Blízký východ pro něj není jen frontová linie, ale rozmanitý a pestrý region. Nový blízkovýchodní zpravodaj České televize David Borek se nepovažuje za válečného novináře. Diváci by mu podle něj nevěřili, kdyby na ně „vybafnul“ hned první den v maskáčích. Nový život v něm budí očekávání i pokoru před samotou v cizí zemi. Do dveří Událostí, komentářů vstupoval vždy s Fantomasovým „áno“, jestli tak pozdraví i diváky při vůbec prvním přenosu z Izraele, se necháme překvapit.
Exkluzivní rozhovor s Davidem Borkem před odletem na Blízký východ. Budou mu chybět lesy i pivo
Začnu vaší obligátní otázkou při vstupu do redakce Událostí, komentářů. Jak jste na tom psychicky?
Rozpolceně, samozřejmě. Člověk se těší. Z hlediska profesního není bezpochyby co řešit. Zároveň si uvědomuji, že se nejedná o výlet, ale je to nový život. Spousta lidí si myslí, že zahraniční zpravodaj si užívá jako turista. Ovšem když někde trávíte několik let, už to není turistika, ale život se vším všudy. Včetně místní byrokracie, místní politické situace, regulací a všech možných dalších věcí.
Trvalo vám tedy rozhodování dlouho?
Nechal jsem si několik měsíců na to, než kývnu. Nerozmýšlel jsem se celou dobu. Od začátku jsem věděl, že řeknu ano. Ale přišlo mi poctivé si to uspořádat. Takové věci se neřeší během pěti minut, do loňských Vánoc jsem měl orientační termín na rozhodnutí.
David Borek v Izraeli jako turista
Co na to rodina? Děti zůstanou doma?
Samozřejmě, že to je zásadní změna ve smyslu, že už se nemůžu sebrat jen tak po práci a zajet si za babičkou nebo za rodiči. To je jasná věc.
Mám syna, ale jsem rozvedený. Jsme domluvení, že domů budu jezdit, co to půjde – zdůrazňuji za vlastní peníze – a syn zase bude jezdit za mnou.
Nemůžu se nezeptat na vaše dlouhé otázky, kterými jste proslulý. Můžeme se těšit i na stejně dlouhé odpovědi? Nebo i delší?
Už mě to také napadlo. (Směje se – pozn. red.) Za prvé myslím, že v jednačtyřiceti letech už se člověk nepředělá. Takže tímto dopředu trochu upozorňuji ctěné publikum, že ač se budu snažit, pořád to budu já. Je možné, že se opět projeví má barokní souvětí. A za druhé, po pár týdnech, kdy nemoderuji, už mi to sakra chybí.
Chybí vám moderování nebo pořad Události, komentáře?
Samozřejmě mi chybí i Události, komentáře. Ale hlavně mi chybí moderování. Poslední měsíc a půl jen obíhám úřady, vyřizuji razítka a očkování.
Kde budete v Izraeli bydlet? V domku s terasou a s palmou?
Myslíte domek s terasou a s palmou, odkud se vstupuje? To není domek, ale byt s terasou a s palmou. Tam bydlí kameraman. Já budu bydlet o tři ulice dál.
Bydlíme kousek od sebe na jednom předměstí Tel Avivu. Jsme schopni se navzájem rychle navštívit, zároveň nemusíme bydlet spolu, což je myslím docela dobré.
A bydlení jste si sháněl sám?
Ne, to zůstává po Jakubovi (Szántó, předchozím blízkovýchodním zpravodaji ČT – pozn. red.).
David Borek a „blízká blízkovýchodní duše Zuzana“
Když jsme u Jakuba Szántó, co vám dal za radu? Varoval vás před něčím?
Myslím, že v mém počítači je teď soubor, který už má rozsah asi dvacetistránkového elaborátu. Je plný instrukcí a poznatků, které jsem od Jakuba nashromáždil. Jsou to provozní věci typu, komu volat v Izraeli a komu v oddělení IT České televize.
Takže mám dvacet stránek kontaktů, instrukcí, adres úřadů a podobně. V posledním čtvrt roce jsem za ním několikrát byl, abych obíhal úřady, zařizoval různé věci a abych si popovídal s Jakubem přímo na místě. Moc mi pomohl.
Nejsem válečný zpravodaj. Lidé by mi to nevěřili
Tedy běžný život. Hodně lidí si ještě stále Izrael spojuje s nebezpečím terorismu. Řešíte třeba i kam utéct, kdyby se ozvaly sirény?
