace v rámci těch konfliktů bývají vyhrocené. Když jedna strana zaútočí na druhou a při tom zabije deset civilistů, kteří byli kolem, v tu chvíli není důvod moc podstatný. Daná strana spáchala válečný zločin, tečka. Je fuk, jestli má třeba pravdu.

Proto není snadné soudit syrskou občanskou válku. Občanské války jsou v tomhle vůbec nejhorší, slabší strana bude vždy bojovat způsobem porušujícím válečné zákony a obyčeje. U občanské války stejně jako u jakékoliv jiné je nejdůležitější, aby skončila. Žádná občanská válka nikdy neskončila spravedlivě.

Americká letadlová loď Harry S. Truman za války proti Islámskému státu, únor 2016, Perský záliv
Zdroj: Jakub Szántó
Autor: Jakub Szántó

Když se na konflikt díváte příběhy jednotlivých lidí, přestat být v tu chvíli člověkem je podle mě špatně. Mít ambici, že v rámci dvouminutové reportáže ten konflikt vyřeším, je také špatně. Nestranný popis konfliktů zajištuje hlavně kontinuální zpravodajství.

Blízký východ pokrývám od roku 1999. Vyvíjí se konflikt, vyvíjím se já jako novinář. Určitě jsem se dopustil nepřesností, mohl jsem získat špatné informace, ale vždy jsem se snažil udělat reportáž co nejlepší.

Když jste natáčel na frontě, chovali se lidé jinak před kamerou než za ní? Stříleli třeba víc? Zkoušeli hrát nějaké divadlo?

Ano, chovají se jinak, ale vysloveně divadlo to nebylo. Že by stříleli víc, jsem nezažil. Ona munice je celkem drahá a nikdo nedělá nějaké zbytečné opičky.

Jednou za čas se něco stane, třeba když jedna strana získá dostatek sil, aby se pokusila linii posunout. Ale v mezidobí je na frontě vždy klid. Samozřejmě kdykoliv může někdo začít střílet, pak musejí střílet i ti druzí.

Ale ti vojáci neradi umírají, včetně „magorů“ na druhé straně. Všichni nejsou připravení, že půjdou po smrti někam do ráje, kde na ně bude čekat 70 panen.

Ale chovají se jinak. Například jsme natáčeli se zajatými členy Islámského státu v moment, kdy byli vydaní na milost a nemilost sunnitské milici. Věděli, že nic je neochrání před tím, že skončí ve škarpě. Bylo jim jasné, že nikdo neřekne ani popel a těm, kteří je do té škarpy dostanou, se nic nestane.

Turecká policie u obrněného transportéru ukořistěného armádním pučistům při pokusu o vojenský převrat v červenci 2016, Istanbul
Zdroj: Jakub Szántó
Autor: Jakub Szántó

Mezi touto skupinou zajatců byl chlap, imám z místní mešity. Reálně asi nikoho nezabil, ale byl hlásnou troubou režimu. Ten si vyžádal natočit s námi rozhovor. Jak mluvil na kameru ke světu, snažil se malinko sám sebe ospravedlnit před sunnity, kteří ho drželi. Kde leží Česká republika, mu v tu chvíli bylo jedno. Samozřejmě že mladí kluci se před kamerou trochu předvádějí. Ale s tím umím zacházet, vím, co je pravda a co trošičku „opička“.

Jak si stojí ČT ve vybavení a štábu oproti jiným zahraničním médiím? Co třeba v porovnání s agenturou AP nebo televizí CNN?

To je úplně stejné, jsme stejně vybavení. Rozdíl je ten, že velká média jako CNN a ARD mají s sebou velké štáby. Mají tam svoji hvězdu – zpravodaje, kameramana, produkčního, tři nebo čtyři lidi v ochrance, fixera a ještě mají třeba i řidiče.

Kde my jezdíme jedním autem, často ještě s dalším českým novinářem, a máme s sebou fixera nebo řidiče, který třeba dělá obojí, jedou oni ve třech autech. Ale co se týká technického vybavení od mikrofonu přes kameru a balistické vybavení, stojí ČT na stejné úrovni.

Když se ještě vrátím k izrealsko-palestinskému konfliktu, přistihnul jste se, že někomu nadržujete?

Snažím se porozumět motivacím obou stran. Mám hodně izraelských i palestinských přátel. Jsem empatický k oběma stranám. Je mi blízký životní styl moderní části Izraele a mám i velký soucit se sérií dějinných nespravedlností a promarněných příležitostí palestinského národa. Přeju mu, aby měl svou státnost, a byl bych rád, aby se to stalo co nejdřív a rozumně, tak aby zároveň ten izraelský měl svou bezpečnost.

Lidé často na dálku nechápou, že je zcela přirozené a snadné mít rád Palestince a zároveň Izraelce. Přát Palestincům, aby měli svůj stát, a přát Izraelcům, aby měli své bezpečí. Ono to není černobílé, ani se to vzájemně nevylučuje. Historický nárok obou stran na ono malé území je vlastně rovnocenný, takže jim nezbývá, než se nějakým způsobem – a za velkých ústupků obou – dohodnout. Ani jeden z obou národů už nikam neodejde, oba zůstanou na svém místě.

Trosky v palestinském městě Šažaíja po náletech izraelského letectva za války v létě 2014, Pásmo Gazy
Zdroj: ČT24
Autor: Jakub Szántó

Můj postoj řada diváků ve vypjatých zprávách a komentářích k mé práci není schopna pochopit. Velmi často dostávám e-maily, že se přátelím s palestinskými teroristy, nebo že jsem zastánce židovských osadníků. Že schvaluji antisemitismus, nebo že jsem hlásnou troubou izraelské armády.

Je únavné i smutné, že lidé takhle na dálku schvalují extrémní postoje a, aniž by na celém sporu byli osobně zainteresovaní, jsou ochotni vypouštět nesmírně nenávistné komentáře. Aniž by měli dostatečné znalosti nebo osobní zkušenost, kterou by své postoje mohli podložit. Jak říká má žena, mnoho takových lidí by mělo mnohem více číst a mnohem méně psát.

Nechybí vám adrenalin a „dobrodružství“, které práce blízkovýchodního zpravodaje obnáší? Čím si to kompenzujete v ČR?

Adrenalin mi po čase asi trochu bude chybět, byť sladit práci mé ženy, mou a školní i sportovní aktivity našich dětí, ho vyplavuje taky nemálo. Na stranu druhou, já neplánuju přestat natáčet a jezdit na reportážní cesty, takže příležitostí k dobrodružství jistě bude dost a dost.

Martin Řezníček často zmiňoval syndrom hostitelské země, pocítil jste ho sám na sobě?

Částečně ano. Pociťoval jsem vinu, když nad naší izraelskou adresou dopadaly rakety vypálené z Gazy, a já byl právě v Praze po boku svého umírajícího dědečka. Ovšem jen krátce, po pár dnech jsme byli zpět v plné polní a natáčeli válku na obou stranách izraelsko-gazánské hranice. Rozčilovaly mě politické půtky v izraelské vládě i pronikání vůle ultraortodoxní menšiny do veřejného prostoru a tím pádem i omezování životního stylu moderní většiny Izraele. Ale hrdým Čechem jsem zůstal po celých pět let.