To se samozřejmě musí řešit také. Jinak v Tel Avivu, v Haifě i v Jeruzalémě se 99,9 procenta každodennosti netýká terorismu. Týká se běžných lidských starostí a radostí.
Byl jsem v Izraeli jako turista, když vrcholila druhá intifáda. Tehdy skutečně každý týden, někdy i několikrát do týdne, někde bouchnul autobus. I v té době jsem se po Izraeli pohyboval sám jako dvacetiletý kluk a necítil jsem nebezpečí. Ve srovnání s tou dobou je současná situace mnohem klidnější.
Zdůrazňuji, že siréna a útěk do krytu je v Izraeli otázka zejména oblastí bezprostředně při pásmu Gazy. I tam jen v obdobích, kdy se zhorší bezpečnostní situace. Samozřejmě je rozdíl v jiných zemích v regionu, určitě v Sýrii nebo v Iráku, kde ještě pořád doznívá Islámský stát. V Sýrii doznívá občanská válka, tam je život permanentní krize, na kterou si lidé asi nezvyknou. I tam samozřejmě budeme jezdit, pokud to dokážeme.
Jste připravený, že možná budete muset jet na frontu?
Ano, ale rád bych předem upozornil, že se nechci definovat jako válečný zpravodaj. Myslím, že by mi lidé nevěřili, kdyby na ně hned první den vybafnul Borek v maskáčích. Nejsem ten typ, který zasvěceně povídá o typech minometů nebo tanků.
Samozřejmě, když na to přijde, tak tam pojedeme. Musím říct, že se toho dopředu nebojím a mám podrobné instrukce, co dělat. Vlastně se na to i trochu těším, ale nechci se definovat primárně jako válečný zpravodaj.
Neříkejme tedy válečný zpravodaj, ale blízkovýchodní zpravodaj. Co všechno pro vás Blízký východ znamená?
Skutečně upřímně myslím, že Blízký východ je o daleko více věcech, než je jenom válka na frontové linii. Je to i o věcech souvisejících s politikou, geopolitikou a se surovinami. Země v regionu mají úžasnou rozmanitost kultur a náboženství. Jde o daleko širší, košatější a bohatší věci. Nestačí je jenom redukovat na to, že člověk je někde na frontě. Odehrává se tam spousta příběhů od nejmenších každodenních po veliké a geopolitické.
Ano. Ale stejně vás ta fronta asi čeká. Jak jste se připravoval?
Měli jsme týdenní kurz, pořádá ho Sdružení evropských veřejnoprávních televizí pro novináře, kteří jdou do krizových oblastí. Školili nás v základech zdravovědy, toho jak se pohybovat v krizových prostředích, což jsou například i demonstrace v Evropě.
Měli jsme i speciální instruktáž, co dělat v případě únosu, jak se pohybovat na check pointech (kontrolních stanovištích). Poradili nám, jak o sobě nenechat moc prozradit, jak si dávat pozor na data na sociálních sítích, na svém mobilním telefonu. Vyzkoušeli jsme si i simulace skutečných akcí.
Jak jste se cítil při simulacích? Vtáhly vás?
Cítil jsem se pořád, jako že to je simulace. Odehrávaly se v krásné červnové přírodě Bavorska. Zlé lidi z různých radikálních skupin hráli bodří bavorští venkované. (Směje se – pozn. red.) Racionálně jsem si to užíval. Ne, že bych to bral jenom jako spektákl, moc mi to i dalo.
A co vám to dalo kromě praktických znalostí?
Najednou nastoupila pokora před tím, že spoustu věcí jsem nevěděl. Spousta věcí mě nenapadla. Budu si dávat daleko větší pozor, abych v regionu obstál.
Mimochodem, jedna z přednášek se týkala i psychologických dopadů. Pozor, nebavíme se jenom o pověstných frontových liniích. Člověk na zahraničním postu, zvlášť v takovémto regionu, je vystaven dlouhodobému stresu a zároveň jisté izolaci, v odloučení od svých zvyků, které má ze střední Evropy.
Jde například o absenci soukromí. Na Blízkém východě lidé dávají daleko menší prostor jeden druhému. I při rozhovoru se k sobě přiblíží na mnohem těsnější vzdálenost, než jsme zvyklí my. Je tam větší úroveň hluku, po několika týdnech se u spousty lidí, kteří do regionu přijedou, můžou dostavit efekty dlouhodobého vystavení stresu. I tohle jsme na „výcviku“ řešili. Jsem zatraceně vděčný, že jsem se o nich dopředu dozvěděl.
Na houby ani na pivo se na Blízkém východě často nechodí
Jste z Rokycan, které obklopují brdské lesy. Budou vám chybět?
Není to úplně priorita. Ale začínám už v posledním roce vnímat každodennost v Česku trošku jinýma očima. Když jdu zmíněnými brdskými lesy, říkám si: „Sakra, tohle tam není a na houby se opravdu na Blízkém východě zas tak často nechodí.“
Na pivo se v některých státech regionu chodí docela dobře, ale pořád to není české pivo. Nacházím spoustu detailů a maličkostí, které člověku budou chybět.
Takže jste si ten poslední rok doma užíval každý den mnohem intenzivněji?
Asi ano. Poprvé vím, že nejsem Čech, který si odskočí do zahraničí na dovolenou. Ale Čech, kterého čeká opravdu přesídlení. Do střední Evropy v příštích letech budu jezdit jenom na skok. Člověk najednou vidí půvab a vzácnost u věcí samozřejmých a běžných.
Do Izraele a na Blízký východ jezdím už přes dvacet let. V Izraeli není s výjimkou nejvyšších partií Golanských výšin krajina podobná Česku. Pokud tam jsou lesy, tak spíš řídké borovicové, které bych přirovnal ke krajině ve Španělsku nebo v Chorvatsku.
Tohle všechno jsem vždycky věděl, ale v posledním roce to vnímám bytostně. Když se procházím u nás po lesích, říkám si: „Sakra bude to jiný svět!“
Prateta Davida Borka Hana s manželem malířem Peretzem Bedou Mayerem pár let po vzniku Izraele. Hana jako jediná ze čtyř sourozenců unikla koncentračnímu táboru, protože v roce 1940 dala poslední peníze na cestu lodí z Bratislavy po Dunaji směr tehdejší britská Palestina. S Bedou se seznámila během cesty.
Říkal jste, že tam jezdíte už dvacet let. Jezdíte tam z vlastního zájmu nebo za někým?
Mám tam příbuzné, moje prateta emigrovala před Hitlerem. Jako malý kluk jsem se s ní nemohl vídat, protože Československo nemělo otevřené diplomatické styky s Izraelem. Jakmile se po revoluci otevřela cesta, teta přijela za námi. Já ji viděl poprvé a bavilo mě její vyprávění.
Poprvé jsem vycestoval do Izraele v roce 1996. Bylo mi 18 nebo 19 let, na fakultě visel plakátek „legální práce v Izraeli“. Zdůrazňuji legální. Tak jsem toho využil.
Pracoval jsem za minimální mzdu na vesnici jako pomocná síla. I ta minimální mzda byla v roce 1996 pro českého studenta docela příjemná. Peníze jsem vždycky procestoval a mohl jsem se vídat se svými vzdálenými příbuznými. A pak jsem tam už jezdil sám jako turista. V regionu jsem byl možná patnáctkrát.
Mluvíte hebrejsky?
Mluvím hebrejsky. Docela hezky to nazvala Lenka Szántó, manželka Jakuba. Podle ní se většině z nás podaří hebrejštiny dosáhnout na úroveň toho, čemu říkáme „shopping Hebrew“. Tedy že si člověk na trhu dokáže nakoupit a popovídá si s taxikářem. Snažím se dostat malinko dál a v posledních měsících chodím na intenzivní kurzy.
Posledních dvacet let si opravdu s taxikářem, majitelem hospody popovídám, ale není to na úrovni, že bychom dokázali řešit hluboké filozofické otázky tohoto světa nebo jadernou fyziku. Nevím, jestli se dostanu na úroveň jaderné fyziky.
David Borek a „blízká blízkovýchodní duše Zuzana“
Poslední dvě otázky. Z čeho máte před cestou strach?
Nevím, jestli to není přílišná klaunova zpověď. Ale pokud bych měl použít slovo „bát se“, tak se to netýká profesních věcí. Ale pokud trochu, tak co s člověkem udělá dlouhodobé přesazení do jiného prostředí. Člověk je ve skrytu duše sám.
Na co se těšíte?
Těším se, že po dlouhé době budu sám za sebe a bude to hlavně na mně. Budu v cizí zemi jen s kameramanem, se kterým budeme muset najít téma, respondenta, domluvit se s ním, natočit, ustřihat a poslat do Prahy.
Budu muset být neustále připraven na mimořádné situace. Nebude nikdo, s malými výjimkami, kdo by mi tam kryl záda. Těším se, že se po tolika letech moderování vracím k reportéřině, a to v tak dynamickém regionu.